Snad v žádné jiné části Evropy se v současné době ženské literatuře nedostává tolik pozornosti jako právě ve Skandinávii. Výsledkem dlouholeté snahy zpracovat tento fenomén systematicky je celoseverský projekt Dějin severské ženské literatury (Nordens kvinnolitteratur historia), na kterém se v devadesátých letech společně podílely autorky (není mezi nimi skutečně ani jediný muž) z Dánska, Norska, Švédska, Islandu a Finska (které je tradičně svou kulturou a historií součástí Skandinávie; předmětem tohoto článku však bude jen situace ve Švédsku, Norsku a Dánsku). Koordinátorka celého projektu ve Švédsku, profesorka Ebba Witt-Brattströmová, práci na tomto díle expresivně přirovnává „k odkrývání masového hrobu“, ve kterém často spočívaly autorky, které oficiální literární kritika neprávem opomíjela. Většina dosavadních děl literární historie na Severu byla totiž napsána muži a spisovatelky jsou v těchto publikacích často uváděny okrajově, někdy zahrnuty v samostatné kapitole, zkratkovitě informující o autorkách naprosto odlišného zaměření, které spojuje jen skutečnost, že jsou ženy. Existuje tedy ve Skandinávii ženský literární kánon?

Už od pradávna byly ženy na Severu nositelkami ústní slovesnosti, vypravěčkami starých bájí a bývaly spojovány s věšteckými, čarodějnými schopnostmi. Ženy dovedly využít magický vypravěčský dar. I v eddické Vědmině písni se historii světa, Bohů a lidí dozvídáme z úst ženy-vědmy. S přijetím křesťanství se začíná rozvíjet písemnictví a s ním přichází i upevňování patriarchálního řádu, ve kterém je literatura, psané slovo, a vzdělání po dlouhou dobu světem, do kterého ženy nemají přístup.

Při listování staršími dějinami severské literatury by se na první pohled zdálo, že se ženy–spisovatelky začínají objevovat až v devatenáctém století, spolu s rozvojem románového žánru. Historie ženské literatury ale sahá mnohem hlouběji, až do středověku. Opravdu na Severu existovaly spisovatelky už v době, kdy i známých mužů–literátů bylo jako šafránu? Středověká literatura, většinou náboženského charakteru, byla sice samozřejmě víceméně anonymní, nicméně jednou z prvních známých spisovatelek je ve Švédsku svatá Birgitta (1303–1373), která sepsala rozsáhlý soubor svých Zjevení (Uppenbarelser). Její věhlas daleko přesáhl hranice Švédska. V té době byly také ženské kláštery jediným místem, kde se ženy mohly přece jen zabývat studiem a psaním.

Literatura se stává individuální záležitostí až s obdobím renesance; v sedmnáctém století se postupně rodí spisovatelská profese, psaná literatura je však nadále určena jen velmi úzkému okruhu majetných vzdělanců. Jen velmi málo žen v té době ve Skandinávii umělo číst a psát, dívky se přece měly učit užitečnějším věcem, než je sepisování příběhů. Není tedy divu, že dnes známe jména jen několika žen, pocházejících výhradně z aristokratických kruhů, které se soustavně věnovaly literatuře. V 17. století si snad jen švédská královna Kristina (1626–1689) mohla dovolit nerušeně psát básně a aforismy. Existovaly ovšem i některé vysloveně „ženské“ žánry – mnohá žena z vyšších kruhů na Severu si psala paměti či vedla deník. Řada těchto žen vedla po celý život rozsáhlou korespondenci a jejich originální, často literárně stylizované, dopisy lze skutečně pokládat za svébytnou oblast krásné literatury.

V osmnáctém století se ženy často věnovaly drobným literárním útvarům, psaly básně, aforismy a žalmy. Ve Švédsku se už na počátku osmnáctého století proslavila básnířka Sophia Elisabet Brennerová (1659–1730) a později Hedvig Charlotta Nordenflychtová (1718–63), nejznámější lyrička švédského osvícenství. Všechny tyto píšící dámy spojovalo jediné – musely mít dostatek vlastních finančních prostředků, aby se mohly věnovat psaní, přestože se jejich práce tiskly a mnohým se dostalo i opatrného uznání. V té době se rozvíjí literární trh, vznikají noviny a časopisy. Koncem osmnáctého století stále více spisovatelů pochází z měšťanského prostředí. Anna Maria Lenngrenová (1754–1817), dcera univerzitního učitele, se stala jednou z prvních žen na Severu, která pravidelně verši i prózou přispívala do novin (Stockholms Posten). Její básně jiskří lehkou ženskou ironií, přestože je často maskována okázalou skromností, jak bylo tehdy zvykem. Básnířky opravdu často volily apologetický tón, aby se zavděčily kritice. Ženy se postupně prosazují i v divadelním světě, už v osmnáctém století se například v kodaňském divadle s úspěchem uváděly komedie Anny Cathariny von Passow (1731–1757) a Charlotty Dorotei Biehlové (1731–1788). V devatenáctém století dosáhly divadelní hry ženských autorek značné obliby.

