Místopředseda Akademie věd, arabista a překladatel Ondřej Beránek převzal v úvodu 44. ročníku Mezinárodního knižního veletrhu v Šárdža ve Spojených arabských emirátech jedno z nejprestižnějších ocenění za překlad z arabštiny Turjuman Award za Cestu z Baghdádu k volžským Bulharům: 921–922 (Academia, 2023) arabského diplomata Ibn Fadlána.

iLiteratura: Předně veliká gratulace k fantastickému ocenění. Kdy ses dozvěděl, že jsi vyhrál, a jaký to byl pocit?
Ondřej Beránek: Děkuju! Zpráva od organizátorů přišla jen několik týdnů před zahájením veletrhu na začátku listopadu. Pocit to byl samozřejmě báječný. Hádám, že každý autor knih, ať už vlastních, nebo překladových, je rád, když se mu dostane nějakého ocenění. Já to navíc v tomhle případě beru i jako dlouhodobé ocenění edice Orient nakladatelství Academia, na které se už řadu let podílím. Vychází v ní řada perel „orientálních literatur“. Z arabského okruhu můžu zmínit třeba autory jako jsou al-Qušajrí, al-Hamadhání, Ibn Tajmíja nebo al-Maqrízí. Navazujeme tak vlastně na obdobný počin v podobě edice Živá díla minulosti, která vycházela v padesátých až osmdesátých letech minulého století. Tehdy byli do češtiny převedeni třeba Ibn Síná, Ibn Tufajl, Ibn Chaldún nebo Ibn Battúta. Máme tedy myslím velmi bohatou tradici odborných překladů z arabštiny a je na co navazovat.

iLiteratura: Český čtenář má Ibn Fadlána možná spojeného s tváří Antonia Banderase, který ho ztvárnil v kritikou ne zrovna vřele přijatém snímku Vikingové z roku 1999. Kdo byl Ibn Fadlán ve skutečnosti a proč padla tvá volba právě na něj?
Ondřej Beránek: Ten film stojí určitě za vidění, byť s původním textem nemá zas až tak moc společného. Spousta lidí, kteří ho viděli, si z něj dodnes pamatuje konkrétní scény. Třeba jak si Ibn Fadlán osvojil řeč Vikingů během posezení u ohně a posloucháním jejich hovoru. Ona ta premisa je opravdu jak ze začátku fantasy románu: arabský učenec se z jednoho z největších měst tehdejšího světa, plného knihoven a zahrad, vydává na strastiplnou pouť přes území obývaná primitivními pohanskými kmeny až do nitra Ruska, kde potkává mohutné, plavovlasé severské válečníky s tetovanými těly. Vůbec se nedivím, že Michael Crichton popustil uzdu fantazii a napsal knihu Pojídači mrtvých, která se stala podkladem zmíněného filmu. O Ibn Fadlánovi toho ale bohužel příliš nevíme, vlastně jen to, co vysvítá ze stránek jeho cestopisného pojednání. Musel zastávat nějaké významnější místo na dvoře abbásovského chalífy v Bagdádu. Díky tomu se stal členem poselstva vyslaného do království Volžské Bulharsko, které mělo tehdy centrum u soutoku řek Volha a Kama. Cesta tam nebyla vůbec snadná, zabrala skoro rok a vedla mimo jiné i zamrzlou krajinou uralských řek. Popis, který Ibn Fadlán zanechal, bývá označován za jeden z prvních etnografických textů v dějinách. Já si ho vybral proto, že je zaprvé poměrně ucelený a zadruhé dodnes velmi čtivý. Ibn Fadlán byl výborný pozorovatel, v textu tak najdeme naprosto úchvatné popisy různých tehdejších etnik, včetně jejich zvyků. Asi nejznámější je dlouhá pasáž, která velmi barvitě popisuje spálení „ruského“ náčelníka, včetně zvířecích i lidských obětí.

