Kdo by neznal alespoň některé ze Starých řeckých bájí a pověstí Eduarda Petišky, které od 50. let neúnavně udržují povědomí o pohádkově bájném i hororově hrůzostrašném světě představ, v němž žily generace našich antických předků? A jehož příběhy se skrze řádky liter a na křídlech představ proplétají notovými osnovami i malířskými plátny, nabývají trojrozměrného tvaru v podobě skulptur i staveb, ba rozeznívají i čtvrtý rozměr na prknech divadelních scén? S tímto světem nás podrobněji seznamovali i Zamarovského Bohové a hrdinové antických bájí (Mladá fronta 1965), čtení zaměřené na váženější milovníky antických bájí, v němž abecední řazení hesel, postav z řeckého – a také římského – bájesloví je podáno odlehčenou, velmi čtivou formou slovníkových medailónků. Pro vážné zájemce o tuto oblast je k dispozici dvousvazkové dílo Roberta Gravese (česky 1982), hledající souvislosti mytologických představ napříč dávnými společnostmi a kulturami v celé složitosti a prolínání tradic, motivů a verzí. Velmi cenným přínosem pro oživení zájmu o oblast řecké mytologie je nedávné vydání dvoudílných Řeckých mýtů v literární a výtvarné tradici (Academia 2024) od badatelky a překladatelky Aleny Hadravové, předkládající komentovaný překlad dvou středověkých děl o antické mytologii… Zde si přijdou na své zájemci o detailní zkoumání oblíbených látek v proměnách času; výtvarné provedení (obrovské množství doprovodných barevných obrázků v textu) je skutečnou pastvou pro oko.

Co dosud chybělo – poučný, a přitom zábavný koncept řeckého bájesloví pro čtenáře, jejichž zájem není přednostně badatelský –, se podařilo v minulém roce naplnit prof. Janu Bažantovi, a to podle mého názoru víc než uspokojivě. Jako klasický archeolog a současně kunsthistorik se léta věnuje tradici antického umění v českém výtvarném prostoru. A protože jde o náměty výlučně mytologické, opírá Bažant svůj badatelský zájem také o solidní studium antických literárních pramenů (a samozřejmě rovněž o jejich novodobé interpretace).

Čím jsou jeho Řecké mýty mimořádné? Především tím, jak se vyrovnávají s mnohostí. Řecký živel pokrýval nejen valnou část dnešního Balkánu a Malé Asie, ale časem vlastně celé středomořské břehy, takže není divu, že podoba jednotlivých bájí, předávaných ústní a později i literární formou, se často lokálně lišila. Dokonce ani v zásadních událostech světa – v otázce jeho vzniku a původu člověka – nebylo jednoty (jak mezi filozofy, tak ani mezi básníky)… Mýtů existovalo obrovské množství a bájný svět byl až přelidněn smrtelníky i bytostmi (polo)božskými (často složitě rodově propletenými) a plný jmen, která leckdy označovala dvě i tři různé postavy… Dát této přepestré směsici bájí jakýsi rámec se pokusil již Říman – Publius Ovidius Naso (43 př. n. l. – 17/18 n. l.). Právě díky jeho básnickému podání bájí pod názvem Proměny (Metamorphoses), které vystavěl na principu proměny všech možných subjektů, ale především lidí, v něco jiného (a naopak), příběhů, uspořádaných do rafinovaných, větvících se girland na fiktivní časové ose od vzniku světa po současnost (tj. po vládu římského císaře Augusta), se svět mytických „dějin“ dožil dnešních dnů.

Jenomže každý není naladěn na bloudění krásou veršů, byť s návodnou Ariadninou nití autora, což předpokládá přece jen určitý časový komfort (a také radost ze záměrné nepřímočarosti odvíjejících se příběhů). Také proto vnímám Bažantovo zpracování jako počin na tomto poli vskutku záslužný. Proč? Pokusím se podat s pomocí několika ilustrativních ukázek.

