Rámcovým pojítkem všech děl science fiction je efekt „kognitivního odcizení“, tedy přítomnost novum – cizího prvku, který je zároveň racionálně propojený s empirickou realitou. Tak žánr definoval Darko Suvin ve své vlivné práci Metamorphoses of Science Fiction (1977). Zjednodušeně lze říci, že se science fiction od realistické tvorby i fantasy odlišuje důrazem na humanitní nebo přírodní vědy, které implicitně či explicitně fungují jako most mezi světem čtenářovy zkušenosti a světem fikce.

Brian Stableford se ve své encyklopedii Science Fact and Science Fiction (2006) zabývá otázkou, co vlastně odlišuje „vědu“ od „fikce“. Zatímco „fakticita“ bývá obvykle vymezována jako přímý protiklad fikce, pojem „věda“ je podstatně složitější. Otevírá totiž otázku, jakým způsobem rozhodujeme o pravdivosti faktů a zda jsou fakta skutečně jedinou podobou pravdy. Definovat „fikci“ jednoduše jako nepravdu či lež je podle Stableforda dalším zavádějícím zjednodušením.

Stableford proto navrhuje zcela jiný pohled, který nespočívá v jednoduché opozici pravda versus lež. Oproti tomu lze podle něj chápat fikci jako jeden z prostředků, jimiž se lidská mysl vyrovnává se skutečností, že ve světě zkušenosti a vědeckého poznání nebývá ctnost automaticky odměňována a nectnost trestána. Vedle společenských institucí představuje fikce způsob, jak do světa promítat určitou formu spravedlnosti, kterou samotná realita přirozeně neposkytuje.

V návaznosti na tyto úvahy, které nejsou tak vzdálené tématům rozvíjeným i v dílech Noëlle Roger a Jacqueline Harpman, poslouží Stablefordova encyklopedie jako spojovací článek mezi obecnými dějinami science fiction a konkrétními romány obou autorek. Encyklopedie je unikátní v tom, že nezvykle nepostupuje od science fiction k vědě, ale naopak od vědy k fikci. Přestože autorky dělí čas i geografický kontext, spojuje je nejen spekulativní zaměření jejich tvorby, ale i skutečnost, že do životů obou výrazně zasáhla světová válka.

Nový Lazar

Noëlle Roger (1874–1953) je pseudonym dnes pozapomenuté švýcarské spisovatelky a novinářky Hélène Dufour narozené roku 1874 v Ženevě. Pseudonym vytvořila z křestních jmen svých dvou bratrů, Léona (pozpátku) a Rogera. Jako manželka antropologa Eugèna Pittarda podnikla řadu cest po Balkánu a do Turecka, které později literárně zpracovala. Za první světové války působila jako ošetřovatelka v lyonské nemocnici a již roku 1915 vydala svědectví raněných vojáků.

Od dvacátých let publikovala devět spekulativních románů věnovaných tématům planetární katastrofy, nadlidských schopností, objevení Atlantidy či zaznamenávání lidského myšlení pomocí zvláštního přístroje. Jejím jediným dílem přeloženým do češtiny je román Nový Lazar (Le nouveau Lazare, 1935), který v roce 1947 vydalo v překladu Emilie Součkové Moravské nakladatelství Bohumila Pištěláka v Brně. Ústředním motivem knihy je vynález způsobu, jak oživit mrtvé.

Hlavním hrdinou románu je biolog a člen Francouzské akademie věd dr. Lumagne, kterého sužují obavy o jedinou dceru Julii. Její manžel František, úspěšný chemik, se nakazil prudkým zánětem mozkových blan. Právě ve chvíli, kdy se Lumagne domnívá, že osud jeho zetě je již zpečetěn, je na zasedání Akademie přečten dvě stě let starý dopis od jistého Blaise Radelina. Ten zde popisuje své úspěchy při oživování mrtvých.

K dopisu je přiložena tajná formule, podle níž lze lék připravit, a také lahvička s bílým práškem, vzorkem zázračného přípravku. Radelin však akademiky zároveň varuje před předčasným využitím svého objevu. Všem, koho přivedl zpět k životu, totiž psychický stav neumožňoval dosáhnout stejné kvality života jako před smrtí. Proto Akademii vyzývá, aby jeho formuli zveřejnila teprve tehdy, až věda pokročí natolik, že dokáže významně posunout hranici stáří i smrti. K Lumagnově nelibosti se členové Akademie rozhodnou doporučení uposlechnout a recepturu prozatím utajit. Krátce po skončení konference však s hrůzou zjišťují, že se v nastalém shonu ztratil balíček obsahující jak Radelinovu formuli, tak vzorek oživující látky…

