Říká se, že každá věc v sobě nese kousek příběhu, který někdy známe, jindy si jej můžeme pouze domýšlet. Některé předměty se stávají zhuštěnými symboly celého období, jiné výstižným připomenutím klíčového okamžiku a další v sobě stále nesou nádech tajemna – otázku, zda to všechno nebylo jinak. Některé věci mají za sebou dlouhou trnitou cestu, jiné se na svět dostaly čirou náhodou. O minulosti předmětů lze mluvit dlouhé hodiny, avšak můžeme jejich prostřednictvím odvyprávět celé dějiny? A dají se tyto dějiny rozdělit na „mužské“ a „ženské“?

Německo-francouzská novinářka a spisovatelka Annabelle Hirsch ukazuje dějiny žen na stovce předmětů, jež se „nevztahují nutně k velkým, věhlasným dějinným událostem“, avšak odkazují na „detaily, epizody a věci, které až postupem času díky svému přetrvání získaly na významu“ (s. 12). Ačkoliv autorka vystudovala dějiny umění, v úvodu zdůrazňuje, že jednotlivé „věci“ nevybírala očima historičky, ale ženy, „která má slabost pro to nedůležité a epizodické a pro niž jsou toulky historií srdeční záležitostí“ (s. 13). Její odborná erudice je v knize Věci. Dějiny žen ve stovce předmětů posílena až nakažlivou zvídavostí, smyslem pro literární kreativitu, zkrátka schopností líčit dějiny tak, aby se na ně nezapomnělo.

Tradiční koncept vyčerpávajícího historického přehledu je zde odvážně prolomen a dějiny jsou vyprávěny naopak – nikoli jako souvislá posloupnost událostí doložených konkrétními příklady, ale jako rekonstrukce dějinných úseků kolem jejich hmatatelných projevů – od uměleckých děl přes technické vynálezy až po ryze praktické předměty denní potřeby. Samotný název knihy může svádět k prvoplánové představě, že oněmi „věcmi“ jsou míněny především předměty stvořené ženami pro ženy, autorčin záměr je však mnohem komplexnější. Jednotlivé předměty zde vystupují spíše jako vrcholky ledovců či symbolické náznaky něčeho většího – průlomového, tragického, geniálního, provokativního, případně zavádějícího. Někdy se texty soustřeďují kolem konkrétních osobností, jindy popisují spíše obecné dobové fenomény. Pokud bychom však měli mezi všemi příběhy najít jednotící prvek, byla by jím snaha pochopit dobová společenská postavení žen, jež jsou vybranými předměty buď manifestována, nebo naopak tajemně zpochybňována.

Jak doopravdy vznikaly jeskynní malby? Co mají kapsy společného s emancipací? A kdy se zrodil vzorec „dobré matky“? Kapitoly jsou uspořádány chronologicky a otevírají okna do období sahajících od 30 000 let př. n. l. až po rok 2017. Jednotlivé texty jsou zároveň svébytné, navazují na sebe jen volně, knihu proto lze číst různými způsoby – jako pravidelnou dávku zajímavostí, netradičního průvodce dějinami i jako katalog pomyslné výstavy. Příběhy jsou poměrně krátké, informačně syté, ale zároveň publicisticky čtivé. Najdeme v nich vždy charakteristiku předmětu, nástin jeho historie i dobových dopadů na život žen a na způsob, jakým byly nahlíženy. To nejpodstatnější se však odehrává mezi řádky, kde se postupně odhalují kořeny polopravd a nespravedlností.

Jak dokazuje jeden z mnoha příběhů v knize „vždycky, v každé době a v každém koutě světa existovaly ženy, které dokázaly vyjádřit své myšlenky a občas jim i někdo naslouchal. Aspoň po nějakém čase.“ (s. 62) Většina z nich by se však sama jen stěží označila za průkopnice feminismu – protagonistkami jednotlivých textů jsou reálné bytosti, jejichž snaha čelit dobovým poměrům byla zachycena právě díky dochovaným předmětům. Někdy jmenovitě, jindy anonymně. Někdy přesně, jindy jen v náznacích. Stejně jako nejde jen o předměty od žen pro ženy, není ani bezpodmínečně nutné nahlížet knihu pouze jako ryzí „dějiny žen“, ale spíše jako dějiny zažitých dobových škatulkování, k jejichž přehodnocení nelze přispět lépe než uvědomováním si jejich konkrétních dopadů.