Jméno maršála Radeckého neboli Josefa Václava Radeckého z Radče (1766–1858) si dnes většina veřejnosti spojuje především s debatou ohledně opětovné instalace pomníku na Malostranském náměstí. Zásluhy, díky nimž se Radecký svého původního pomníku na tomto místě posmrtně dočkal, si však dokáže vybavit jen málokdo. Maršál, který dokázal Rakousko vojensky zachránit hned ve dvou vypjatých okamžicích dlouhého 19. století, se ocenění dočkal spíše v zahraničí než v rodné zemi a symbolickým potvrzením budiž i aktuální portrét tohoto vítěze nad Napoleonem, nesepsaný žádným z českých historiků, nýbrž skotským badatelem Alanem Skedem (nar.1947). Habsburská monarchie patří k jeho dlouhodobým výzkumným tématům, i v češtině jsou dostupné jeho dřívější práce Úpadek a pád habsburské říše (Panevropa, 1995) a Metternich a Rakousko (Centrum pro studium demokracie a kultury, 2014), samotnému Radeckému věnoval autor jednu monografii již v roce 1979. V roce 2011 se k této osobnosti vrátil a český překlad jeho knihy s prostým názvem Radecký a podtitulem Velkolepý vítěz a vojenský génius nyní vyšel v nakladatelství Argo v překladu Daniely Orlando.

I když se autor přidržuje chronologického členění, nejedná se o klasický životopis líčící osudy svého objektu od prvních kroků po úmrtí a pohřeb. Tyto pasáže sice alespoň ve velmi stručném pojetí nechybějí, Sked nicméně klade důraz na oba hvězdné okamžiky, kdy se Radecký zapsal do dějin vojenství, totiž na období napoleonských válek a na revoluční rok 1848/1849. Poněkud překvapivě v knize chybí bližší popis i oněch téměř tří desítek let, které tyto dva Radeckého vstupy na scénu velkých dějin oddělují.

Zejména období napoleonských válek Sked naopak popisuje velmi podrobně, nad rámec souvislostí nutných pro pochopení Radeckého vojenských rozhodnutí. Navzdory informační hutnosti se však nejedná o čtení nudné, sled bitev, spojeneckých smluv i dohod o příměří dokáže autor podat srozumitelně a (v rámci možností) přehledně. Určité základní povědomí o evropských mocenských poměrech je nicméně na straně čtenáře potřebné. Totéž lze v zásadě konstatovat i o pasážích věnovaných bojům v dnešní severní Itálii v letech 1848–1849.

Pokud autor pomíjí celá desetiletí Radeckého dlouhého života a do značné míry i maršálův osobní život, o to větší důraz klade na zmapování těch oborů vojenské vědy, v nichž Radecký inicioval – někdy k značnému rozladění svých nadřízených i spolupracovníků – zásadní změny. Škála těchto změn je skutečně široká, zasahuje od činnosti sapérů (dnešní terminologií ženijních jednotek) přes jezdectvo a činnost vojenských atašé působících na diplomatických zastoupeních až po generální štáb, kde Radecký inicioval vydávání spisů o proběhlých válkách a taženích za účelem možnosti jejich studia dalšími generacemi důstojnických kádrů. Občasné neúspěchy při zavádění Radeckého novot autor zdůvodňuje nikoli jejich nesprávností, nýbrž právě nízkou mírou jejich podpory ze strany vyšších míst. Podobně maršálovy dílčí neúspěchy při vojenských taženích byly podle Skeda především výsledkem skutečnosti, že odpovědné instituce nevyhověly jeho požadavkům ohledně početního stavu přidělených jednotek a jejich výzbroje a výstroje, nikoli taktickými chybami.  Jako červená nit se pak knihou vine jeho důraz na pokud možno slušné zacházení s vojáky, zejména těmi s nižšími hodnostmi, a jejich oddanost svému oblíbenému veliteli, který by věkově mohl být jejich otcem či spíše rovnou dědečkem.     

Druhou červenou nití vinoucí se celou knihou je autorova nespokojenost, s jakou pozorností se odborná i široká veřejnost Radeckému (ne)věnuje. Sice pro ni sám nachází částečné zdůvodnění jednak v rakouských vojenských tradicích, které na rozdíl od jiných velmocí nikdy nestavěly na adoraci konkrétních velitelských osobností, jednak v Radeckého vlastní skromnosti a velkorysosti, hrot určitých výčitek vůči středoevropským historikům i čtenářům však textem občas probleskne. Otázkou ovšem zůstává, zda v tomto ohledu Sked poněkud nepřehání: jen z pera českých autorů vyšly od roku 2000 minimálně čtyři knihy, které mají Radeckého jméno přímo ve svém názvu, publikací zaměřených šířeji na rakouskou armádu nebo napoleonské války, které Radeckého zmiňují, bychom pak napočítali mnohem více. Jejich dopad na širokou čtenářskou obec je jistě věcí diskuse, ale přinejmenším lze konstatovat, že kdo má zájem a hledá, najde.

Tím nemá být řečeno, že Skedova kniha nemůže být pro české čtenáře přínosná. Vnější pohled na vlastní dějiny může být a bývá osvěžujícím podnětem, který do domácí diskuse – zdaleka nejen do té o znovupostavení pomníku – vnáší nové podněty k přemýšlení. Pokud tak navíc činí fakty podloženou a zároveň čtivou formou, je to jen dobře. Historie nám stále nabízí mnoho příležitostí k poučení, stačí je jen chtít vidět.