Barbora Hrínová je trojnásobná finalistka slovenské literární soutěže Poviedka, v roce 2021 získala cenu Anasoft litera za úspěšný debut Jednorožci, který byl zatím přeložen do šesti jazyků včetně češtiny. Letos vyšel v nakladatelství Protimluv její nový román Plachý dům – v českém překladu Miroslava Zelinského.

iLiteratura: Vaše debutová sbírka povídek s názvem Jednorožci získala prestižní ocenění Anasoft litera za nejlepší slovenskou prózu v roce 2021. Cítila jste kvůli úspěchu svého debutu při psaní druhé knihy nějaký tlak?
Barbora Hrínová: Ne. (úsměv)

iLiteratura: Vaše nová kniha, román s názvem Plachý dům, sklízí úspěch jak u čtenářů, tak u kritiky. Nedávno se dostala do užšího výběru pěti nejlepších knih pro již zmíněnou cenu za rok 2026, jejíž vyhlášení se očekává v listopadu letošního roku. Ulevilo se vám, že přijetí druhé knihy potvrdilo vysokou uměleckou hodnotu vaší tvorby?
Barbora Hrínová: Opětovná nominace na ocenění mě určitě potěšila, stejně jako ohlasy čtenářů, které byly převážně pozitivní. V tomto ohledu jsem ráda, že jsem splnila určitá očekávání.

iLiteratura: Ve svém debutu Jednorožci jste psala o příbězích třicátníků, jejichž životní situace jsou nejasné a vyznačují se velkou mírou nejistoty. Snaží se najít své vlastní místo, pevně vzít svůj život do vlastních rukou a najít stabilitu v sobě samých, v rodině, v partnerských či pracovních vztazích, ale i ve společnosti jako takové. Román Plachý dům se však soustřeďuje jen na jeden příběh. Setkáváme se zde s klasickou nukleární rodinou Ambroze, učitele hudby v pokročilém věku. Proto tento příběh možná více než o začátcích a hledání svého místa ve světě vypráví o vyrovnávání se s koncem věcí. O jakých tématech se vám píše snáze? O těch z Jednorožců, nebo z Plachého domu?
Barbora Hrínová: Jednorožci patřili k určitému období mého života. V některých ohledech se mi proto o těchto tématech psalo snáze. V průběhu několika let však mou pozornost stále více upoutávala postava Ambroze. Jelikož se Ambroz nachází v pokročilém věku, přirozeně se k tomu začaly vázat motivy spojené s blížícím se koncem a s loučením. Téma nejistoty jsem však zcela neopustila. V románu se nakonec objevuje i postava dcery Nadi, která zůstává i nadále bez pevného zakotvení, přestože se blíží čtyřicítce.

iLiteratura: Znamená to, že vás v tvorbě zajímá analyzovat mezigenerační problémy?
Barbora Hrínová: Řekla bych, že mě zajímá srovnávání způsobu uvažování různých lidí. Generační perspektiva je přitom jednou z možností. Baví mě pozorovat, jak vnímají svět a věci kolem nás lidé, kteří se narodili o třicet let dříve než já. Proto se v knize objevuje i srovnání pohledů několika generací a jejich rozdílů.

