Oliver Lovrenski (nar. 2003) přijel do Prahy na festival Fall 2026, který pořádá Centrum současného umění DOX. Jeho prvotina Když nám bylo míň (Da vi var yngre, 2023, č. 2024), zachycující svět mladých lidí žijících na okraji společnosti v Oslu, kde bují drogy a násilí, nečekaně oslovila čtenáře po celé Evropě, v Česku se stala i předlohou divadelního představení v pražské Meetfactory. Lovrenski svým postavám rozumí, protože prostředí, o kterém píše, sám poznal. Zároveň se ale nestaví do jejich pozice, nepřisuzuje jim ani jednoduchou vinu, ani status obětí.

iLiteratura: Román Když nám bylo míň jste napsal v pouhých devatenácti letech. To není pro mladého člověka tohoto věku úplně typické. Měl jste úmysl napsat knihu, nebo šlo o náhodu?
Oliver Lovrenski: Napadlo mě to už hodně dávno, někdy v rané pubertě. Vážněji jsem to začal brát, když mi bylo kolem šestnácti nebo sedmnácti. Tehdy jsem se rozhodl psát nejdřív tak trochu pro sebe, abych si některé věci zpracoval. Mým plánem ale bylo napsat knihu. O tom samém by se dalo napsat rapové album, ale to by muselo do sebe zapadnout víc věcí. Pro psaní knihy nepotřebujete nic jiného, jako třeba nahrávací studio. Vždycky se mi navíc líbila kniha jako médium. Čtu od malička a čtu hodně, vážím si hodnoty knihy. Také jsem si uvědomoval, že o tomhle tématu vlastně nikdo z mladých nepíše a že o tom buď někdo napíše, nebo to upadne v zapomnění. A také že když o tom napíšu, nebudu mít konkurenci.

iLiteratura: Váš román pojednává o chlapecké partě kamarádů, kteří žijí v chudší východní části Osla a propadají se stále hlouběji do světa drog, násilí a kriminality. Je to generační román? Chtěl jste vyprávět o své generaci?
Oliver Lovrenski: Je to každopádně román, který popisuje jednu část mé generace. Ta je ale mnohem širší než jen to, co zachycuje román, je v ní mnohem více zkušeností. Chtěl jsem, aby čtenáři lépe porozuměli lidem, ke kterým by jinak možná neměli žádný vztah.

iLiteratura: Svět vašich hrdinů je plný násilí, dokazování si vlastní síly a měření sil, což je v jejich ještě poměrně nízkém věku až šokující. Souvisí to s prostředím drog, nebo ještě s něčím jiným?
Oliver Lovrenski: Myslím si, že mnozí z nich zažili násilí a hodně bolesti doma. Jonas určitě, možná Marco, možná i další postavy. A pak je pro ně samotné snazší páchat násilí. Toto prostředí navíc přitahuje lidi, kteří chtějí jiným ubližovat. Byli bychom překvapeni, kolik násilí v sobě každý nosíme, jen mnozí z nás ho nikdy nepustí ven, což je dobře. Ale potom existují prostředí, jejichž součástí násilí prostě je. V mé knize není násilí zveličené, možná je dokonce podhodnocené. Existují ještě horší a více ponižující formy násilí než ty, které popisuji. Jde ale o velmi malou část Osla a takto extrémních mladých lidí žije ve městě pár set, možná tisíc.

iLiteratura: A proč jste si tedy vybral toto extrémní prostředí?
Oliver Lovrenski: Sám jsem se s ním v mládí setkal a bylo to něco, co jsem při psaní potřeboval zpracovat. I když to není přímo můj příběh, je přesto inspirován mými vlastními zkušenostmi. Měl jsem pár zážitků, které mě velmi zasáhly, a zároveň jsem měl pocit, že se o tom nikde nemluví. Všechno se to stalo, ale stalo se to tak nějak ve tmě. Pocítil jsem potřebu o tom vyprávět, protože jinak by to prostě zmizelo.