Literární romantismus první poloviny devatenáctého století je i na Severu oficiálně mužskou záležitostí. Žena je sice nejčastějším objektem zájmu romantických básníků, inspirací a múzou, ale tvůrcem „obdařeným božskými schopnostmi“ je muž. V období romantismu sice existovaly básnířky i ve Skandinávii, jejich jména dnes ale téměř nikdo nezná. Spisovatelky se výrazněji prosazují až s nástupem realismu v polovině devatenáctého století.

Za zakladatelku realistického měšťanského románu je ve Švédsku považována žena – Fredrika Bremerová (1801–65), která věřila, že „psaní dokáže učinit svět pro ženy snesitelnějším“. Její „rodinné“ romány s hlavní ženskou hrdinkou jsou psány z pohledu ženy a přibližují prostředí, ve kterém se ženy pohybují – nikoli tedy bitevní pole či soudní síň, ale perspektiva měšťanského salónu či kuchyně. V polovině devatenáctého století získávají první profesionální spisovatelky širokou popularitu, uznání i nezávislost. Švédka Emilie Flygare-Carlénová (1807–1892) se dokonce stala nejlépe placenou spisovatelkou v celé Skandinávii. Její romány dosud nesou stopy romantismu, sentimentalismu i prvky strašidelného gotického románu, objevuje se v nich nicméně i otázka postavení žen v manželství, které E. Flygare-Carlénová vidí jako spojení dvou rovnoprávných bytostí.

Přesto se na píšící ženy stále pohlíželo jako na jakousi anomálii a dějiny literatury jsou dodnes prošpikovány dojemnými příběhy tragických postav nešťastných spisovatelek, které si psaním kompenzovaly neuspokojivý citový život, popřípadě nějakou fyzickou vadu. Živit se v té době jako spisovatelka bylo zkrátka považováno přinejmenším za cosi nepatřičného. Devatenácté století bylo zároveň obdobím, které víc než kdy dřív velmi přísně stanovilo a oddělilo role obou pohlaví. Ženy bývaly naprosto finančně závislé zprvu na otci a později na manželovi. Pohlíželo se na ně jako na pasivní, labilní bytosti, kterým chybí schopnost logického myšlení a příliš často podléhají citům, proto jim také bylo upíráno volební právo. Literatura byla v podstatě pro ženy jedinou oblastí, kde mohly volněji vyjádřit svůj pohled na společenské poměry, až do dvacátého století byl ženám v podstatě zapovězen přístup do politiky, vědy či filozofie.

V sedmdesátých letech 19. století, v období tak zvaného „Moderního průlomu“ (šv. Det moderna genombrottet) se literatura stává kritickým odrazem společenských poměrů. Spisovatelé a další osobnosti kulturního života (v Dánsku zejména Georg Brandes) razí heslo „debatovat o problémech“. A jedním z dobových „problémů“ se stává také „ženská otázka“. Poprvé se otevřeně píše o postavení ženy a o instituci manželství, tato debata je ale zprvu vedena z pozice mužů. Dialog s jejich názory vedou ženy často především na poli literatury. V té době se také ozývají stále sílící hlasy žádající volební právo pro ženy, zakládají se ženské časopisy a první ženské kluby a spolky. Jen málo vzdělaných mužů na Severu, kteří tak vehementně žádali společenské reformy a nebáli se kritizovat státní instituce a sociální křivdy, však skutečně prosazovalo rovnoprávné postavení ženy.