V první řadě díky originální kompozici. Celý balík řeckých mýtů pojal autor jinak, než je čtenář zvyklý z tradice Ovidiových Proměn, po svém. První kniha dvoudílného korpusu (Řecké mýty I. O bozích a lidech), kterou máme zatím v ruce, představuje nejdříve (O bozích) Chaos a po něm prvotní božstva, přičemž zpočátku dominuje ženský princip (Gáia, Rheia, Hekaté, Métis atd.) – Héra tak dostává slovo v slušném předstihu před Diem. Na ně jsou navázáni další bohové – potomci (Hermés, Apollón, Athéna…) a některá božstva menší (Marsyás, Pán…). Toto defilé však ani v nejmenším nepřipomíná ikonostas či statickou galerii aktérů: nesmrtelní nám o sobě podávají zprávu na základě rolí, které jim byly určeny a které ilustrují postavení i preference, zkušenosti a vztahy. Jasně a trefně formulováno zde vyplouvá na povrch předivo vzájemných sympatií a (častěji) antipatií mezi božstvy, která se tolik podobají (nejen po fyzické stránce) člověku.

Nedlouhý druhý oddíl (O lidech) začíná bájí o bezbožném Erysichthonovi, v níž se prolíná verze Ovidiova s Kallimachovým Hymnem na Démétér. Ve vyprávění poraženého Démétřina dubu zaznívá téměř ekologická struna a odsouzení barbarských zásahů do propojené sítě všech přírodních organismů. Na konci oddílu, po představení inovativního lékaře Asklépia, přichází řada na Hygieiu:

„Jsem Hygieia, dcera Asklépiova. To jméno znamená v řečtině „zdraví“. Mou sestru otec pojmenoval Panakeia, což znamená „vše léčící“. O nás se žádné příběhy nevyprávějí, protože my jsme žádná dobrodružství nezažily. Na něco takového nemáme čas, musíme pracovat. Lidé o nás nic bližšího nevědí, protože pacienti nepřicházejí za námi, ale za Asklépiem. … Končí slovy: Mezi zastánci různých přístupů k nemocem nepanuje rivalita, tudíž pacienti mohou využívat všechny dostupné možnosti. Ostatně zakladatel čistě racionální medicíny Hippokratés shrnutí své lékařské etiky zahájil slovy: „Přísahám při lékaři Apollónovi a Asklépiovi a Hygieii a Panakeii.“ (Jak aktuální!)

Poslední oddíl (Rodové ságy) začíná rodem pocházejícím z Lykáona; v porovnání s Proměnami poněkud „odzadu“, totiž vyprávěním Lykáonovy dcery Kallistó (o jejímž původu se u Ovidia dozvídáme až později a víceméně jakoby mimochodem), smrtelnice znásilněné záletným Diem, která byla Hérou (za trest!) proměněna v medvědici. Následující postava, její otec Lykáón, vysvětluje, že jeho krutý čin (předložení děcka Diovi k večeři) byl pomstou otce za zvůli Nejvyššího vůči jeho dceři (tedy nikoli zkouškou božské vševědoucnosti). A táže se (celkem logicky): jaký trest stihne za svévoli božstvo? – Další příběhy potomků rodu Deukaliónova, athénských vládců, línie Tantalovy, Ínachovy, Kadmovy a Atlantovy tvoří nejobsáhlejší část knihy, částečně i proto, že vyprávějí některé významné příběhy, které se do Ovidiových Proměn (bohužel) nevešly.

Závěrečná kapitola (O lidech a bozích) podává obraz toho, jací byli řečtí bohové v zrcadle mýtů a také co řecké mýty vypovídají o smrtelnících. Děje se tak ústy dvou božských bratrů komplementárních dispozic, Epiméthea a Prométhea, kterým jako jediným z bohů ležel na srdci osud lidí.   

