Jako několikanásobný držitel významných ocenění za science fiction (mimo jiné čtyř cen Hugo a Nebula a šesti cen Locus) patří Ted Chiang k nejoceňovanějším autorům současné sci-fi. Překvapivé je, že se v jeho případě jedná výhradně o povídkovou tvorbu. Autor tchajwansko-amerického původu se psaní věnoval už od dětství. Ačkoli chtěl původně studovat fyziku, jeho oborem se nakonec stala matematická informatika. Kromě beletrie publikoval také několik esejů v časopise The New Yorker na témata výpočetní techniky a umělé inteligence.

Jeho tvorba bývá některými přirovnávána k Borgesovi, který je vedle Asimova jednou z Chiangových inspirací. Sám autor však zdůrazňuje, že si neklade nárok na srovnání s Borgesem a rozdíl mezi jejich díly spatřuje především v motivaci a zázemí tvorby. Na rozdíl od Borgese totiž Chiang vychází ze své čtenářské zkušenosti z tradice science fiction.

Filozofie a věda

V rozhovoru k druhé povídkové sbírce Výdech (Exhalation, 2019), která vyšla v roce 2025 v nakladatelství Host ve druhém českém vydání společně s první sbírkou Příběhy vašeho života (Stories of Your Life and others, 2002), Chiang uvádí, že se ve svých povídkách pokouší o „náhled shora“ na vědu. Nikoliv jako na soubor faktů, ale jako na způsob uchopení našeho vesmíru. Zdůrazňuje, že ačkoli se jednotlivá fakta mohou měnit, tento přístup přetrvává – což dokládají četné variace zemské kosmogonie v jeho povídkách, v nichž tento způsob myšlení existuje bez ohledu na konkrétní podmínky daného světa. Chiang se tak vrací ke staršímu pojetí poznání, v němž přírodní vědy úžeji interagovaly s filozofií a vědci nebyli svázáni tak úzkou specializací jako dnes. Zároveň si uvědomuje, že jde o idealizovaný pohled, který si může dovolit právě jako nevědec.

Mezi příběhy obou Chiangových povídkových sbírek lze vysledovat typovou souvislost: každá z nich obsahuje nejméně jedno vyprávění zasazené do vzdálenější minulosti. Povídka Babylonská věž z první sbírky se odehrává ve starověké Mezopotámii, zatímco povídka O kupci a alchymistově bráně, zasazená do středověkého Bagdádu, kompozičně připomíná Příběhy tisíce a jedné noci. Výrazným rysem obou textů je autenticita dobového uvažování postav i jejich sympatická, lidská povaha. Pocitu historické odlišnosti i náznaků jinak strukturované společnosti dosahuje Chiang v některých povídkách také jemně archaizovaným jazykem.

V povídce Babylonská věž, která zároveň otevírá první sbírku, je hlavní postavou mladý dělník pracující na stavbě věže, jež má – stejně jako v původním hebrejském mýtu – dosáhnout až k nebeské klenbě. Říká se, že když z věže spadne člověk, nikdo nepláče, zatímco pád jediné cihly vyvolá mezi zedníky zoufalství – potrvá totiž celý rok, než dostanou novou. Výstup na samotnou věž je provázen řadou pozorování o povaze protagonistovy planety (jde o verzi Země s některými odlišnými parametry) a jeho nadšení se snadno přenáší i na čtenáře. Povídka působí snovým až závratným dojmem, vyvolaným především představou lidí, kteří na věži žijí a kteří nikdy v životě nesestoupili dolů. Vyústění povídky působí překvapivě a přináší nečekané uspokojení.

Druhá ze zmíněných povídek se zabývá cestováním v čase. Chiang zde koncipuje stroj času na základě přednášky amerického fyzika Kipa Thornea, který představil model vycházející z Einsteinovy teorie relativity. Takový stroj by fungoval na jediné časové ose, umožnil by návrat do minulosti, nikoliv však její změnu. Vzhledem k tomu, že v převážné většině příběhů o cestování v čase založených na jediné pevné časové ose – Chiang v rozhovoru zmiňuje například filmy Terminátor či 12 opic – je tragický konec nevyhnutelný, autor se pokusil v tomto případě vytvořit vyprávění s pozitivním koncem. Na stejném principu jediné časové linie je založena i Chiangova nejslavnější povídka Příběh tvého života, která se stala předlohou k filmu Příchozí.     

1=2

Dalším typem příběhů jsou ty, v nichž je protagonistům předložen důkaz se zásadním dopadem na jejich filozofické a existenciální vnímání života. V první sbírce jde o důkaz, že aritmetika není bezesporná a že se jakákoliv dvě čísla rovnají (Dělení nulou), zatímco ve druhé sbírce vystupuje do popředí vynález prediktoru, který dokazuje, že svobodná vůle neexistuje (Co se od nás čeká).      