Pocity plachosti

iLiteratura: Pokud si vypůjčíme přívlastek plachosti z názvu románu, můžeme o ní uvažovat ve vztahu k několika postavám. Při čtení jsem měl pocit, že tato plachost mezi postavami je nejvýraznější v jejich vzájemné komunikaci. Jako by si ti lidé nebyli jistí, zda mohou být vůči sobě skutečně otevření a upřímní. Zdá se, že se stydí odhalovat své vlastní emoce. Stál za hlavním námětem románu právě nedostatek odvahy společně věci otevřeně prožívat a komunikovat?
Barbora Hrínová: Název románu jsem hledala delší dobu. Zpočátku měl být úplně jiný, ale postupně jsem výběr propojila s myšlenkou prodeje domu a s Ambrozovou touhou mít tento dům rád, což si sám dlouho nedokázal přiznat. Plachost proto vnímám i jako odstup od této touhy. V románu se však určitě objevuje i napětí mezi prožíváním a zdrženlivostí členů rodiny, pokud jde o přímou komunikaci. Ambroz se snaží být k lidem vstřícný a neříkat jim nepříjemné věci. To však neznamená, že neprožívá napětí. Svým základním nastavením je v konfliktu s očekáváním lidí ve svém okolí, proto žije tak trochu v ilegalitě a podniká z ní nenápadné výpady. Plachost však prostupuje psychologií všech postav, jelikož všichni tři členové rodiny mají spíše introvertní povahu. Název knihy postupně vyplynul z její poslední části, která nese stejný název. Nakonec jsem si však uvědomila, že skutečným „plachým domem“ příběhu je Ambrozův rodný dům v bratislavské městské části Karlova Ves, kde vyrůstal a měl více sourozenců. Navzdory tomu mu to místo úplně nepatřilo. Mluvím tady o prostoru, který je vaším domovem, ale vy se v něm jako doma necítíte, a proto z něj nakonec utíkáte. I Ambroz z něj utíká do svých fantazií nebo ke vztahu se svým psem.

iLiteratura: Když jste už zmínila prostor, rád bych se u toho zastavil. Příběh se odehrává mezi Bratislavou a vesnicí na Spiši. Pracovala jste vědomě se záměrem poukázat na tyto kontrasty?
Barbora Hrínová: Nebylo to téma, které bych chtěla cíleně zpracovat. Inspirace k němu vycházela z Ambroze, člověka spjatého s Bratislavou a zároveň s venkovským prostředím. Poslední část románu, která se odehrává ve vesnici na Spiši, však původně vůbec nebyla v plánu a vynořila se až při přepisování textu. Nakonec jsem toho však využila a mohla tak ukázat pohodlného městského člověka ve venkovském prostředí, kde se dostává do kontaktu se zcela odlišnými lidmi. Ve vesnici na Spiši, kterou jsem v mládí navštěvovala, Romové nežijí, takže tuto zkušenost jsem sama neměla. Je však pravda, že i tam se občas zastavují romské děti z okolních vesnic. Sám Ambroz pociťuje určitou sympatii a soucit vůči těmto lidem, ať už jde o Romy, nebo lidi bez domova. Nechtěla jsem sice klást důraz na zaostalost této oblasti, protože ji za takovou nepovažuji, ale zároveň jsem se nebránila ukázat sociální problémy, které jsou s tímto prostředím spojené.

Indiánem navzdory vzdělání

iLiteratura: Zajímavé na Ambrozovi je také to, že ačkoli se jedná o vzdělaného člověka, mnohem více než vysoká kultura ho přitahují obyčejné věci a různé prožitky. Například nechává své studenty hrát na hodinách místo klasiky písně popové hvězdy Billie Eilish. Co přesně má tento rys postavy vyjádřit?
Barbora Hrínová: Ambroz má v jistém smyslu v oblibě jednoduchost. Přestože pochází z města, často se v tomto prostředí chová nepatřičně. Když jsem si ho představovala, na mysl mi přicházeli indiáni neboli spíše určitý kulturní stereotyp o nich. Něco v něm totiž směřuje ke spontánnosti a jednoduchosti. Na druhou stranu se ale nechová vždy přímočaře. Na rozdíl od své manželky, která sice pochází z vesnice, ale je ambiciózní, má Ambroz sklon k jisté volnosti a přirozenosti. A to si nechce nechat vzít. Často slýchám, že jako hrdina knihy nebojuje sám za sebe, ale v tomto postoji naopak zůstává vytrvalý a neměnný.