iLiteratura: Překlad určitě nevznikal snadno – už jen proto, že bylo nutné pracovat s větším počtem zdrojových textů. Jak taková práce vypadá?
Ondřej Beránek: Řečeno s Cimrmanem: je to hlavně drobná, mravenčí faktografická práce (smích). V tomhle ohledu to máme samozřejmě náročnější než třeba naši kolegové na špičkových univerzitách v USA, kteří mají většinu zdrojů pod jednou střechou své univerzitní knihovny. U nás musí člověk nejprve shromáždit faksimile originálu a arabské edice – ty jsou dostupné v několika arabských textech či mezinárodních článcích. Knihy si musíš objednat ze zahraničí. Co se týče článků, ne všechny jsou dostupné přes databáze našich knihoven. Takže když člověk prosmýčí všechna zákoutí internetu a nenajde je, nastupuje fáze obepisování přátel na západ od nás. Podobné to bylo s hledáním existujících překladů do různých jazyků. Člověk samozřejmě staví i na nich, každý je něčím přínosný. Za posledních sto let se v našem poznání středověku udělal ohromný kus práce a každý překladatel se trochu víc zaměřoval na něco jiného. S překlady do angličtiny a francouzštiny je to ještě relativně snadné, ale třeba pro ruské musí člověk do knihovny Orientálního ústavu a pro polské do Náprstkova muzea (kde si je ale nemůžete půjčit absenčně). No a pak přichází fáze, kdy je už rukopis knihy víceméně hotový, ale člověk zabředne do poznámky pod čarou číslo 372, něco mu tam nehraje, a musí znovu začít kolečko obíhání knihoven, aby si danou referenci ověřil.

iLiteratura: Jak dlouho jsi na překladu pracoval?
Ondřej Beránek: Neumím to přesně říct. Vzhledem k různým jiným povinnostem mívám čas na odbornou práci jen nárazově a omezeně. Tu myšlenku jsem nosil v hlavě řadu let. Průběžně jsem si k tématu – vlastně nahodile a necíleně – pořizoval různé práce a pak, za historického období zvaného Covid, jsem začal ve volných chvílích překládat. Naštěstí rukopis není nijak dlouhý, takže samotný překlad byl otázkou několika měsíců, o něco víc pak zabralo psaní úvodu, poznámek a zpřesňování nejasnějších míst. A pak už jen po nocích a víkendech práce na několikerých korekturách a kontrolách sazby (smích).

iLiteratura: Jak obecně vypadá práce na překladu středověkých textů?
Ondřej Beránek: Člověk si pracovní stůl obestaví řadou bichlí – brillovská Encyklopedie islámu v angličtině a několik arabských slovníků (arabsko-anglický, arabsko-ruský, arabsko-arabský) jsou samozřejmě nezbytným minimem. Cambridgské dějiny Blízkého východu, Íránu a Vnitřní Asie, Tabarího dějiny a různé další kroniky jsou také nutné. No a v tomhle specifickém případě pak ještě desítky textů k dějinám Vikingů a vzniku ruské státnosti. Jelikož nakladatelství Academia svolilo i s užitím map a obrázků v knize, zabrala nemálo času i práce na tvorbě mapových podkladů a shánění zajímavého obrazového materiálu, který by text vhodně doplnil. V tomto případě to například obnášelo zabřednutí do dějin islámské numizmatiky. No a nesmírně užitečná je ještě další věc: přece jen se v oboru pohybuju už nějakou dobu a různými pozicemi jsem prošel i v Akademii věd, takže se člověk může obrátit o radu na spoustu kolegů třeba s úplně odlišnou specializací – tedy nejen arabistů, ale i archeologů, medievistů nebo třeba slavistů –, aby mu pomohli rozšířit obzory a lépe se vypořádat s některými pojmy či pasážemi.

iLiteratura: Změnila se s vývojem moderních technologií nějakým způsobem práce na překladech středověkých rukopisů? Je to dnes snazší?
Ondřej Beránek: Myslím, že vlivem AI se práce na překladech změnila zcela zásadně, samozřejmě to neplatí jen o těch středověkých, ale i soudobých. Když jsem pracoval na Ibn Fadlánovi, byly AI nástroje v plenkách, takže jsem je k využití neměl. Pamatuju si, jak jsem si po dokončení překladu chystal povídání na křest a zkusmo jsem AI prohnal notoricky známou (a na překlad složitou) pasáž, v níž Ibn Fadlán popisuje své setkání s Rusy, jak vypadali a také to, co bývá většinou interpretováno jako jejich tetování. Vylezly strašně legrační věci. Když jsem to letos, tedy po nějakých dvou letech, zkusil znovu, jen jsem zíral. Vývoj jde nesmírně rychle dopředu s tím, jak se do jazykových modelů nahrává více a více textů, včetně těch středověkých a odborných. Stále ale platí to, že těm strojům nelze věřit úplně, občas halucinují a bez dohledu odborníků se to rozhodně neobejde. Tedy klasické: dobrý sluha, špatný pán.