Poněkud nečekaným, avšak výrazným motivem Chiangovy tvorby je rodičovství, zejména ve vztahu k jeho budoucím podobám v prostředí nových technologií. Tento motiv se objevuje v povídkách Příběh tvého života, Životní cyklus softwarových objektů, Pravda faktů, pravda pocitů či Daceyho patentní automatická chůva. Druhá ze zmíněných povídek se věnuje představě výchovy umělé bytosti a emočním vztahům mezi umělou inteligencí a lidmi. Zabývá se otázkou, proč by takový vztah neměl trvat stejně dlouho a vyžadovat srovnatelné emoční úsilí jako vztah s lidskou bytostí či s domácím mazlíčkem. Text sleduje přibližně dvacetiletý vztah mezi Anou, bývalou pracovnicí zoologické zahrady, a jejím svěřencem Jaxem – digitálním organismem neboli digientem z tzv. Datazemě. Toho má jako zaměstnankyně společnosti Blue Gamma za úkol vychovávat a rozvíjet. Zatímco širší veřejnost s nástupem vylepšených technologií o digienty postupně ztrácí zájem, Ana i úzká skupina nadšenců si k těmto digitálním „dětem“ udržují dlouhodobý vztah a usilují o zlepšení jejich podmínek i o jejich ochranu, a to jak ve virtuální realitě, tak v reálném světě. Chiangova představa působí velmi realisticky – přesvědčivě ukazuje nástrahy, kterým by digienti mohli čelit, a zároveň odhaluje, jak rozdílně k nim mohou přistupovat jednotliví uživatelé, ať už z pohledu etiky či emocionální investice.    

Povídka Pravda faktů, pravda pocitů tematizuje napětí mezi pamětí, pravdou a prožíváním. Zavedení tzv. lifelogů – úplných záznamů lidského života – by umožnilo obejít nespolehlivost paměti a nahradit ji objektivním záznamem. Pravda by se tak stala snadno ověřitelnou, například při partnerských konfliktech, avšak za cenu ztráty zapomínání jako ochranného mechanismu. Chiang zde ukazuje, že schopnost zapomenout, zkreslovat a reinterpretovat vlastní minulost není pouhou chybou lidské mysli, ale podmínkou smysluplného prožívání a udržování vztahů. Analogii s nástupem písma používá k poukázání na to, že každá technologie paměti přináší nejen rozšířené poznání, ale i hlubokou kulturní a emoční proměnu, jejíž důsledky nelze redukovat na racionální užitek.

Mnohovesmír

Zatímco většina Chiangových příběhů o cestování v čase se odehrává na jediné časové ose, povídka Úzkost je závrať ze svobody představuje odlišný typ vyprávění, v němž autor zkoumá existenci alternativních časových linií a paralelních vesmírů. Protagonisté zde využívají vynález nazývaný prisma – zařízení, které po aktivaci otevře průhled do alternativní verze reality. Díky tomu je možné navázat kontakt se svým alternativním já, které v minulosti učinilo jediné odlišné rozhodnutí. Pro některé postavy se tato možnost stává zdrojem hluboké existenciální úzkosti: objevují se terapeutické skupiny určené lidem, kteří se nedokážou vyrovnat se žárlivostí vůči svým tzv. parajá, jimž se v jiné větvi reality daří lépe než jim samotným. Jiní naopak využívají kontakt s parajá ve stáří, zejména pokud ve své vlastní realitě zůstali osamělí.

Motiv odlišné zemské kosmogonie se objevuje v obou sbírkách. I když povídky často pracují s radikálně jinými předpoklady, vždy zachovávají vědecký rámec. V povídce Pupek světa lze na Zemi sledovat indicie kreacionistického původu: letokruhy stromů sahají maximálně 8 912 let do minulosti a starší už neexistují, a nejstarším nalezeným mumiím chybí pupeční jizva. Hlavní hrdinkou příběhu je hluboce věřící vědkyně, jejíž víra se však pod vlivem nově získaných poznatků o světě, v němž žije, zásadně proměňuje.

V povídce Dvaasedmdesát písmen vytváří Chiang svět, v němž jazyk přímo formuje realitu: pořadí písmen a gramatické struktury mají fyzikální dopady na objekty a procesy. Inspiraci lze hledat v židovské mystice a konceptu Golema, kde písmena a slova mohou mít tvůrčí sílu, a dokonce oživit neživé. Chiang však nejde cestou doslovného mysticismu; jeho svět je interně konzistentní a vědecky uchopitelný, i když jeho pravidla jsou odlišná od naší běžné reality. Povídka tak uvažuje o hranicích poznání, vztahu jazyka a reality a o tom, jak by se lidská věda a logika vyvíjely v alternativním vesmíru.

Kompas ke světu

Pokud by někdo měl obavy, že druhá sbírka je pouhým méně zajímavým doplňkem té první, může si být jistý, že se zde kvality, které první sbírku činily výjimečnou, nachází znovu. Snad jen povídce Příběh tvého života – pomyslnému vrcholu obou sbírek – se žádná nevyrovná v intenzitě emocionálního působení, ačkoli jsou všechny ostatní texty pozoruhodné v mnoha dalších ohledech.

Autor disponuje řadou zcela neobyčejných nápadů, dokáže v každé své povídce navodit jedinečnou atmosféru, prozkoumávat morální i filozofické problémy z různých úhlů pohledu a přitom i přes fantastičnost svých příběhů zůstat pevně nohama na Zemi. Svět nám ukazuje v celé šíři jeho možností a zároveň dává najevo, že žádné jeho zákoutí není pro lidskou představivost uzavřené a že je možné mu porozumět.