Ve Skandinávii existovala v době „Moderního průlomu“ řada talentovaných spisovatelek – ve Švédsku například Victorie Benedictssonová (1850–1888), Anne Charlotte Lefflerová (1849–1892), v Norsku především Camilla Collettová (1813–1895) a Amalie Skramová (1846–1905), v Dánsku Adda Ravnkildeová (1862–1883). Ve svých románech, povídkách a dramatech spisovatelky polemizovaly s dobovým ideálem ženy jako „anděla rodinného krbu“. Jejich knihy často nastavovaly zrcadlo literatuře psané muži, neboť v příbězích vyprávěných z ženské perspektivy byli muži zpodobňováni jako „druhé pohlaví“, v roli manžela, bratra, milence či otce. Dramata Anny Charlotty Lefflerové, především Pravdivé ženy (Sanna kvinnor, 1883) jsou například protipólem obrazů žen v mnoha dramatech Augusta Strindberga.

Stále bylo však pro ženy zapotřebí velké odvahy chopit se pera, tohoto tradičního mužského atributu, a veřejně si zvolit dráhu spisovatelky. Mnohé prožívaly, v tak silně polarizované společnosti 19. století pocit rozpolcení, ztráty identity či výčitky svědomí, že zklamaly v roli manželky a matky. Některé spisovatelky se proto uchylovaly k mužským pseudonymům, nejznámějším z nich je na Severu asi jméno Ernst Ahlgren, kterým podepisovala své práce Viktorie Benedictssonová.

První severskou spisovatelkou, která získala za svého života světového uznání, byla švédská prozaička Selma Lagerlöfová (1858–1940), představitelka novoromantismu, debutující v roce 1891 románem Gösta Berling (Gösta Berlings Saga). V roce 1909 jí byla udělena Nobelova cena za literaturu a roku 1914 byla jako první žena zvolena členkou Švédské akademie.

Na přelomu 19. a 20. století způsobily největší převrat myšlenky Sigmunda Freuda, který pokládal sexualitu za rozhodující hybnou sílu ovlivňující život člověka a odhalil existenci nevědomí. Freud sice na ženu pohlížel jako na druhé pohlaví, definované pomocí absence jako „neúplný protipól muže“, zároveň ale otevřel otázku ženské sexuality a jeho ideje inspirovaly řadu autorek románů o ženském citovém a sexuálním zrání. Díla švédské spisovatelky a filozofky Ellen Keyové (1849–1926), která idealisticky spojovala myšlenky ženské emancipace s teologií, ovlivnila ženské hnutí po celé Skandinávii. Některé autorky, pod vlivem Freuda, poprvé odhalily tabuizované téma ženské sexuality. Erotickou otevřeností, která se nevyhýbala ani zobrazení lesbické lásky, šokovala kritiku i čtenáře ve Švédsku Agnes von Krusenstjerna (1894–1940), jejíž romány byly obviňovány z obscénnosti a nemorálnosti.

Modernismus, který se v Evropě šířil po první světové válce, čerpal z pocitů odcizení a vykořenění mladé generace a bořil zavedený pohled nejen na umění, ale zasáhl do všech sfér života. Spolu s voláním po osvobození individua se proměňuje i pohled na ženu. Rodí se ideál „nové ženy“ (new woman, das neue Weib, ny kvinna), svobodné, silné a hrdé. A tento duch postupně zavál i na Sever, i když modernismus jako literární směr do Skandinávie pronikal jen pozvolna. Průkopníky modernistické poetiky byla mladá generace finsko-švédských (skupina švédsky píšících spisovatelů ve Finsku) lyrických modernistů. Hlas básnířky Edith Södergranové (1892–1923) zněl daleko za hranicemi Finska, její skandálně sebevědomé extatické já, které v básních „kráčelo slunečními systémy“, inspirovalo mladší generaci severských básnířek. Ve Švédsku se k jejímu odkazu hlásila Karin Boyeová (1900–1941), která se jako jedna z prvních prosadila i jako literární kritička a autorka několika programových statí. Vstoupila tak na území, které bylo doménou mužů. A nebyla sama. Modernistická estetika poprvé přijímá ženu jako rovnocennou tvůrkyni, partnerku v dialogu o novém umění.

V první polovině dvacátého století tvoří světově proslulé skandinávské spisovatelky – v Dánsku Karen Blixenová (1885–1962), píšící pod pseudonymem Isak Dinesen, v Norsku Cora Sandelová (1880–1974) či Sigrid Undsetová (1882–1949), která v roce 1928 získala Nobelovu cenu. Některé z těchto autorek se obracejí k bohaté historii, především k období severského středověku. Sigrid Undsetová vytváří portréty silných, svobodomyslných středověkých žen (v románovém cyklu Kristina Vavřincova). Zároveň ale ve svém díle přiznává obavy z „ženské vzpoury“, z porušení tradice.

