Kreslíř Dan Černý je v rámci české komiksové scény pozoruhodný úkaz. Čeští čtenáři si jej pamatují jako autora groteskně nadsazených nadpřirozených dobrodružství jednoho věčně naštvaného kluka jménem Fanouš, případně ze seriálu pro mládež Jelita, který vycházel v časopise Bravo a dočkal se i souborného vydání. Ale v poslední době jeho tvorba pro české čtenáře dost zřídla a omezuje se na příběhy ve Čtyřlístku, a to jak vlastní (Tryskošnek, Kňour a Mník), tak takové, v nichž potlačuje svůj autorský styl a přizpůsobuje se jinému: Černý je totiž prvním kreslířem po zakladatelském Jaroslavu Němečkovi, kterému tvůrci Čtyřlístku dovolili nakreslit a ve stejnojmenném časopise vydat příběhy slavné čtveřice z Třeskoprsk.

Důvodem, proč je jeho tvorba v Česku vidět méně, je jiná obdobná zakázka: Černý od roku 2020 kreslí příběhy disneyovských hrdinů Kačerů z Kačerova pro nizozemské vydavatelství DPG Media Group – tedy kačera Donalda, strýčka Skrblíka, Kulíka, Bubíka a Dulíka a dalších postav, které znají i všechny polistopadové generace českých dětí jak z televize, tak z komiksových sešitů. Zde se Dan Černý ještě více přizpůsobuje zavedenému stylu, který je takřka neměnný od dob zakladatele komiksové „kačeří“ série Carla Barkse, který ji začal kreslit v roce 1943 a přestal koncem 60. let, kdy jej zastoupili mladší kreslíři.

Černý se zavedeným postavám zcela přizpůsobuje a dokonale kopíruje „disneyovský“ styl, tedy hladké pevné linky, světlé barvy, celobarevné pojetí panelů, v nichž ale občas najdeme velké monochromatické plochy. Podstatné jsou postavy: mimika, dynamika pohybů a gest; v tom byl Barks a všichni jeho pokračovatelé – včetně Dana Černého – mistrem. Zajímavé je pojetí stínování: stíny tu vlastně scházejí, ale pod každou postavou je neustále tmavá ploška. Český kreslíř se našim čtenářům připomene drobnými vtípky a postmoderními odkazy obvykle v posledních oknech jednotlivých povídek: hned v první povídce mezi krtky vesele devastujícími zahrádku kachny Daisy objevíme jednoho v modrých kalhotách a v dalších příbězích najdeme i jiné postavy z českých večerníčků – Ferdu mravence či kosí bratry. Ale Černý druhoplánově vtipkuje i pro mezinárodní publikum: jednou se v rohu obrázku vyvalují jiné disneyovské postavičky, veverky Chip a Dale, jinde na plotě sedí havran s kulichem z online memů. Alespoň takto se Černý rozpomíná na své autorské komiksy, kde bývalo podobných hříček a vtípků mnohem více.

Černý hned v úvodu vzpomíná, jak ke spolupráci došlo. Odmalička byl fanouškem Disneyho postaviček, které si jako malý překresloval a vlastně si na nich cvičil ruku. Také vysvětluje, jaká jsou pravidla a proces vzniku každé komiksové povídky. A je z toho jasné, že nizozemský vydavatel chce stále totéž, jen pro nové generace dětí. Je to tedy jiná situace, než v jaké byl francouzský kreslíř Alexis Nesme při tvorbě samostatně vydaného příběhu Hrůzopark, který česky vyšel loni ve stejném nakladatelství jako Kačeři Dana Černého: Nesmeho pojetí je svébytnější a zajímavější, více vychází z úplně prvních verzí myšáka Mickeyho a kačera Donalda už ze třicátých let.

Příběhy samy o sobě nijak nepřekvapí, jde o tradiční humorné gagy a vtipy, někdy pouze na stránku, někdy je groteska rozsáhlejší. Komiks je určený pro malé děti, takže příběhy jsou někdy nenápadně výchovné, na prvním místě je však vždy humor. Káčata už mají mobily a videohry, nicméně většinou se postavy bez technologií jednadvacátého století obejdou a spoléhají spíše na bizarní a poruchové vynálezy kutila Šikuly. Dva příběhy si Černý sám napsal a nutno uznat, že ve sborníku patří k těm lepším: v jednom se soutěží o co největší a nejhezčí vousy a Donald (i díky Šikulově tinktuře) má velkou šanci na vítězství, kratší druhá povídka Poklad z půdy těží z vypočítavosti strýčka Srblíka i z Donaldovy naivity. Ostatně jiní scenáristé vůbec nejsou zmíněni, což může znamenat leccos, včetně toho, že jde o kolektivní díla nebo že to jsou upravené scénáře starých příběhů – většina humorných povídek a celostránkových stripů mohla klidně vzniknout už před padesáti či více lety a jejich humor je nadčasový.

Těžko říct, jestli české děti o Kačery Dana Černého projeví zájem. Pokud ano, vkus jim knížka kazit nebude. Mezi jejich rodiči bude možná docela dost těch, kteří si pamatují, jak Dan Černý osvěžoval českou komiksovou scénu vesele nadsazenými eskapádami Fanouše, a kteří si povzdechnou, jestli ho není na tu nádeničinu škoda. Ale pak si vzpomenou, že nějak se složenky platit musí.