Válčení s mimozemskými útočníky patří k podstatným motivům sci-fi žánru nejpozději od Wellsovy Války světů. Syžet obvykle bývá podobný: po počátečních náznacích nebezpečí se hrdinové musejí postavit frontálnímu útoku mimozemské civilizace, která je technologicky mnohem vyspělejší než ta lidská. Děj románů nebo filmů obvykle končí dobře, lidstvo najde nějakou nečekanou protizbraň, agresivní mimozemšťany porazí a planetu pro sebe zachrání, více či méně zdevastovanou. Americký spisovatel Seth Dickinson takhle optimistický není.

U nás jeho text můžeme číst poprvé, v USA už si vydobyl jisté renomé fantasy trilogií o dívce Baru Cormorant, která ve službách mocného impéria nejprve podnítí revoltu v jedné z jeho provincií, aby ji pak zradila. Exordia má také hlavní hrdinku, respektive hrdinky. V centru pozornosti autora je od počátku kurdská uprchlice v USA Anna, která si sice v New Yorku zajistila jakous takous existenci, ale stále ji sužují vzpomínky na válku (či spíše genocidu) v Kurdistánu, kde musela učinit jednu fatální volbu. Čtenáři se s ní setkávají ve chvíli, kdy se jí zjeví mimozemská bytost Ssrin, vícehlavá rebelka s hadovitým tělem, která na Zem prchla před mocnou civilizací z daleké galaxie. Anna s ní chvíli žije ve svém newyorském bytě (Ssrin se dokáže transformovat do lidské podoby, takže není nápadná), pak se však objeví další mimozemské nebezpečí a Anna se musí vrátit do rodného údolí v Kurdistánu, kde se nachází tajemný mimozemský objekt, možná vesmírná loď, ovšem podivně zakouslá v kopci.

Na výpravu ji (a snad i Ssrin) vytáhne zvláštní zmocněnec americké vlády Clayton a jeho kamarád Erik, velitel speciálního komanda, na místě ji čeká matka, která jí stále neodpustila, co kdysi provedla. A k tomu výzkumné i vojenské týmy z jiných zemí, kterým mimozemský objekt také neunikl: takže samozřejmě Rusové a Číňani, ale také nedalecí Íránci, a překvapivě i těžaři z Ugandy s filipínskou vědkyní. Problém je, že kdokoliv se k objektu, kterému začnou říkat Blackbird, přiblíží příliš blízko, riskuje buď zatemnění mysli anebo bizarní tělesné znetvoření. Kromě toho se v okolí Blackbirdu pohybuje další mimozemšťan Iruvage, který na Zem přibyl krátce po Ssrin a snaží se Ssrin zlikvidovat a Blackbird ovládnout. A aby bylo ohrožení globální a fatální, nad planetou se usadila mimozemská vesmírná loď, která v krátkosti vyřadila z provozu většinu zdrojů elektřiny na planetě a hrozí vyhlazením lidstva. Iruvage je přitom nejen obrovský neporazitelný zabiják, kterému neublíží kulky a kromě dlouhé mečovité zbraně používá také hejna nanorobotů, ale také telepatický vetřelec v myslích hned několika postav včetně těch hlavních.

Děj je zpočátku zajímavě zauzlovaný, v retrospektivách se vrací k tomu, co se kolem Blackbirdu dělo předtím, než přistál americký výsadek, a pomalu se tak odhaluje, co je Blackbird zač. Dodejme, že to nikdy nevyjde úplně uspokojivě najevo, jen že ta vesmírná loď má vlastní vědomí a inteligenci, má až nadpřirozené schopnosti a její hlavní aktivitou je neustálé učení, poznávání a zdokonalování sebe sama. Autor představuje jednotlivé hlavní postavy, jejich přednosti, slabosti i traumata a samozřejmě také vztahy mezi nimi, z nichž některé se čerstvě tvoří, zatímco jiné mají dlouhou a patřičně trpkou historii. Na ploše jednoho kurdského údolí se toho děje vskutku hodně a navíc s potenciálem (ne)zachránit planetu a lidstvo.

Zhruba od poloviny knihy je nicméně vyprávění jednodušší a přímočařejší, v podstatě se soustředí na to, jak se hrdinové spolu se Sssrin snaží zničit Iruvagea a mimozemskou loď. Začne to pozemskými útoky přítomných vojenských jednotek, vesměs neúspěšnými, záhy nebem začínají létat atomovky, nejprve menší, pak všechny, které má lidstvo k dispozici. Zprvu zamotaný příběh špikovaný ještě výzkumy a hypotézami čínské matematičky, které vycházejí z nejnovějších současných matematických a fyzikálních teorií (dle doslovu si je autor pečlivě nastudoval s pomoci online přátel), se láme v akční military sci-fi, jak slibovaly anotace. Přičemž mrtví ožívají, Iruvage kuje intriky v hlavách svých otroků, vojáci střílejí na něj i na sebe navzájem. Místy je to až příliš přepálené, Dickinson se snaží o co největší napětí (občas trochu obehranými prvky), o co nejbombastičtější (zde doslova) míru konfliktu, lidstvu jde ostatně o holé přežití.

V průběhu finální konfrontace pak zvolí úkrok stranou. S největší pravděpodobností si tak připravuje půdu pro pokračování (zatím jej však oficiálně neohlásil, a to od amerického vydání Exordie uplynuly už skoro dva roky), protože pokud by zůstalo jen u jedné knihy, bude to přinejmenším neuspokojivé. Zatím má čtenář naději, že se dočká propracovanějšího univerza – ostatně román se jmenuje Exordia podle oné agresivní civilizace, která ovládá celé galaxie, ale dozvíme se toho o ní jen velmi málo. Pokud k tomu dojde a pokud je aktuální kniha jen prvním nahlédnutím, pak má čtení toho tlustého špalku smysl. Pokud ne, je to – nikoli nepříjemná, ale přesto – trochu ztráta času.