Řada spisovatelek se angažovala v boji za volební právo pro ženy, ve Švédsku například Elin Wägnerová (1882–1949). Přijetí zákona o všeobecném hlasovacím právu (v Dánsku 1915, v Norsku 1913, ve Švédsku 1921) znamenalo vítězství první vlny dlouholetého boje za ženskou rovnoprávnost. V té době se ženám otevíraly i nové možnosti vzdělání a práce.

V oblasti prózy ve dvacátých a třicátých letech vychází množství románů ze současnosti, jejichž podstatnou část psaly právě ženy. Zabývaly se tématy ženské emancipace a uvedly na scénu novou hrdinku, která chce být nezávislá a hájí své právo zvolit si sama životní cestu i partnera. Tato díla presentují často idealistické vize „duchovního i tělesného osvobození ženy“. Zároveň ale realisticky zobrazují typické dilema vzdělaných žen té doby, které se touží prosadit ve své profesi – nutnost volby mezi tradičně chápanou „ženskostí“ a individualitou, prací a mateřstvím. Už samotné názvy „emancipačních“ románů hovoří samy za sebe: Nerovný boj, Za novou lásku, Merit se probouzí, Sestry, Dámský klub, Dívka z kanceláře, My ženy, Dva druhy lásky, Únik z všedního dne, Tak dobrá jako muž, Nové ženy etc.

Ve třicátých letech 20. století se poprvé prosazuje mladá generace dělnických spisovatelů, tak zvaní „autodidakti“, kterým se sice nedostalo akademického vzdělání, ale vnášejí do literatury obrazy nového prostředí. Právě zde se ale mužské a ženské zkušenosti a pohled na realitu diametrálně odlišoval. Dělnické hnutí na Severu totiž nebralo ve skutečnosti vůbec na ženy ohled, ženy na pracovním trhu, často pobírající nižší mzdu než muži, byly naopak považovány za nekalou konkurenci. Těžce fyzicky pracující ženy neměly zastání v rodině ani v práci, jejich život – to byla celodenní vysilující dřina, bída, nemoci a neustálé vyčerpávající plození dětí. Romány švédské spisovatelky Moy Martinsonové (1890–1964), reagující právě na egocentrická díla tzv. „primitivistů“ (ve Švédsku skupina Fem unga), poprvé vnášejí do literatury autentické portréty dělnických žen, demytizují idealizující pohled na ženu, s humorem a sebeironií líčí osudy chudé pracující ženy-matky a zároveň odkrývají téma ženské solidarity, která hrdinkám ulehčuje tvrdý život.

S výjimkou Švédska zakotvil literární modernismus ve Skandinávii pevněji až v poválečné literatuře (v období po roce 1945), kdy debutuje řada talentovaných lyriček – např. Stina Aronssonová (1892–1956) či Elsa Graveová (1918) ve Švédsku. S modernistickým stylem prózy poválečného období jsou spojeny zejména svébytné romány a povídky Birgitty Trotzigové (*1929). Modernismus se v pozdějších letech radikalizuje prostřednictvím ženské zkušenosti, objevují se témata odcizení a ztráty identity – například v básních Inger Christensenové (*1935) či Kirsten Thorupové (*1942) v Dánsku, ve Švédsku je nejvýraznější současnou lyričkou Katarina Frostensonová (*1953). Vlna jazykového experimentu v lyrice i próze se ale pravidelně střídá s voláním po jednoduchosti a přístupnosti, modernisté bývali často obviňováni z přílišné formální složitosti a nesrozumitelnosti. V šedesátých letech tak vznikají nové lyrické školy – konkretismus a tzv. „nová jednoduchost“ (šv. ny enkelhet). V jejím duchu tvořila například Švédka Sonja Å kessonová (1922–76), která ve svých básních pojednává o všedních věcech ženského světa.