iLiteratura: Samotný osud původního rukopisu by mohl posloužit jako námět na román.
Ondřej Beránek: Je to tak, ale to koneckonců platí o spoustě arabských rukopisů. Vřele v tomhle doporučuju starou, ale nestárnoucí a dodnes velmi půvabnou knihu Kračkovského, Nad arabskými rukopisy, která krásně popisuje, jak bádání nad arabskými rukopisy umí být napínavé. Pravda je, že o existenci Ibn Fadlánova textu existovaly už od středověku různé kusé zmínky, respektive v pozdějších dílech jiných autorů kolovaly konkrétní úryvky. Některé z těchto úryvků začaly být od začátku 19. století překládány i do evropských jazyků. Nicméně ucelený text neexistoval. Ten byl nalezen, v podobě pozdějšího opisu, až v roce 1923 v knihovně v íránském Mašhadu. Objevil ho tam tehdy rodilý Baškir, Ahmet Togan, který do Íránu prchl z Ruska před bolševiky – kráčel tedy opačným směrem a vlastně dost podobnou cestou jako o tisíciletí před ním Ibn Fadlán. Rukopis si tehdy nechal opsat a později na jeho základě na univerzitě v Bonnu napsal svou disertační práci. Jiný opis Íránci ve 30. letech věnovali sovětské Akademii věd. Tak se stalo, že téměř paralelně začaly vznikat první dva překlady Ibn Fadlánova textu: do němčiny a ruštiny. Oba vyšly v předvečer druhé světové války.

iLiteratura: Na překladatelském kontě máš kromě Ibn Fadlána ještě text filosofa Ibn Rušda a román Komise nedávno zesnulého egyptského autora Sun’alláha Ibráhíma z arabštiny, ale také překlad špionážního memoáru Nevidět zlo z angličtiny. Kdybys porovnal práci na jednotlivých textech, je hodně odlišné překládat současný text a text středověký? Co tebe osobně baví víc?
Ondřej Beránek: Mě upřímně baví oboje, i proto, že každý žánr je tak specifický. U soudobé literatury je to víc hra s jazykem, snaha o nalezení přiléhavých převodů, které budou fungovat v češtině a zároveň se neoddálí od originálu. U středověkých textů se zase většinou jedná o podstatně strožejší jazyk. Vzrušující je tam pak snaha odhalovat významy, které nám po uplynulých více než tisíci letech mohou být skryté. Ať už jsou to smysly jednotlivých slov či větných konstrukcí. Běžně se stane, že člověk nad takovým slovem či větou musí zabrousit do dalších knih a článků. Je to někdy až detektivní pátrání, o to lepší je pak pocit, když tu skrytost odhalí (anebo aspoň zjistí, že ji už před sto lety odhalil někdo jiný). No a skvělé pak je to, když si pro sebe najdeš text, jako byl třeba ten od Ibn Fadlána, který neztratil nic ze své poutavosti a dokáže i dneska čtenáře zaujmout a pobavit – tedy myslím širší okruh čtenářů, nejen specialisty na daný region.

iLiteratura: Pracuješ v současné době na nějakém dalším textu, nebo máš nějaký titul vyhlídnutý – je něco, co by sis rád přeložil?
Ondřej Beránek: Momentálně nic rozpracovaného nemám, není čas. Nicméně ta na začátku zmíněná cena mi zase připomněla mé mladické úsilí, které nemělo dlouhé trvání: rozmyslet edici překladů soudobé arabské literatury, a hlavně k jejímu rozjezdu pak nějaké nakladatelství přimět. Sama jsi na tom poli činná, tak víš, jak nesnadný ten boj je. Pořád si ale myslím, že by si podobná řada své čtenáře našla. Pokud bych si já měl volit další titul, určitě by to byl některý z dalších románů zmíněného Egypťana Sun’alláha Ibráhíma nebo třeba Libyjce Ibráhíma al-Kúního. No a z těch nejnovějších za zvážení určitě stojí knihy od Radžy ‘Álim ze Saúdské Arábie, Složka 42 od Maročana Abdalmadžída Sabáty, Vyděšenci od Syřanky Dímy Wannús, Ptačí tetování od Iráčanky Dunjy Micháíl nebo Červnový déšť libanonského Džabbúra Duwajhího. Je to velmi pestrá směsice témat. Všechny ale ukazují, jak jsou blízkovýchodní reálie složité a že rychlé soudy na základě mediálního pokrytí prostě nemůžou fungovat.