Biografický text doprovázený básnickým dílem Jiřího Volfa vznikl na základě disertační práce české spisovatelky a literární redaktorky Anny Luňákové. Ta je autorkou nejen biografické části, ale i části překladů Volfových textů (v originále psaných výhradně francouzsky). Její překlady (Jedna kaple, jeden básník) doplňuje sbírka Návrat v překladu Jeana-Gasparda Páleníčka – ve spolupráci s nímž přeložila Luňáková také poslední otištěné básně, vyňaté z širší antologie Básníků Lunoisonu.

Jiří Volf odešel do exilu v roce 1968 a jako „český básník francouzského jazyka“ tvořil zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech. Kromě osamocených publikací v časopisech a antologiích mu za života vyšla jediná básnická sbírka Návrat (Retour, nakl. Tribu, 1984). Po jeho smrti roku 1993 byly nalezeny další texty, útržky a poznámky, z nichž byl sestaven v knize uvedený soubor Jedna kaple, jeden básník, a to díky asociaci Planète en danger. Luňákové knihu pak doplňuje ještě část antologie Básníci Lunoisonu, konkrétně pět básní, kterými autor přispěl.

Volf dlouhodobě bojoval s těžkým alkoholismem a poslední roky života strávil jako bezdomovec. Nalezen byl umrzlý v kapli, kde psal i živořil. Pohyb na hraně, na okraji společnosti i příčetnosti se proplétá i jeho tvorbou. Básnické dílo připomíná dekadentní poezii, ale s Volfem spíš jako jejím nešťastným hrdinou než autorem, jako tulákem bloudícím krajinou soumraku, snění a opilosti. Verše nebalí do ornamentálních veršů, ale ironicky se pozoruje. „Když piju víno v lahvi / Svítím si červenou svíčkou / Když piju patoky / Zapálím si na nočním stolku / Smuteční svícen“ (s. 116)

Smutek, tělesnost a opojení

Volfovou poezií výrazně proplouvá také opakující se téma těla – krásné, dokonalé ženské versus zchátralé, staré mužské. Básně jsou plné pachů, chutí, uvědomování si vlastní (chatrné) tělesnosti. Proplétá se jimi téma smrti (a hlavně umírání). „Zvykáš si na polohu otce v rakvi / […] / Pod křídly chimér smyslných lůn a ňader / blázen blouzní“ (s. 194) Vedle toho ale mezi vrstvami smutku, tělesnosti a opojení probleskuje Volfova hravá práce s jazykem: opakování motivů i veršů, kterými na sebe vrství další významy, stavba básní založená na zvukomalebných obratech, slovní hříčky i krátké, strohé věty a výkřiky, připomínající náhlé probuzení ze sna („Moje matka zemřela / tedy / tedy jsem mrtvý.“ – s. 182).

Otázka kvality Volfových básní zaznívá v úvodním textu pouze ve vzpomínkách pamětníků – od „úžasných“ básní (s. 23) po „podřadnou“ poezii (s. 32) –, Anna Luňáková je kritice nepodrobuje. Je tedy ve výsledku na čtenářstvu, jak Volfovu poezii zhodnotí. Sama se pak přikláním k tomu, že jeho básně rozhodně obstojí; přestože zprvu mohou místy působit naivně či repetitivně, nabízejí propracovanou strukturu, motivy i velmi svéráznou práci s jazykem.

Detektivní práce

Pozadí toho, jak básně vznikaly – potažmo jak žil a tvořil jejich autor –, nabízí Luňáková na téměř sto stránkách knihy. Dokumentuje postupné, takřka detektivní pátrání po zcela neznámém spisovateli, které naráží na zásadní problém nedostatku (důvěryhodných) zdrojů. Velkou část výzkumu opírá Luňáková o vzpomínky pamětníků, dochované texty i výzkumnou práci kulturního centra La Chapelle, které působí v kapli, kde byl Volf nalezen, a které dál pracuje s jeho odkazem. Luňáková v celém textu používá širokou škálu materiálů, někdy velmi na hraně odborné práce. Pracuje s dohady pamětníků („jak nám naznačili někteří svědkové“ – s. 60), používá Volfovu poezii jako zdroj faktů o jeho životě, čerpá z dokumentů porůznu nalezených či „DIY charakteru“. Nakonec se jí ale úspěšně daří práci se vším zmíněným vybalancovat, především díky tomu, že si je nedostatků výchozího materiálu plně vědoma a přizpůsobuje se mu. Právě na základě limitů výzkumu pečlivě zvolila metodologii, s níž Volfův život rozkrývá a představuje. Čtenářstvo postupně „odhaluje“ souvislosti společně s autorkou, která je zpracovává jako „life-telling“, a ve výsledku tak poskytuje ukázkový příklad biografické práce s omezenými zdroji.