iLiteratura: Chtěl jste, aby váš román vyzněl jako kritika systému nebo většinové společnosti, která na mladé lidi pohybující se v tomto prostředí hledí s odsouzením, aniž si uvědomuje, že k tomu možná i přispěla?
Oliver Lovrenski: To je dobrá otázka, ale odpověď zní ne. Při psaní románu jsem měl takovou zásadu a ta zněla, že pokud to, co ti kluci prožívají, je nespravedlivé, nemusím to říkat nahlas. Stačí, když jejich příběh vyprávím, není nutné do něj vkládat své vlastní názory. Nemusím ukazovat prstem na systém ani na někoho jiného.
V našem společenském systému je jistě spousta věcí, které lze kritizovat a zlepšit, ale vinit systém nepomůže. Pokud chcete něco změnit, musíte si za tím jít sám. Já sám jsem postupně pochopil, tehdy mi bylo mezi šestnácti a sedmnácti, že i když není všechno moje vina, všechno je moje zodpovědnost. Nikdo jiný za mě tu práci neudělá.
Když se člověk ocitne ve špatné situaci a v jistém smyslu se stane obětí, je vždy nebezpečí, že začne vinit někoho jiného. Ale to jen všechno zhoršuje. Člověk může přijmout, že je v něčem obětí, ale zároveň je třeba si uvědomit, že musí přispět k vlastní záchraně.

iLiteratura: Své postavy tedy nevidíte jako oběti, které bychom měli litovat?
Oliver Lovrenski: Ne, každý člověk za sebe nese odpovědnost. A když je člověk zodpovědný, znamená to také, že má možnost něco změnit. Pokud mají ti čtyři kluci z mé knihy něco změnit, musí začít tím, že tuto odpovědnost přijmou.

iLiteratura: Překvapilo mě, že v románu zmiňujete, že vaši hrdinové začínají brát drogy, protože se nudí.
Oliver Lovrenski: Nemyslím si, že to dělají jen proto, že se nudí. Příčiny užívání drog jsou velmi složité. Domnívám se ale, že když člověk nemá co dělat, nemá smysl ani cíl, může to vést k velmi destruktivním rozhodnutím. Mé postavy hledají něco, co by jim přineslo pocit opravdovosti, pocit vzrušení a asi i pocit, že žijí. A není divu, že to hledají. Kdyby měli život, který by jim připadal smysluplný, nezačali by brát drogy.

Nuda může přispívat k spoustě věcí. V norštině existuje takové přísloví o tom, že volný čas je kořenem všeho zla. Já nevím, jestli je opravdu příčinou všeho zlého, ale může být něčím negativním. Já se třeba cítím, když mám pár dní volna a nic nedělám, mnohem hůř, mám mnohem temnější myšlenky. Když si vyplňuju čas věcmi, které mi něco přinášejí, je to lepší.

Jazyk jako téma

iLiteratura: Váš román je psaný velmi netypickým literárním jazykem. Jednak využíváte tzv. kebabnorsk, která mísí norštinu se slovní zásobou původních jazyků imigrantů, ale do toho vkládáte drogový slang a další prvky. Věděl jste od začátku, že jazyk bude tak důležitou součástí románu?
Oliver Lovrenski: Ne, to bylo v jistém smyslu překvapení. Zpočátku jsem psal běžným jazykem, tedy v dlouhých větách, ale nebylo to moc dobré. A pak jsem postupně, díky vlastnímu stylu i díky inspiraci norskou autorkou Marií Skaranger, tenhle jazyk objevil a to všechno změnilo. Najednou jako by se v příběhu uvolnilo místo a jazyk se stal jeho velkým tématem. Nevzpomínám si už, co jsem si přesně o tom jazyku myslel, když jsem román tvořil. Pro mě byl tak nějak normální, je inspirovaný jazykem, který jsem sám používal a který dodnes používám s některými přáteli.

iLiteratura: Váš román vyšel před třemi lety. Změnil se jazyk od té doby nějak?
Oliver Lovrenski: Jazyk je dnes mnohem více ovlivněn švédštinou. Ve Švédsku je hodně kriminality, což švédštinu ovlivňuje, a tím i norštinu. A pak je dnes jazyk mnohem víc zasažený TikTokem a internetovým prostředím obecně. Jiné věci jsou ale úplně stejné, jako třeba vliv arabštiny, somálštiny nebo turečtiny, tedy takzvaný kebabnorsk. Slova, která se v tom multietnolektu používají, existují už třicet let.

iLiteratura: V norštině i v češtině je román opatřen slangovým slovníčkem. Jak složité bylo pro takto specifický román z okrajového prostředí, psaný jazykem, jemuž ne každý čtenář rozumí, najít nakladatele?
Oliver Lovrenski: Nebylo to vůbec těžké. Rukopis jsem poslal asi do pěti nebo šesti nakladatelství a jen jedno mě odmítlo. Takže bylo spíše těžké se rozhodnout, kde román vydat.

