Spisovatel, dramatik, režisér a také herec Arnošt Goldflam se již dlouho věnuje psaní pro děti. Mimo jiné vydal v roce 2014 sbírku čtrnácti kraťoučkých pohádek O nepotřebných věcech a lidech. Název přesně postihuje jejich zacílení: i zdánlivě zbytečné věci (stará bota, rozedraná knížka, chcíplá ryba nebo staré hodinky, nemluvě o zapomenutém hovínku), které by leckdo vyhodil či smetl, mohou našemu životu vtisknout nový rozměr. I lidé, kteří jsou považováni za zbytečné, mohou dojít svého štěstí, byť se tak leckdy děje po notně křivolakých zákrutách. Stačí se pozorněji zahledět, abychom vytušili či rovnou poznali, co všechno se skrývá za zdánlivou nepotřebností. A vedle obvyklých pohádkových schémat s nadpřirozenými jevy se třeba objevuje také sen, který jen zhmotní nějakou zlou předtuchu a napomůže ji odklonit, vyskytne se i vstoupení do právě čteného příběhu, dočkáme se rovněž toho, že člověk může být obdařen dosud neuvědomovaným umem, třeba schopností létat.

Podivuhodné události i přijetí ztráty

Goldflam vypráví prostě a přímočaře, přímo s předurčením k hlasité či kolektivní četbě, vyhýbá se vědomému budování napětí. Spíše – ve shodě s náhledem postav, jejichž příhody líčí – si vypomáhá podivem nad splétanými zápletkami měnícími se mu ve sled podivuhodných událostí, které mají podněcovat představivost a okouzlovat jistou naivitou odkazující k (nejen) dětskému vnímání. Druhým nápadným aspektem Goldflamových pohádek je přítomnost smrti coby nedílné součásti života: skon blízkého člověka není třeba tajit, osiření se tu však stává jevem zatěžujícím emočně, nikoli sociálně, jako je tomu třeba v pohádkách bratří Grimmů, Andersenových, případně v Erbenových baladách, kde už ztráta maminky, neřkuli obou rodičů vede k existenčnímu propadu a utrpení. U Goldflama se děti musejí s takovou ztrátou vyrovnat hlavně psychicky, musejí ji přijmout jako nezvratnou událost, kterou zasunou do vzpomínek.

Když začal v česko-slovensko-slovinsko-francouzské koprodukci vznikat loutkový přepis tří pohádek, posléze nazvaný Pohádky po babičce, bylo rozhodnuto, že se ještě doplní rámování, z něhož se jednotlivé příběhy budou odvíjet. To jediné Goldflam nesepsal.  Už rámcové zakotvení exponuje smrt: zesnula babička tří vnoučat, která jim pomocí starého slamáku (do něhož se obrazně i doslova „nasypaly“ hlavní dějové prvky) vyprávěla pohádky, takže dětem nezbývá, než aby si samy – někdy za dědečkovy asistence – zopakovaly babiččin postup. A dědečka, jehož namluvil nejen sám Goldflam, ale jemuž se i vzhledově podobá, pomohou zbavit se truchlivých nálad. Film by se měl proto výstižněji nazývat Pohádky z klobouku po babičce.

Předloha versus adaptace

Filmové adaptace Goldflamových pohádek, jak je s využitím jednotného výtvarného pojetí (jeho autory jsou Španělka Patricia Ortiz Martinez a Francouz Jean-Claude Rozec) natočili čtyři režiséři z různých zemí, se od výchozích zdrojů v lecčems liší. Zřetelná je snaha vnášet prvky, vybízející ke spoluprožitku, pracující s nějakou žánrovou atrakcí – abychom se nejen báli o někoho, abychom soucítili s někým, abychom se podivovali něčemu, ale hlavně abychom tyto emoce vnímali spolu s jejich dětskými nositeli. Pomocí znepokojivých kamerových jízd zesiluje působení okamžiků, které navozují pocit ohrožení či bezmoci, jakkoli následované úlevou ze smírného či vysloveně šťastného rozuzlení. Prosazuje se snaha vnést do příběhů nějaký vývojový oblouk, protože výchozí pohádky se často rozplývají jakoby do ztracena. A především dochází k rozostření místa dění: anglické nápisy na čtené knize dávají tušit, že tvůrci usilují o mezinárodní srozumitelnost, která by vytěsnila původní češství.

