Petr Stančík udělal přešlap hned dvakrát, když proslov ve svém rozhovoru pro server Aktuálně označil za „neomarxisticky liberální“. Troufám si tvrdit, že ti, kdo se u nás hlásí k marxismu, Radku Denemarkovou za „svou“ spisovatelku nepovažují a nic nenasvědčuje tomu, že by se za (neo)marxistku pokládala ona sama. 

Svým způsobem oprávněně však Petr Stančík autorce vytýká, že se staví do pozice disidentky, bojující proti establishmentu, jež pro kulturu představuje ministr Klempíř, zatímco je sama příslušnicí toho kulturního: establishmentu veřejnoprávních médií a liberálních literárních časopisů. A za disidenta místo toho pokládá Stančík sám sebe jakožto konzervativního muže s ne zcela veřejnoprávním názorem na imigraci. V mainstreamovém diskurzu si tak přijde víc out než jeho kolegyně. Ano, soutěž o to, kdo je větší outsider, je záležitostí toho, kde a s kým ji hrajete.

Zatímco kritici typu Petra Stančíka Radce Denemarkové vytýkají samozvané disidentství, jež je dle nich perspektivou kulturní elity, kritické hlasy reprezentované například spisovatelkou Vesnou Evans, jež do českého literárního provozu soustavně vnáší téma Palestiny, projevu Radky Denemarkové vytýkají pokrytectví jiného charakteru: totiž fakt, že se jí do proslovu na mapu otřesných míst nevešla Gaza, jakkoli Ukrajina či Írán ano. Což je mimochodem jeden z nepřímých důkazů, že se Stančík se svým (neo)marxismem mýlí. Pro (neo)marxistu je totiž takové opomenutí jasné intelektuální faux pas.

Radka Denemarková ve svém frankfurtském textu tvrdě tepe do úřadujícího ministra kultury, Motoristů a těch z Evropanů, které pokládá za hnědnoucí, iliberální a nebezpečné. V textu píše: „Já politiku a literaturu prostě oddělovat nemůžu. Morální člověk se přece dnes nemůže stáhnout do role pozorovatele. Síla literatury spočívá také v tom, že se nebojí pojmenovat to, co ostatní vidět nechtějí. Kdo čte, není tak snadno zmanipulovatelný. A člověk bez knih je pokaždé slepý.“

Radka Denemarková se holedbá tím, že se na rozdíl od ostatních nebojí a je vidoucí, protože čte, a tak není slepá.

Nejde o to, že by to nebyla pravda. Také svým způsobem pohrdám (svými) nečtenáři a mám o sobě dost vysoké mínění. Jde však o to, jaký je smysl projevu, který tmelí věrné a kope do těch druhých. Který pochlebuje těm, kteří projev poslouchají na úkor těch, kteří jej zcela jistě neslyší. 

Čím je projev Radky Denemarkové nakonec nejčitelněji prodchnut, ať už je pozice posluchače jakákoli, je oslava sebe samé. Všechna dobra, o nichž autorka v textu mluví, totiž zároveň sama ztělesňuje. A proti všem zmiňovaným zlům se kategoricky vymezuje a staví mezi nimi a sebou neprůstřelnou zeď.

Radka Denemarková ve svém projevu překvapivě nezmiňuje žádného žijícího spisovatele. Nejednalo by se o nic až tak zvláštního, pokud by jediným žijícím člověkem, jehož jméno v projevu zazní, nebyl ředitel samotného frankfurtského veletrhu, na jehož zahájení byl projev přednesen. Jediný autorčin současník, který se do projevu Radky Denemarkové, vášnivé kritičky kapitalismu, vešel a kterému vzdává hold, není literát ani politický guru, ale celoživotní manažer a CEO. Což je za mě osobně ten nejsubverzivnější moment celého textu.

Literatura je pro Denemarkovou „ostrovem morálky“. „Neuchyluje se ke schématům a ideologiím,“ píše dále. Projev Denemarkové se však dělící čarou, kterou vede mezi dobrými a špatnými lidmi, něčemu takovému blíží. Radka Denemarková ke konci svého textu uzavírá: „Ve skutečnosti existuje jen jedna hranice: hranice mezi člověkem a člověkem.“

Ta nejlepší literatura je ale přece o tom, že ona hranice vede jinudy – a to námi samotnými: naší myslí, našimi srdci a našimi těly. Hrůzní jsme my. Pokud ovšem sami sebe nemáme za někoho, kdo je mírou vší etiky. Což je zase jiná hrůza. A nedá mi to, abych nemyslela na ono „hnědnutí“ našeho světa jako na cosi, co vyvěrá z obdobných míst naší ztrápené duše.