Debutová básnická sbírka Jana Musila (nar. 1993) s epickým názvem Poslední život: Bildungspoema z minulosti a budoucnosti představuje bohatý a rychlý sled vjemů, jež souvisejí s jejím prominentním aspektem. Škála motivů, které se v básních objevují, je poměrně široká; přesto pozorujeme dominantní, spojující prvek, jímž je herní perspektiva. Lyričtí mluvčí promlouvají o životě jako o hře, ve které soutěží nejen s ostatními, ale i sami se sebou. Není přitom zřetelné, o co nebo proč „hrají“. Cíl zůstává mlhavý: „ukazuje se / v situacích které změnily můj život ale ty nás / patrně nedovedou k vítězství v téhle soutěži / v téhle veliké soutěži ostatní hledí na mou / bezradnost“ (slovo které se skrze mě předvádí se jemně drží, s. 17).

Optiku hry vnímáme také ve formální stránce textu: báseň nastíní nebo explicitně popíše vjem, který je vzápětí vystřídán jiným vjemem, a čtenář tak musí být neustále ve střehu – jeho pozornost je pravidelně pokoušena. Tento efekt je místy dokonce sám reflektován: „nejlepší věc / kterou za posledních sedm minut viděla“ (kamera posouvá lidmi hněte jim tváře, s. 29).

Gamifikace života není vždy vyjádřena explicitně. Přesto vyvstává z jednotlivých básní, ale i ze sbírky jako celku. Lyričtí mluvčí sbírky většinou promlouvají v první osobě, přesto básně evokují dojem, že se vše odehrává mimo ně. Dochází k pozoruhodnému odosobnění, kdy subjekty promlouvají o životě, který jako by nebyl jejich, což systematicky umocňuje dojem hry. Právě v této konzistentnosti spočívá působivost Posledního života.

Navzdory spojitostem je čtenář vystaven určité míře nejistoty. Už název sbírky může čtenáře podněcovat, aby na text nahlíželi jako na celek, poému. Některé básně na sebe skutečně navazují, mezi jinými lze vnímat sémantické souvislosti – tyto texty se ale nevyskytují nutně za sebou, jejich pořadí je různé. Časoprostorový posun je někdy zřetelný, jindy ne, to samé se týká linearity – básně svérázně tematizují dospívání, ale rekonstruovat časovou osu by bylo obtížné (pokud vůbec možné), a tento způsob čtení by snad ani nerespektoval charakter sbírky. Proto je její název ambivalentně trefný i matoucí.

Podnázev bildungspoema zároveň naznačuje, že by snad mohl ve většině básní promlouvat týž lyrický subjekt. V takovém případě bychom opět narazili na různé překážky. Navzdory sémantickým překryvům některých textů se nelze domnívat, že všechny spojuje stejný mluvčí. Kromě zřetelně odlišných perspektiv je třeba vzít v patrnost, že lyrický hlas promlouvá někdy v mužském, ale někdy naopak v ženském rodě. Z textu nevyplývá kolísání genderové identity lyrického mluvčího, mluvčích tudíž existuje více.

Téma nejistoty lze označit za centrální prvek sbírky. Nejistý je cíl „hry života“. Vize chátrajícího světa, již vykreslují básně v závěru sbírky, by mohla sloužit jako podklad pro dystopické romány. Kromě dopadu moderních technologií na lidské chování nechybí ani reference na světové události bezprostřední minulosti či odkazy na aktuální témata, jmenovitě například klimatické změny. Důraz je přitom kladen na slova. Vnímáme přání něco vyslovit; být slyšen však znamená možné odsouzení, niterné splývá s externím: „visíš za ruce něco z tebe / jeden po druhém vytahují […] nikdo / netuší jak má tohle skončit“ (s. 41). V básních pozorujeme zřetelnou touhu po ujištění, po komunikaci, po blízkosti. Slovo se ocitá na piedestalu, a přesto, když se zdá, že má být vysloveno něco zásadního, narážíme na zastřenost, protiklad či vyvrácení. Stejně jako výrazy jeden druhému odporují a zároveň do sebe splývají, také mezi subjekty básní funguje rozkol i zrcadlení: „pořád mluvím k tobě a nemám jistotu / že nejsi prostě já“ (s. 38).

Texty tematizují nejen singulární obrazy formujících událostí, ale i plošně aplikovatelné dojmy. Ztvárňují kolektivní zkušenost z různých úhlů pohledu, což je spojuje v pomyslný celek. Básně Posledního života fungují na pomezí, na hraně dětství/dospívání/mládí a minulosti/současnosti/budoucnosti; mezi těmito vrstvami se pohybujeme plynule, se sotva zřetelnými přechody. Propojování zdánlivě odlišných sfér a suverénnost, s jakou k němu dochází, činí sbírku originální.