Dále je patrný významový či syžetový posun, ať již se odstraní nadměrná přítomnost smrti, nebo zahladí „politicky nekorektní“ motiv. Třeba pohádku o dvou sourozencích, jimž v nesnázích pomůže čarodějná kočička, o níž se láskyplně postaraly, pojmenoval Goldflam s až mrazivou jednoznačností O sirotcích. Filmový přepis nastalou situaci změkčil, pročež rodiče dětí skončili v nemocnici toliko se zraněním. A kočka se v atraktivní záplavě kulovitého, oslepujícího světla změní v maminkovskou postarší ženu, zatímco v knize stojí, že „začala růst a proměňovat se, jako by kolem ní zněl šustot mávajících křídel, bělavé stíny se míhaly a všude kolem se rozprostřela mlha, ze které vystupovaly jenom její zelenkavé oči.“ Filmaři si bezdůvodně upravili i další atributy: město, v němž se příběh odehrává, opatřili ustavičným deštěm a z plačtivě vlezlé sousedky učinili osobu zlou a nenávistnou.

Z tajemného domku strašidelný

Změny doznala i prostřední pohádka o návštěvě tajemného domečku uprostřed ještě tajemnější zahrady, k němuž se vydává dvojice zvídavých kluků. Oproti Goldflamovu textu, který staví na dobrodružné výpravě a reálném setkání se stařičkou paní, která v domečku bydlí, přibylo fantaskno, hrátky s rekvizitou strašidelného neobývaného domu, který je uzamčen na petlici. Tu musí hoši nejprve rozbít, aby pronikli do zpustlého obydlí, v němž trůní jen bedny s ohryzky. Pak nastává přesun do nadpřirozené kulisy starosvětsky zařízeného pokoje s laskavou stařenkou u hořícího krbu, kdy zazní i zmínka o hrozivé, přitom však přítulné potvoře, která se živí právě oněmi ohryzky. V knize po ní zůstala jen kostra, zatímco ve filmu se nadmíru živá prohání po zahradě. U některých recenzentů probleskl názor, že tato pohádka se svou poetikou až příliš blíží Trnkově Zahradě.

Také poslední pohádka prošla úpravami. Původně ukazovala, jak se postarší nevrlý pán (s hlasem Miroslava Krobota), náhle uchvácen větrem, naučí létat, avšak opustí své bydliště a ocitne se ve vzdálených končinách, kde si jej udivení domorodci, křepčící kolem ohně, zvolí králem svého kmene. Taková zápletka by mohla vyznívat všelijak, takže „královské povýšení“ mu zařídí hejno zprvu ostražitých ptáků, mezi které se snese.

Pohádky po babičce, snímek po řemeslné stránce dozajista zdařilý, zaujmou dětského diváka právě spontánní pobídkou ke spoluprožívání, ale lze jej považovat za ideální rodinný film, z něhož si leccos odnesou i dospělí jakéhokoli věku. Právě ti mohou odečítat takříkajíc i významy skryté pod povrchem, které nejsou okamžitě zřetelné, ale o to silněji mohou oslovit. K důležitým patří poznání, že nade vše cenná je obyčejná rodinná soudržnost a vstřícnost, že děti je třeba chránit, ale zároveň jim poskytnout prostor pro vlastní rozhodování. Ostatně i v blízkosti nerudného staříka ze závěrečné pohádky poskakuje zvídavá holčička.

Zbývá doplnit, že u příležitosti uvedení filmu do kin vyšla i kniha v novém vydání, tentokrát pod názvem Pohádky po babičce a s filmovým záběrem na obálce.