Druhou kvalitou, kterou jistě ocení každý, kdo tuto knihu vezme do ruky, je tok příběhů. Jan Bažant je skvělý vypravěč. Fakt, že postavy jednotlivých „medailónků“ nechává promlouvat v ich-formě (např. TÝFÓN: „Moje matka je Gáia a otec Tartaros. Proč právě Tartaros? A kdo jiný přicházel v úvahu, když Gáia s Kronem připravili Úrana o mužství?“). Nebo: zatímco Orfea uvádí Ovidius na scénu v proslulém momentu jeho života (sestup do Podsvětí pro zemřelou Eurydiku), Bažantův Orfeus se představuje takto:

„Jsem Orfeus, nejslavnější hudebník všech dob, který vynalezl píseň. Už v sedmnácti letech jsem se díky ní stal Argonautem, což byla mimořádně významná pocta. Tato první výprava za hranice řeckého světa byla svolána na příkaz krále Pelia. … Ten památný den se mi vybavuje, jako kdyby to bylo včera…“

Pasáž obohacuje a zároveň „zpřítomňuje“ zdařilou autorskou „Orfeovou“ písní lodníků k rozpohybování Argó na vodu:

„Argó, lodi z dubů a sosen, slyš mou píseň.
Stromy ji také poslouchaly, když v lesích stály,
přišly ke mně samy. Ty teď půjdeš s námi.
Argó, přiznej chybu, dej se sama do pohybu.“

Líčení příběhů, které vkládá autor do úst jednotlivých aktérů, působí životně, dramaticky a barvitě – také proto, že se odehrávají ve věrohodných kulisách (popisy šatů, nástrojů a vůbec rekvizit prozrazují další oblast, v níž je autor doma, svět hmotných svědectví z antiky). Co ale čtenáře osloví, odhaduji, především, je forma fiktivního dialogu s příjemcem: postavy vyprávějí své příběhy „po lidsku“, spontánně – ať se jedná o Satyra, nebo třeba o moudrou Athénu. Mluva, kterou autor vkládá svým postavám do úst, má spád a nejenže vyjadřuje jejich typologický naturel (tradovaný prameny), nýbrž odpovídá prožívané atmosféře: dokáže vyjádřit poetickou náladu chvíle, citové rozpoložení mluvčího až po jadrnou (avšak nikdy nepohoršující) repliku. Mytologické postavy božstev a smrtelníků jsou si tak o něco blíže než v antických textech – ale není to vlastně v logice často velmi „člověčího“ jednání božských autorit napříč antickou mytologií? Šťastně volenou mírou aktualizací se tak svět dávných mýtů s jeho exotikou stává pochopitelnějším a bližším.

K tomu ostatně přispívá i autorův smysl pro humor. Tento rys, v daleko menší míře a leckdy v náznacích (úměrně vážnosti tématu, žánru a dobovým kulisám) patrný i u Ovidia, činí z mytických postav bytosti nám blízké, aniž by sklouzával k parodii:

„Bojuje (Arés) v řadách válečníků jako jeden z nich, jako kdyby byl člověk! A také se tak chová. Pokud například někoho v souboji zabije, svlékne mu zbroj a odnese si ji jako kdovíjakou trofej. K ničemu mu není, je přece bůh, může mít zbroj, jakou si zamane. Šašek.“ (Athéna)

Nebo

„Během vyjednávání Héfaistos několikrát usnul, ale nakonec Zeus konečně uspěl, když božskému kováři nabídl, aby si vybral některou z bohyň za manželku.

Poseidón, který neměl rád Athénu, se ihned k Héfaistovi přitočil: ,Já bych si vybral Athénu.‘

,Která to je,‘ chtěl vědět Héfaistos. Když mu ukázali bohyni v pancíři a s přilbou na hlavě, rozhodně zavrtěl hlavou. Apollón Athénu nenáviděl ještě víc než Poseidón, a tak se k němu naklonil z druhé strany: ,Hodila by se k tobě, taky neustále něco kutí.‘“ (Thetis)

Zároveň však text rozehrává i momenty vskutku jímavé, jako např. v monologu unesené Európé:

„Já vím, měla bych být hrdá, že se do mě v mládí zamiloval vládce světa, samotný pán Olympu. Jenže já po něčem takovém netoužila. Můj vlastní život skončil, když mi bylo patnáct let, tehdy jsem se stala kamínkem v gigantické mozaice Diových velkolepých a tajuplných plánů. Můj únos měl nepochybně nějaký vyšší smysl. Ale co je mi po něm? Hrozně mi chybí cedrové lesy, příjemně chladné i v parném dni. Ale ze všeho nejvíc mi chybí lidé, mezi nimiž jsem vyrůstala… Je mi už přes osmdesát let, jsem stařena. Někdy k ránu se však ve snu stále procházím po křivolakých uličkách Tyru svého mládí. Vidím okolo sebe známé usměvavé tváře, slyším rodnou řeč a cítím vůni jídel, která obyvatelé okolních domů s láskou připravují. Nikdo by lidi neměl nutit, aby opustili svůj domov!“