Jedinou kapitolou, která poněkud nepříjemně vyčnívá, je Umělecké přežití, v níž autorka tematizuje Volfův odkaz. Vysvětluje Richterův pojem potomnost, tzn. „konstitutivní formu modernity“ (s. 61), a Derridovo dědictví („V odkazu na filozofii Jacquese Derridy […] na nás Volf působí také jako přízrak a jeho dědictví jako provokativní tajemství.“ – s. 62). Vstup vybočuje z odborné i myšlenkové hladiny jinak přirozeně plynoucího celku (Luňáková tu opouští první osobu vyprávění a přechází k „naše práce“ a „náš výzkum“ – s. 61) a je zřejmým pozůstatkem disertační práce. Zatímco v původním odborném textu měl své pevné místo, pro účely knihy se jeho význam poněkud ztrácí. Je škoda, že místo něj není věnován prostor dědictví Jiřího Volfa právě v rámci zpracovávání zdrojů, s nimiž autorka „bojuje“ během celého výzkumu. Problém nespolehlivosti pamětnických výpovědí i práci s porůznu nacházenými texty komentuje průběžně. Ukazuje rozporuplnost tvrzení některých pamětníků, doplňuje a zpřesňuje jejich údaje a poukazuje i na silnou subjektivnost, s jakou své vzpomínky líčí. Stojí opatrně na hraně toho, co ještě výzkum unese a co už se blíží fikci, a na onu hranici opakovaně upozorňuje. Právě zde by se nabízel ucelenější komentář, který by poskytl čtenářstvu interpretační klíč o něco přístupnější, než je Richterova potomnost.

Rimbaud z Východu

Druhá část knihy, věnovaná samotnému dílu, je v podstatě souborem veškerých Volfových nalezených básní. Právě s přechodem do básnické části, otištěné jemným bílým písmem na černých listech, se po úskalích biografického výzkumu nabízí ještě jedna zásadní otázka této knihy: Jak (a zda vůbec) přistupovat k překladu díla českého autora, který sám nikdy česky nepsal?

„Podle Peyova svědectví [psaní česky] Volf rázně odmítal s tím, že se svou rodnou zemí se definitivně rozešel,“ vysvětluje Luňáková v textu (s. 49). Básník Serge Peye (pod jehož vedením vyšla v nakladatelství Tribu sbírka Návrat) ale paradoxně autorce zároveň píše, že „jestli lze pro Jiřího Volfa […] něco udělat, pak tedy přeložit jeho útlou sbírku do češtiny“ (s. 76). Stejně protichůdná je i Volfova pozice vůči francouzskému jazyku. Jak Luňáková pozoruje, Volfovi se psaním ve francouzštině podařilo vymanit se z pozice „malé literatury“ a nabídnout dílo v mnohem významnějším světovém jazyce. Z pohledu francouzských autorů i odborníků ale zároveň zůstává pečlivě označen jako exilový český autor, cizinec, „Rimbaud z Východu“ (s. 86).

Perfekcionista jazyka

K problematice češství versus francouzství se pak přidává ještě samotná Volfova poezie. Jak autorka mnohokrát zmiňuje (a jak to i v českém překladu proplouvá textem), Jiří Volf si zakládal na pečlivé, kreativní práci s jazykem – na zvukomalebnosti, slovních hříčkách a obecně jazykové hravosti. Je označovaný za „perfekcionistu jazyka“ připraveného „dvě hodiny v dešti mluvit o drobné jazykové jemnosti“ (s. 56–57). Je vůbec možné takový přístup k jazyku, navíc jazyku ne mateřskému, ale zvolenému, zachovat v překladu?

Přestože perfekcionisticky vypiplané jazykové obraty převodem do jiného jazyka místy nutně zaniknou, ukazuje kniha Ztracený básník Jiří Volf, že rozhodně stálo za to překlad vytvořit. Díky němu se českému čtenářstvu otevírá pohled na básníka, který by jinak zůstal nejspíš opravdu ztraceným. Překlady autorky a Jeana-Gasparda Páleníčka jsou navíc kvalitním počinem, který představuje koherentní, pečlivé zpracování Volfových veršů. Napříč texty udržují jazykovou hladinu, tragikomickou hravost, která balancuje mezi zdobně básnickými obraty („Menopauza opracovává nokturno noci“ – s. 191, „Karyatidy podpírají a nesou / Balkóny a balkónky“ – s. 170), přízemními motivy tělesnosti, „chlastu“, hovorovosti i vulgarismů („Božství, které páchne, kouří“ – s. 210, „Tělesný spodek světa obrácen jako kunda“ – s. 197) a čistou hravostí jazyka („,Jednoho dne se probudíme jako staří / křupani‘/ To je pěkně křupavá pravda“ – s. 126).

Je škoda, že alespoň z části není sbírka dvojjazyčná, aby tu zazněla i původní básníkova francouzština (zejména u kompaktnějších, jazykově propracovanějších básní Návratu), nejde ale o nijak zásadní absenci. V této podobě propracovaný soubor nabízí vlastně celé autorovo dostupné dílo. A přestože možná zmizelo něco ze zvukomalebných slovních hříček, vznikl text, do něhož je možno se ponořit a naplno se naladit na místy šílenější a hravější, místy tísnivou a meditativní (případně tísnivou i hravou) Volfovu poezii.

Knihu Ztracený básník Jiří Volf tak nakonec opravdu nemusíte chtít zařadit do knihovny jen kvůli tomu, jak vizuálně povedený je to nakladatelský počin, ale i díky dobře zpracovanému obsahu, který otevírá neprávem zapadlý osud „poutníka nasáklého alkoholem“, „tarotové karty blázna“, českého francouzského básníka Jiřího Volfa.

„S Židy jsem pojídal chléb bez kvásku a trpké byliny
Tak o Velikonocích
Káže zvyk
Rozdělit se o potravu s každým cizincem
Který zaklepe na dveře domu
Řekni mi, prosím, které dny máš Velikonoce
Ať mohu přijít zaklepat na tvé dveře
A podělit se o tvůj chléb bez kvásku a tvé trpké byliny“
(s. 203)