Norská královská rodina čelí jedné z nejvážnějších krizí posledních desetiletí. Marius Borg Høiby, nejstarší syn princezny Mette-Marit, kterého měla ještě před sňatkem s korunním princem Håkonem, čelí obvinění z téměř čtyř desítek násilných činů, včetně několika znásilnění. Současně sama princezna jen obtížně odolává tlaku médií i veřejnosti kvůli někdejším kontaktům se sexuálním predátorem Jeffreym Epsteinem. Nedávno zveřejněné dokumenty odhalily jejich rozsáhlou a nepříliš lichotivou e-mailovou komunikaci, o níž informovala i česká média.

Princezna je dlouhodobě patronkou řady dobročinných a neziskových organizací. Výrazně se angažovala také v oblasti literatury – vystupovala jako vášnivá čtenářka, podporovala čtení i norské autory a získala oficiální roli velvyslankyně norské literatury. Tu prezentovala v zahraničí i doma, mimo jiné prostřednictvím projektu literárního vlaku, s nímž projížděla Norskem, vezla v něm část své soukromé knihovny a debatovala o knihách s autory i čtenáři. Na největším severském literárním festivalu v Lillehammeru diskutovala dokonce s Haruki Murakamim.

Po zveřejnění komunikace, z níž vyplývá, že si byla vědoma Epsteinovy problematické pověsti, začaly některé organizace spolupráci s princeznou omezovat či zcela ukončovat. Situaci nepomohlo ani to, že se k novým zjištěním dlouho nevyjadřovala. Jako jistou omluvu lze uvést její zhoršující se zdravotní stav – princezna již několik let bojuje s cystickou fibrózou a před Vánoci informovala, že není schopna plnit královské povinnosti a připravuje se na transplantaci plic.

Jednou z posledních institucí, která spolupráci s ní pozastavila, je asociace norských knihoven. Právě tento krok vyvolal reakci některých spisovatelů. Tore Renberg přirovnal kritiku princezny ke kopání do člověka, který už leží na zemi. Současná doba má sklon k rychlým soudům a organizace, které s princeznou přerušují spolupráci, podle něj vytvářejí mylný dojem, že spáchala zločin či porušila zákon. Renberg připouští, že si Mette-Marit pro literární diskuse – mimo jiné o Houellebecqově románu Možnost ostrova, jak vyplývá ze zveřejněných e-mailů – zvolila „červa“, tedy nešťastného partnera, ale tím podle něj věc končí. Knihovny by podle Renberga měly být symbolem otevřenosti a velkorysosti, nikoli strážci domnělé morálky. Pro úplnost je správné dodat, že řada autorů, kteří se opakovaně objevují v e-mailových výměnách mezi Mette-Marit a Jeffreyem Epsteinem – jako Kafka, Nabokov, Torgny Lindgren a nebo právě Houellebecq – je rovněž zastoupena v literárním vlaku.

Jiní však namítají, že i když nedošlo k porušení zákona, došlo k porušení etických norem a závazků spojených s její veřejnou rolí. Spisovatelé jako Anne Holt či Harald Syversen zdůrazňují, že ačkoli se princezna ocitla v lidsky mimořádně náročné situaci, královský palác si nemůže dovolit mlčet a tvářit se, že se ho celá věc netýká. Takový přístup přirovnávají k situaci, kdy autobus dál sem a tam projíždí ulicí, na níž leží člověk neschopný vstát.

Když v roce 2019 nakladatelství Aschehoug vydalo antologii dvanácti současných autorek a autorů Hjemlandet og andre fortellinger (Vlast a jiné povídky), na níž se princezna podílela jako editorka, zaznívaly hlasy, že by neměla propagovat konkrétní jména ani takto přímo vstupovat do literárního provozu. Někteří spisovatelé měli pocit, že princezna literaturu používá jako šperk k vlastnímu zviditelnění.

Aktuální debata nabírá i obecnější směr: bylo vůbec správné, aby se princezna tak aktivně angažovala v prezentaci literatury? Neměla by být kultura na státu zcela nezávislá? To je v Norsku, které své umělce podporuje mimořádně štědře, poměrně odvážná a složitá otázka. Shodou okolností bylo před několika dny 1069 umělcům různých oborů a věkových skupin přiznáno tzv. státní umělecké stipendium – buď roční podpora udělovaná na jeden až deset let (ve výši 342 193 norských korun ročně), nebo jednorázový grant.

Princezna nakonec po šesti týdnech poskytla rozhovor veřejnoprávní televizi NRK. Nových informací však příliš nepřinesl. Rozproudila se ale zajímavá diskuse o odpovědnosti jednotlivce ve veřejné roli, o vztahu státu a umělce i o úloze veřejných institucí.