Vedle subjektivních sdělení jednotlivců přijde ke slovu tu a tam záliba v technice a v popisu pracovních postupů, vlastní nejen antice, ale patrně i autorovi (a podobně i Ovidiovi, viz jeho důkladný popis tkalcovského stavu u Arachné):

„Výhradně pro Krétu Héfaistos sestrojil z kovu strážce, který vypadá jako obr. Uvnitř má důmyslný systém žil, jimiž proudí ichor, jejž mají bozi místo krve. Héfaistos jej pojmenoval Talos a jeho úkolem je ve dne v noci obcházet podél pobřeží ostrova. Jakmile zahlédne, že se přibližuje nepřátelská loď, začne na ni házet kameny.“ (informace podle Apollónia a Apollodóra v podání Európé)

Nebo

„K výrobě hudebního nástroje jsem si vybrala zimostráz, protože má nejtvrdší dřevo. Uřízla jsem asi stopu dlouhou větvičku a v té jsem vyhloubila dutinu. Na jedné straně jsem otvor zakryla až na úzkou štěrbinu tak, aby se ozvalo pronikavé zapištění, když se do štěrbiny foukne. Zjistila jsem, že zvuk zní lépe, pokud se dovnitř vloží plátek bronzu, a ten se foukáním rozechvěje. Potom jsem na flétně v pravidelných intervalech po celé délce umístila otvory, jejichž zakrýváním lze měnit tón. Nakonec jsem nástroj vylepšila tím, že jsem jej zdvojila, tudíž bylo možné hrát současně dvě melodie. Tak vznikl diaulos, dvojitá flétna. Úplně jsem na to zapomněla, vždyť jsem toho vynalezla tolik, uzdu, pluh, vůz, loď… Kdo si má všechny vynálezy pamatovat?“ (Athéna)

Na celém tomto náročném počinu oceňuji především s originální vynalézavostí pojatý koncept matérie mimořádně rozsáhlé a (zdrojově) roztřepené do podoby, která dává smysl. A neméně nápad učinit vypravěčem nikoli třetí „neosobu“, nýbrž všechny podstatné postavy řecké mytologie a prostřednictvím jejich „autentických“ autoportrétů vtáhnout současného čtenáře či posluchače do pavučiny příběhů dávných dob a osudů. Nadčasovým svorníkem je přirozená, živá řeč mytologických postav, které má autor s důkladnou znalostí pramenného materiálu dobře „přečtené“, zatímco v podhoubí je cítit vědomí nadčasové všelidské blízkosti stejně jako zákonů stále platných jak v přírodě, tak i v lidském společenství.    

Mám za to, že Bažantovu pokusu o rekonstrukci světa antických mýtů z časového nadhledu se podařilo naplnit všechny tři požadavky kladené na intelektuální počin určený širší obci: poučit (docere), pobavit (delectare) i oslovit cit (movere), v libovolném pořadí. Nebo možná zábavně rozšířit obzory.

Svazek, uvedený zasvěcenou předmluvou autora a přinášející za textem velmi cenná schémata příbuzenských propletenců (Genealogické tabulky) a abecední Rejstřík postav a zeměpisných názvů s údajem výskytu a nápaditou grafickou úpravou spolu s půvabnými, náznakovými ilustracemi Kateřiny Boudriot Bažantové, stojí za to sám o sobě. Ale těšme se i na díl druhý, v jehož centru budou největší héroové své doby a výpravy, jejichž význam je srovnatelný s převratnými událostmi pozdějších staletí. Celý tento počin se tak jeví již teď jako užitečný a zajímavý pendant k Ovidiovým Proměnám, podstatnému zdroji našeho povědomí o světě antických mýtů, jejichž novou, o 90 let mladší českou verzi přinese – rovněž letos – nakladatelství MALVERN v překladu Dany Svobodové.