Téma kolapsu rozvinutých civilizací představuje vzhledem k aktuálnímu dění ve světě přitažlivý námět pro čtenáře i pro pisatele – i v tuzemsku ostatně najdeme příklady autorů, kteří si na něm budují kariéru, letos dokonce vyvolalo kontroverzi v rámci Velkého knižního čtvrtka. Některé civilizační kolapsy přitom patří k základům všeobecného vzdělání, jako pád západořímské říše v roce 476, další zůstávají známé jen v rámci relativně úzkého okruhu odborníků. Jeden z  méně známých civilizačních kolapsů představil širší veřejnosti americký historik a archeolog Eric H. Cline (nar. 1960) v monografii 1177 př. Kr. Zhroucení civilizace a invaze mořských národů (2014, česky 2019). V dalším výzkumu se pak zabýval otázkou, jak se vybrané společnosti východního Středomoří s tímto kolapsem vyrovnaly, případně proč pro ně představoval ránu, z níž se již nevzpamatovaly. Své závěry shrnul do návazné publikace Po roce 1177 př. Kr.: Přežití civilizací, kterou v překladu Marie Čapkové opět vydalo nakladatelství Vyšehrad.

V pěti kapitolách autor přibližuje vývoj vybraných oblastí po dobu zhruba 300–400 let po kolapsu v uvedeném roce. Obvykle se v každé kapitole nevěnuje výlučně jednomu státnímu útvaru, častěji porovnává vývoj ve dvou říších či zemích, které spolu byly v dané době v kontaktu – někdy vývoj jedné kopíroval vývoj druhé, jindy naopak oslabení jedné umožnilo té druhé vzestup (například u Egypta a izraelských království). Některé popisované skutečnosti se pak pochopitelně prolínají více kapitolami, neboť celé východní Středomoří do značné míry představovalo úzce  propojený organismus. Třebaže je text plný místních názvů a jmen panovníků, o nichž většina čtenářů nejspíše v životě neslyšela, nelze mu upřít čtivost a srozumitelnost. Zároveň se čtenář nejspíše neubrání úžasu nad tím, kolik informací se do obecného penza vědomostí nedostalo. Někdy to nebylo způsobeno ani relativně nízkým významem daného panovníka pro celkový chod dějin: autor například zmiňuje faraona Psusennese I., jehož hrobka byla v době odhalení téměř tak bohatě vybavena jako hrobka faraona Tutanchamona, který přitom za svého života sám o sobě nijak význačným faraonem nebyl. Psusennes měl ovšem tu smůlu, že jeho hrobka byla objevena na přelomu let 1939/1940, kdy měla světová veřejnost úplně jiné starosti než vykopávky v egyptské poušti. O významu potopených fénických lodí zase nejlépe svědčí skutečnost, že i když obvykle neplní první stránky novin, účastnil se jejich výzkumu i Robert Ballard, který si vydobyl renomé jako objevitel vraku Titaniku. Část Balawatské brány zmíněné v kapitole věnované Asýrii pro změnu objevil Max Mallowan, manžel Agathy Christie.

Zmíněná Balawatská brána představuje jeden z konkrétních artefaktů, na nichž Cline v jednotlivých kapitolách dokládá aktuální hypotézy o ekonomických, politických či demografických poměrech v dané době. Nejednoho čtenáře nejspíše překvapí, že podobný účel v knize plní jinak zdánlivě obyčejné předměty, totiž včelín či obelos neboli rožeň na opékání. Naopak celkem pochopitelně se autor opírá o dochované nápisy vytesané do skal či do kamenů či sloupů, speciálně vztyčených za tímto účelem. Názorně ovšem ukazuje, že nápisy tohoto typu nelze brát vždy jako spolehlivý důkaz: mnozí panovníci bezostyšně přebírali formulace a přivlastňovali si zásluhy svých předchůdců, případně notně zveličovali své vlastní. Absence takových nápisů pak nemusí nutně indikovat úpadek či oslabení, třeba po Féničanech, kteří dokázali změněných podmínek využít ve svůj obchodní prospěch, se nápisy tohoto typu nezachovaly z toho prostého důvodu, že neměli centrální vládu a jednoho panovníka, který by cítil potřebu se svými zásluhami chlubit. Podobně autor zpochybňuje označení temné období, s jakým se pro popisovanou epochu můžeme setkat v řeckém kontextu. Pokud se z daného období na řeckém území žádné příklady užití písma nedochovaly, nepředstavuje to podle Clinea (a dalších badatelů, na něž se odkazuje) nezvratný důkaz přerušení kulturní kontinuity; je totiž dost dobře možné, že písaři z praktických důvodů užívali materiály, které podlehly zubu času. Pro získání komplexního pohledu na dané období je nutné se opřít o více vědeckých disciplín a jejich závěry zkombinovat, stejně jako se neomezovat na jednu určitou oblast, ale porovnat tamní vývoj s vývojem v okolních  oblastech.

Jestliže Cline dokáže díky tomuto zdánlivě samozřejmému, ale leckdy z různých důvodů přesto opomíjenému přístupu rekonstruovat příběh civilizací východního Středomoří kolem roku 1000 př. Kr. co možná nejkomplexněji a zároveň čtivě, vyznívá závěrečná analýza podaná v šesté kapitole v tomto ohledu poněkud rozpačitě. Souhlasit lze s jeho dělením vývoje většiny civilizací do čtyř fází: fáze růstu a exploatace, fáze konzervace, kolaps neboli fáze uvolnění (míněno stávajících poměrů) a fáze reorganizace, která umožňuje dosud slabším sousedům posílit své postavení nebo změnit vnitřní poměry v dané říši. Stejně tak vyznívá poměrně smysluplně i porovnání dosud známých informací o dění ve východním Středomoří před třemi tisíci roky se závěry zprávy vyhotovené Mezivládním panelem OSN pro změnu klimatu z roku 2012, neboť do tehdejšího dění změny klimatu jednoznačně zasáhly. Ovšem autorovo závěrečné konstatování, že každý analyzovaný příklad je jiný a že nelze říci, proč některé civilizace zmíněný kolaps ustály a jiné se z něj už nikdy nevzpamatovaly, vyvolává otázku, co vlastně Cline chtěl svou knihou říci, respektive jaké ponaučení si z ní můžeme vzít pro dnešní svět. Na jednom místě autor sice naznačuje možnou souvislost mezi neustátým kolapsem a nemožností dané říše využívat velkého vodního toku či velké vodní plochy, přínosnost takovéhoto závěru pro dnešní svět je ovšem přinejmenším diskutabilní.

Jako čtivá historická sonda tak Clineův text svou roli plní, jak pro zájemce z řad odborné veřejnosti, tak pro poučené laiky se zájmem o historii. Po návodu, jak ustát civilizační kolaps a následně se z něj vzpamatovat, se ale čtenář musí poohlédnout jinde. Pokud o něj tedy stojí.