Světlo na konci tunelu

O něco později František Romanel podlehne své nemoci. Doktor Lumagne je po předchozím experimentu na mrtvé opici připraven vyzkoušet zázračný přípravek na člověku. Jeho pokus s opicí je mimochodem popsán půvabně bezprostředním stylem, jak to dovedou jen některé knihy z počátku minulého století: „Je něco krásnějšího nežli návrat k životu? Mrtvé tělo, které se otepluje… dech, který uniká, skleněná ztrnulost zřítelnic ponenáhlu vystřídaná pohledem… Ubohý, snažně prosící pohled, přerývaný dech. Ale tato první úzkost netrvá dlouho: radost z dýchání se stává již patrnou, pracky se natahují, ocas pohybuje… A Lumagne utírá slzy, zaplavující jeho tvář.“

Když Lumagne vpíchne zesnulému Františkovi oživující injekci, nastane stejný proces jako v případě opice: příčina nemoci následkem smrti mizí a mrtvý se probouzí do zdravého těla. Z pohledu probouzejícího se Františka je ovšem tento proces bolestivý a nežádoucí: „Postupně se František vynořoval ze tmy. Vnímal rytmus dýchání zcela blízko sebe, příliš blízko… Když se probral z bezvědomí, pocítil znovu tuto tíseň: někdo na něho číhá, tísní ho. Smrt již přijal, a návrat k životu proto vnímá jako návrat „lidské úzkosti“ a ztrátu jistoty, kterou ve smrti nalezl.“ Přestože doktor Lumagne dceru Julii ujišťuje, že se po rekonvalescenci František vrátí ke svému dřívějšímu já, příznaky spojené s nezájmem o život nemizí.

Františkovy obtíže spočívají v tom, že se již nedokáže zabývat lidskými malichernostmi, jako jsou touha po majetku, penězích či postavení. Nedokáže ovšem ani opětovat Julii její lásku, plánovat s ní budoucnost nebo nacházet smysl ve své vědecké práci v oblasti katalýzy, která mu měla díky pochybným obchodním praktikám jeho firmy přinést značné bohatství. Právě tyto dva životní smysly jej přitom ani v záchvatech choroby před smrtí neopouštěly („Ach! Mám ji, mám ji, tu katalysi! Pro tebe, Julie…, pro tebe… dám ti svět, budeš-li chtít!“).

Jediný užitek spatřuje v nezištné pomoci druhým a zvláštní útěchu mu přinášejí předměty připomínající smrt. Julie svého otce na Františkovy obtíže opakovaně upozorňuje, ten však zůstává oslněn samotným medicínským úspěchem a odmítá domýšlet jeho důsledky pro lidskou identitu a mezilidské vztahy.

Lumagne mezitím zaměstnává především tajná formule, kterou se mu nedaří rozluštit, aby mohl oživující látku sám syntetizovat. Když jej František při pokusech přistihne, a potvrdí se tak jeho domněnka, že byl skutečně mrtvý, spustí se série událostí, v jejichž průběhu se pokouší ochránit další mrtvé před vzkříšením. Jejich důsledkem je požár, při němž Lumagne přichází o své životní dílo, a také opětovná krádež prášku s oživující látkou.

Julie se mezitím dál potýká s nedostatkem soucitu svého okolí. Nikdo nedokáže pochopit, že jí nestačí mít milovaného člověka pouze při životě. Zároveň se nemůže spoléhat jen na rozum, jak jí neustále radí otec. Nový smysl nachází v práci ošetřovatelky v nemocnici, při péči o nemocné se však sama nakazí zánětem mozkových blan a umírá. Tato ztráta se pro Lumagne stává konečným momentem prozření. František mu totiž nedovolí použít zbytek prášku k Juliinu oživení. Lumagne se následně přizná Akademii věd ke krádeži a připojí vlastní varování před dalšími pokusy rozluštit záhadnou formuli. František, stejně jako ostatní zmrtvýchvstalí, odchází konat dobro ve světě, jelikož je oproštěný od „ctižádostivých snů“. Hlavní poselství vyprávění shrnuje v závěru věta: „Duše potřebuje víc prostoru než tělo…“

Tímto románem Noëlle Roger navazuje na tradici literárních děl započatou románem Frankenstein. Podle Stablefordovy definice v jejich popředí stojí archetyp doktora, který překračuje přirozené hranice a pokouší se ovládat síly vyhrazené přírodě. Přestože 19. století přineslo nebývalý vědecký pokrok v medicíně, v literatuře se stále častěji objevuje varování před jeho možnými důsledky.

V případě Nového Lazara se nabízí zejména srovnání s Podivným případem Dr. Jekylla a pana Hyda. V obou dílech vede vědecký experiment k překročení zásadní hranice lidské existence. Zatímco u Stevensona dochází k rozštěpení osobnosti na „dobrou“ a „špatnou“ s ničivými důsledky pro obě složky, u Noëlle Roger proměňuje samotná zkušenost smrti osobnost natolik, že navráceného člověka navždy odcizuje světu živých.