iLiteratura: Nedodává Ambrozovi větší životní nadhled spíše věk a stárnutí? Zdá se mi, jako by k věcem, které se blíží vysoké kultuře, pociťoval jistý odpor. Jako by se naopak prostřednictvím návratu k jednoduchosti snažil dostat k jádru věcí.
Barbora Hrínová: Určitě se na to dá dívat i takto. Ambroz by byl jistě jiný, kdyby neměl oporu ve své manželce. Ta sice sama není zrovna vzorem praktického člověka, ale vzhledem k okolnostem musela tuto roli převzít, protože je schopná věci vyřídit rychleji a lépe. Ambroz se tak často jakoby jen tak veze a může si dovolit mít od věcí větší odstup. Ženě s takovým charakterem by se to určitě realizovalo hůře a pravděpodobně by také měla problém najít si životního partnera. (smích)

iLiteratura: Ačkoli se v knize vyskytuje řada míst, kde používáte jemnou ironii, váš přístup k románovým postavám se jeví jako empatický. Chtěla jste vytvořit příběh, který je navzdory vnitřním krizím postav naplněn nadějí? V jistém smyslu to ve mně vyvolává dojem feel-good knihy.
Barbora Hrínová: Myslím si, že v knize pořád převládá určitý druh smutku a nostalgie. Dramatické osudy postav se sice odehrávají pod povrchem a jsou nenápadné, přesto však zůstávají všudypřítomné. Feel-good literaturu nevyhledávám a s touto kategorií se ani neztotožňuji. Narážíte nejspíš na to, že se protagonista dokáže s věcmi smířit, přijmout je a příliš proti nim nebojuje. Proto jeho porážka nakonec nevyznívá tak hořce.

iLiteratura: Měl jsem právě na mysli, že určitý druh klidu pramení z toho, že čtenář v tomto případě nemusí spolu s postavou trpět.
Barbora Hrínová: Setkala jsem se i s takovými reakcemi, že příběh čtenáři přinesl určitý druh útěchy a potěšení. Vím o lidech, kteří se ocitli v těžké životní situaci, a proto vnímali knihu terapeuticky. Je možné, že je nyní na trhu mnoho knih, které se snaží odrážet napjatou dobu, a já jsem se možná snažila vytvořit k tomu protiklad. Nešlo mi o to ignorovat současné problémy, ale ukázat, že stále existují i jiné způsoby, jak se s věcmi vyrovnat. Myslím si totiž, že hledat něco harmonického a krásného budeme v této době všichni ještě potřebovat. Není to tedy kniha s happyendem, vždyť Vlnovi nakonec žijí svůj obyčejný život a mnohé sny se jim ani nesplní. Stojí nohama pevně na zemi. Ambrozova situace není vůbec jednoduchá, ale možná se snaží chovat raději takovým způsobem, aby trápení eliminoval. Je v něm něco z taoistického mistra, který však dokáže své okolí rozčílit.

iLiteratura: Rád bych se zeptal ještě na něco jiného. V úvodu knihy si hlavní hrdina Ambroz pomyslí, že školství je systém určený k ničení lidí. Vy sama však nejenže máte vysokoškolské vzdělání, ale v současné době také na univerzitě vyučujete. Do jaké míry tedy s Ambrozem v tomto souhlasíte?
Barbora Hrínová: Do jisté míry s ním souhlasím. Konkrétně v tom, že školství se vás snaží v něčem trochu přetvořit. Je pravda, že školství často představuje systém, který má ve zvyku odřezávat hlavičky individualitám. Na druhou stranu je však Ambroz sám učitelem, má rád hudbu a snaží se své žáky k něčemu povznést. Nechce lámat jejich charakter ani přeceňovat jejich přirozené nadání.

iLiteratura: V souvislosti se vzděláváním mě u Ambroze pobavila jistá bizarnost, a to že si pro sebe své studenty pojmenovává namísto jmen názvy různých životních nákladů, jako například Plyn nebo Mražená zelenina. Jedná se pouze o Ambrozovu zvláštnost, nebo to vychází z vaší osobní zkušenosti?
Barbora Hrínová: Jak je již známo, námět knihy vychází do značné míry z mého bezprostředního okolí. Konkrétně tento zvyk pojmenovávat své žáky názvy životních nákladů jsem skutečně v jedné situaci zaslechla. V románu jsem však tento moment u Ambroze ráda rozvinula.