Když mladí muži hledají, co znamená být mužem

iLiteratura: Norsko je velmi často prezentováno jako země rovných příležitostí, na kterou se hledí zejména perspektivou žen. Ale jaké to je být mužem nebo mladým mužem v Norsku?
Oliver Lovrenski: Může to být velmi obtížné. Obě pohlaví mají své vlastní výzvy i některé společné. Pro mladé muže je ale například těžší zvládnout školu, protože mají spoustu energie a elánu, nezvládají sedět tiše sedm hodin denně a poslouchat, jak na ně někdo mluví. Když testují hranice, dostanou vynadáno. Když se hýbou, dostanou vynadáno. A také k tomuto věku patří i to, že mladý muž chce prozkoumat, jaké to je být mužem. Vyvádí a dělá různé věci, pro které není v naší společnosti tolik prostoru jako dřív.

V jistém smyslu nemáme žádné vodítko ani procesy, které by chlapce provázely na cestě k tomu, aby se stali muži. Obraz toho, co to znamená být mužem, není nijak výrazný, a to vede k tomu, že si to mladí muži zkoušejí zjistit sami. Spoustě kluků to jde dobře, ale pro ty, kteří vyrůstají bez vzorů, bez otců nebo s otci, kteří nejsou přítomní, je to obzvlášť těžké. Nemají doma muže, kterého by mohli napodobovat, ani se kterým by si mohli promluvit.

Hodně pozornosti se věnovalo ženám a rovnosti žen, což je určitě dobře, ale možná se tím trochu zanedbávala pozornost věnovaná klukům a mužům. Je důležité mít na paměti obě skupiny. Přijde mi smutné, když se staví ženy proti mužům, nebo muži proti ženám. Nejsme proti sobě, jsme na jedné lodi.

iLiteratura: Jak vydání románu změnilo váš život? Kým dnes jste? Jste spisovatel, nebo jste tuto dráhu opustil?
Oliver Lovrenski: První kniha mi dala možnost věnovat se psaní na plný úvazek, z čehož mám velkou radost. Kromě toho studuji filozofii a teologii. To, na čem teď pracuji, bude úplně jiné a možná bude trvat několik let, než to dokončím. Je ještě brzy, ale nejspíše půjde o literaturu faktu. V posledních pár letech jsem se vydal úplně jiným směrem. Nejvíc mě teď zajímá teologie, návrat k původním textům, k samotné Bibli a evangeliím. Snažím se číst, co tam vlastně stojí, a porozumět tomu. Na náboženství a podobné věci existuje spousta názorů, snažím se na to dívat trochu z odstupu a zaměřit se na to, co v textech skutečně stojí. Doufám, že pak budu moci psát věci, které pomohou i ostatním pochopit jejich poselství.

Hodně se dnes mluví o ideálu muže a o mužské roli. Je velmi populární říkat, že muž musí umět například plakat. Ježíš plakal už před dvěma tisíci lety, takže to není nic nového. V jednom nedávném rozhovoru se mě ptali, jestli mám nějaký mužský vzor. Pořád na tom pracuju. Pro mě se tím vzorem stal do jisté míry právě Ježíš. Je to muž, který umí plakat, být velmi starostlivý, laskavý a milující, ale zároveň dát jasně najevo, že je přísný, když je to potřeba.

iLiteratura: Neuvažujete o kariéře kněze?
Oliver Lovrenski: Přemýšlel jsem o tom, ale není to aktuální. Domnívám se, že mám literární talent a že je dobré ho nějakým způsobem využít. Na teologickém studiu, které nyní absolvuji, můžu stavět a časem se stát i knězem. Ale rozhodně to teď není můj plán. Nechávám si všechny možnosti otevřené, vlastně ve všem, i v tom, co píšu. V první řadě jde hlavně o to, abych to sám prozkoumal a zkusil to prožít, přiblížit se tomu, a teprve pak o tom psal.