Já, která nikdy nepoznala muže

Román Já, která nikdy nepoznala muže (Moi qui n'ai pas connu les hommes, 1995) zažívá od roku 2020 čtenářskou renesanci. V roce 2025 vyšel ve 23 nových překladech, včetně prvního českého vydání v nakladatelství Planeta9, zaměřeném na literaturu science fiction. Ve stejném období se stal senzací na BookToku. Z tohoto důvodu nebude následující popis děje tak podrobný a vyzrazující jako u románu Noëlle Roger, jehož význam je dnes především historický.

Jacqueline Harpman (1929–2012) byla belgická autorka a psychoanalytička. Protože její otec pocházel z nizozemské židovské rodiny, uprchla na sklonku druhé světové války s rodinou do Casablancy. Do Belgie se mohla vrátit až po válce, přičemž část příbuzných z otcovy strany zahynula v Osvětimi. Studovala v Bruselu medicínu, avšak vážné onemocnění tuberkulózou ji na dva roky uzavřelo do sanatoria. K běžnému životu se vrátila až díky nástupu léčby penicilinem. Později vystudovala psychologii a otevřela si vlastní terapeutickou praxi.

V jednom z mála rozhovorů dostupných na internetu Harpman souhlasí s tím, že román Já, která nikdy nepoznala muže vybočuje z její běžné tvorby, zaměřené spíše na ženy, které se významným způsobem zapsaly do historie, či na architekturu. V nadsázce jej popisuje jako nápad, který k ní zřejmě doputoval poté, co byla unesena mimozemšťany.

Z hlediska science fiction lze román vedle psychologické roviny zařadit také k Stablefordovým tématům mikrokosmu a Fermiho paradoxu (rozporu mezi vysokou pravděpodobností existence mimozemského života a absencí jakýchkoli důkazů o něm). Tomu nasvědčuje i skutečnost, že autorka své úvahy konzultovala s astrofyzikem Pierrem Cugnonem. I závěr samotné knihy odráží její celoživotní zájem o fyziku.

Vypravěčkou příběhu je žena, která zjevně nedisponuje stejnými zkušenostmi jako čtenář a klade si nezvyklé otázky. Naznačuje to už samotný úvod románu: „Předmluvy mě začaly zajímat teprve nedávno. Autoři v nich rádi mluví o sobě a vysvětlují, proč dílo, které následuje, vůbec napsali. Překvapilo mě to, nebylo by prostě lepší, ať už v jejich světě, nebo v tom, ve kterém žiju já, spíše jenom předat myšlenky, které si z toho člověk má vzít? (…) To je opravdu zvláštní! Člověk by si skoro myslel, že lidé ani neměli touhu se něco dozvídat, a že bylo dokonce třeba se omlouvat za to, že se někdo chce podělit o své znalosti.“

Následně hlavní postava rozjímá nad svým životem, který se odvíjel za zcela neobvyklých okolností. Celé své dětství a rané mládí strávila se skupinou žen v podzemní cele a jako nejmladší z nich nikdy nepoznala jiný svět. S odstupem let se vrací ke svým vztahům s ostatními ženami i k vlastním emocím, kterým v mladším věku nedokázala porozumět. Zároveň vypráví příběh svého života, plný obav, strastí a hledání smyslu, ale také nečekaných vnuknutí, odhodlání a okamžiků blízkosti, přestože se odehrává v podmínkách blížících se absolutní izolaci.

Právě zde kniha zprostředkovává jeden ze základních mechanismů science fiction, tedy stav nevědomí, z něhož může vznikat nové poznání. Nutí nás přemýšlet, jak bychom bez společenských vlivů chápali čas, jak bychom nahlíželi na běžné předměty, kdybychom nikdy nepoznali jejich účel, nebo jak bychom rekonstruovali lidskou civilizaci pouze z útržků informací. A jaké by bylo objevovat sami sebe poprvé po celém dlouhém prožitém životě: „To bylo před dvaadvaceti lety, takže bych mohla říct, že už jsem stará žena, ale pořád se ráda dívám do téhle tváře, o které vlastně ani nevím, jestli je krásná, nebo ošklivá, je to však jediná lidská tvář, kterou teď můžu vůbec vidět. Přátelsky se na ni vždycky usměju a ona mi úsměv oplatí.“

V souvislosti s Fermiho paradoxem Harpman čtenáři ani v rozměrech jediné planety nenabízí útěšnou představu vyššího smyslu existence. Naopak jej vede k úvaze nad tím, co člověku zůstává v okamžiku, kdy zmizí společnost a sdílená zkušenost, které by jeho existenci mohly zrcadlit. Nehostinnost popisovaného světa lze nakonec chápat i jako experiment vytvořený samotnou autorkou. Jeho smysl nespočívá v odhalení příčin či vnějšího řádu, ale v pozorování hrdinky, která se i v krajně nepříznivých podmínkách učí žít, hledat smysl a neztratit sama sebe.

… načítání…   

další průlet Halleyovy komety: 2061
příští český překlad frankofonní autorky sci-fi: 2105?