iLiteratura: Kromě beletrie se věnujete také scenáristice, kterou rovněž vyučujete. Ve které z těchto rolí se cítíte pohodlněji? Je Barbora Hrínová především prozaička, nebo scenáristka?
Barbora Hrínová: V současné době se rozhodně cítím být spíše prozaičkou. Scenáristiku jsem vystudovala a mnoho let jsem se jí intenzivně věnovala. Napsala jsem několik scénářů i k celovečerním filmům, které se však nakonec nerealizovaly. Teď mě proto mnohem více naplňuje literatura, a to, jak to bude se scenáristikou dál, pro mě zůstává otázkou do budoucna. V každém případě učím v ateliéru scenáristické tvorby, takže se teorii a psaní scénářů nadále věnuji jako pedagožka. Z autorského hlediska mi však nyní více vyhovuje próza.

iLiteratura: Když se ještě vrátíme k románu, můžeme zmínit, že Ambroz sbírá básně a jeho oblíbené verše se prolínají i samotným románem. Vy jste však prozaička. Jaké autory světové literatury ráda čtete? Oslovily vás také knihy některého z českých autorů?
Barbora Hrínová: Právě jsem dočetla román finského spisovatele Pajtima Statovciho s názvem Kráva rodí v noci. Ten byl vynikající. Zároveň vedu literární seminář, na kterém se zabýváme autory, jako jsou Lucia Berlin, Clarice Lispector nebo Bernardine Evaristo. Z české literatury jsem před časem četla antologii povídek Na solar, kde jsem objevila například Matěje Hořavu, který dlouhou dobu žil v Gruzii. Jeho prózy mi připadaly v jistém smyslu blízké, protože sama mám s životem v této zemi osobní zkušenost.

iLiteratura: Kromě češtiny byl váš debut Jednorožci přeložen do několika jazyků. Předpokládám, že podobný úspěch čeká i váš román Plachý dům. Vzpomenete si na nějakou reakci od čtenářů z jiných zemí, která vás v něčem překvapila?
Barbora Hrínová: Vzpomínám si, že v Polsku knihu Jednorožci hodnotili kladně za to, jak se mi podařilo ztvárnit tíživé emoce. Stejně tak v Česku a Maďarsku jsem se setkala s pozitivními recenzemi, což mě velmi potěšilo.

iLiteratura: Máte za sebou sbírku povídek věnovanou generaci mileniálů, ale také román s hrdinou z generace boomerů. Je možné, že se ve svém dalším díle ponoříte do psychiky generace Z? Existuje nějaké téma v současné společnosti, které vás momentálně inspiruje k myšlence na jeho literární zpracování?
Barbora Hrínová: Já asi raději zůstanu u takzvaných mileniálů, jen je posunu do další dekády. (smích) Ráda je zobrazím jako čtyřicátníky a zaměřím se na to, jak se jejich problémy s přibývajícím věkem řeší, případně zhoršují. Přiznám se, že právě pracuji na sbírce povídek a opět se ke mně vrací témata nejistoty, tekuté skutečnosti a také hledání opory ve spirituálním světě. Fascinují mě různé myšlenkové proudy, které lze v současnosti považovat za kontroverzní nebo tabuizované. Proto chci představit postavy, které budou opět „jednorožci“, ale už z jiného důvodu.

iLiteratura: Možná ještě poslední otázka na závěr. Mají čeští čtenáři číst český překlad, nebo raději sáhnout po slovenském originálu?
Barbora Hrínová: Když už český překlad vznikl, ať si tu knihu klidně přečtou v češtině. Pokud by však český čtenář přesto dal raději přednost slovenskému originálu, má tuto možnost stále k dispozici.