Zazvoní a pak se v šeru chodby posadí. Většina personálu už má tou dobou po práci. Chodbou chvíli nato projde jen někdo z těch tří z kotelny, co si je dokola plete, a pak zpoza rohu vyjede Světlana s úklidovým kýblem. Poté, co mu tu odvyprávěla příběh jejich města i s jeho smutným koncem, se jí snažil vysvětlit, jak tu funguje čipová karta. Teď vidí, jak s ní u dveří znova zápasí. Emanovy silné ruce strkají z prádelny do chodby vozík s prádlem. Přistrčí vozík až k Vilémovi, div mu nenajede na nohu a pak si v šerosvitu jediné bzučící zářivky předávají papíry. „Řekli ti to?“ ptá se ho Eman. Podle výrazu právě skončil dvanáctku – a taky podle toho, jak dlouho byl Vilém v lese. „Tvoje mikina se našla. Někdo ji musel sbalit spolu s prádlem, měls pravdu.“ Zaplují do přípravny spojující chodbu se služební místností. Chvíli mu trvá, než se v tom šeru plném páry rozkouká. Zamává na Marii, co skládá kapny, které Ludmila vyndává ze sušáku. Ema je asi na cigáru, protože v hlavní místnosti ji nikde nevidí. Dovolenou si holky v prádelně skoro nebraly, ale na rozdíl od Duchovního s Lubošem, co se kvůli tomu litovali a vedli o pauzách na cigáru vágní řeči „proti systému“, tak tady se naopak vede hrdá soutěž o stoprocentní docházku. Holky, co jsou před důchodem, chodí i nemocné, jen aby nevypadly z tabulky, kterou sestavuje vrchní.

Už ani nedoufal, že mikinu kdy obleče. Představa, do níž se naopak zamilovala jeho žena, která z něj tuhle „antikvitu“ chce servat dlouho. Konkrétně od chvíle, kdy získala jistotu, že jí už neuteče. Zaboří do mikiny hlavu. Tuhle klokanku s kapucou a nápisem oblíbené kapely mu ze států tenkrát přivezl Miky. I díky ní, věří, udělal na svou budoucí manželku při jejich seznámení ten „mladistvý dojem“. Teď je v ní narvaný, nejspíš zase přibral. Nakonec jde do kumbálu za Emou a nechá se od ní přemluvit k cigáru. Sedí spolu na baleních toaleťáků, které si sem chodí Světlana vyzvedávat a pak s nimi obchází oddělení. Ema jako vždycky hned spustí o dceři, co studuje už třetí vysokou školu a pořád se nemá k tomu, postavit se na vlastní nohy nebo alespoň začít přispívat na nájem. Vilém poslouchá Emu a skrz okno pozoruje projíždějící sanitku. Přemýšlí, jestli má Emě říct, co si o tom doopravdy myslí.

Ve výtahu s vozíkem plným prádla čte Vilém nápisy azbukou vydrápané do stěn. Připomínají mu ty drápané kružítkem do školních lavic ruskými spolužáky, až na to, že tyhle jsou od jeho kolegů. Výtah tu slouží místo sociálních sítí. Pod větou končící vykřičníkem ryjí Ukrajinci čárky lajků. I Světlana, když jede s kýblem do některého z pater emka.

Vyjede s vozíkem do přízemí, projede chodbou a posuvné dveře na konci si otevře kartou, co se mu houpe na krku.

Zrychlí s vozíkem, aby na elku neměli řeči. Krosí to napříč parčíkem, projíždí kousek pod centrální věží. Čas na obrovských věžních hodinách jako obvykle neodpovídá tomu skutečnému. Nemocní mají povinnost chodit zásadně na čas, ale tenhle čas se nikdo neobtěžuje sladit s tím reálným. Kdysi dávno by to nazval arogancí moci. V těch dobách by nesnesl ani tuhle visačku, co se mu teď klinká na krku a dělá z něj tohohle „robota dobra“, jak ironicky pojmenoval píseň, kterou složil krátce poté, co se tu nechal zaměstnat. Nejdřív kartu nosíval v kapse, ale co ji dvakrát za sebou ztratil, začal ji nosit na šňůrce na krku a ten pocit trapnosti postupně zmizel.

Někdy celým areálem doslova táhne odér dezinfekce. Pach podobný výparům z chemičky, co pravidelně nořil do bezbarvé mlhy dům jeho prarodičů kousek od Ústí, kam jezdil s rodiči. Matka o víkendech sledovala předpovědi, jakým „půjdou svinstva směrem“, tj. jestli ho se sestrou po nedělním obědě pustí ven. Viděl matku poslouchat rádio a sledovat televizi, ale číst nikdy. Ani otce. Ten mizel o společných víkendech spolehlivě na ryby, které matka nejedla a on také ne.

Za parčíkem zatočí doleva a pustí se až dozadu asfaltkou mezi dvěma řadami budov. Místo odéru prádla cítí vlastní pot. Do budovy elka vletí splavený. Pavilon je jeden z těch, co jsou od prádelny nejdál a nejspíš proto jim tam prádlo dochází častěji než jinde. K mikině se dostal jen díky tomu, že měl zrovna službu. Jinak by z prádelny brzy znovu a nejspíš nenávratně zmizela.

Výtahem vyjede nahoru k béčku. Když se dveře výtahu otevřou, málem se srazí s Tondou, co s velkou brašnou plnou zkumavek míří na odběry. „Ty vole, kam čumíš?“ houkne na něj. Zpomalí teprve před sesternou, odkud se přes záclonku ozývá smích.