V šedesátých a sedmdesátých letech ženy ve Skandinávii postupně zaujaly klíčové pozice nejen v literatuře, ale také v politice, ve společenských a kulturních institucích a dosáhly téměř rovnoprávného postavení na pracovním trhu. Emancipační snahy byly spojeny i s legalizací antikoncepce a interupce. Typickým znakem prózy tohoto období je společenská angažovanost, strohý dokumentární styl a převážně levicová politická orientace. Na Severu se o proměně rolí pohlaví diskutuje na veřejné úrovni, v médiích a v literatuře. Spisovatelky se horlivě účastní společenské debaty o rodině, otázce mateřství, o právu žen rozhodovat o vlastním těle a prosazují budování otevřené společnosti, v níž jsou obě pohlaví rovnocenná. Na tyto otázky například v sedmdesátých letech reagovaly i odvážné hry divadelní a filmové režisérky Suzanne Ostenové (*1944) a dramatičky Margarety Garpeové (*1944), které vzbudily nebývalý ohlas nejen ve Stockholmu, ale po celé Skandinávii. Ženy psaly romány o ženské uzavřenosti v rodině, ve „vězení ženské role“. Typickým příkladem takového angažovaného, otevřeně feministického románu s prvky dokumentarismu je Zpráva z kbelíku (Rapport från en skurhink, 1970) Švédky Maji Ekelöfové (1918–89). Autobiografické „dokumentární zprávy“ o situaci ženy ve společnosti postupně nahrazují rafinovanější vyprávěcí postupy. Finsko-švédská spisovatelka Märta Tikkanenová (*1935) popisuje s trpkou ironií a otevřeností soužití s mužem alkoholikem v románu Příběh lásky století (Å rhundradets kärlekssaga, 1978) psaném volným veršem.

Spisovatelky se v osmdesátých letech stále více distancují od dokumentárního realismu, cítí, že doba otevřeně politicky angažovaných děl už pominula, a v próze se opět vrací k „epickému vyprávění“, inspirují se magickým realismem, pohádkami a mýty i prvky populární literatury. Řada spisovatelek na Severu oživuje žánr historického románu – ve Švédsku například Kerstin Ekmanová (*1933), která v několikasvazkové románové kronice mapuje postavení žen ve švédské společnosti v 19. a 20. století.

V oblasti literatury populární, zahrnující detektivní a kriminální romány, vědeckofantastickou prózu i tak zvané „romantické novely“, která většinou zůstává stranou zájmu oficiální literární kritiky, často kralují ženské autorky. Typickým znakem literárního postmodernismu je však stírání rozdílů mezi vysokými a nízkými žánry, a tak mnoho současných autorek záměrně využívá postupů populární prózy – například román Kerstin Ekmanové, členky Švédské akademie, Stalo se u vody (Händelser vid vatten, 1993), oceněný prestižní Severskou cenou, je vlastně originálním mnohovrstevným příběhem s kriminální zápletkou.

Literatura pro děti a mládež, která je v současné Skandinávii i předmětem studia literární vědy, se v posledních desetiletích výrazně proměnila, mnohdy zásluhou ženských autorek. Dětská literatura je totiž také jedním z žánrů, v nichž dnes dominují ženy. Když v roce 1944 vydává Astrid Lindgrenová (*1907) dnes už klasickou knížku Pipi–Dlouhá punčocha (Pippi Långstrump), vytváří zcela nový styl dětské literatury. Její až anarchisticky nespoutaná hrdinka, která všechna pravidla staví na hlavu, má velmi daleko ke způsobným, dobře vychovaným holčičkám dětských příběhů starší generace. Také postavy dívčích románů se v šedesátých let radikalizují, jejich autorky chtějí otevřeně vyprávět o problémech dospívání z pohledu moderní dívky.

V padesátých a zejména šedesátých letech ženy stále více pronikají i do oblasti literární historie a kritiky. Zároveň se postupně vyděluje specializace feministického přístupu k hodnocení literatury, mapující vývoj ženské literatury a přehodnocující zavedený pohled na literární historii. V sedmdesátých letech se „studia rodu“ (gender studies) stávají součástí akademického univerzitního světa po celé Skandinávii. Druhá vlna feminismu v osmdesátých letech přináší nové ideje francouzské feministické kritiky, která zdůrazňuje osvobozující roli psychoanalýzy, orientuje se na studium literárního jazyka a hledá specifika ženského psaní.

Zdá se tedy, že otázka ženské literární tradice či kánonu ve Skandinávii, související s odlišným ženským pohledem na svět, je zcela legitimní. Šéfredaktorka v úvodu zmíněné Historie severské ženské literatury Elisabeth Moller Jensenová o tom píše: „Potřeba historie literatury psané ženami zůstává aktuální, dokud žena, která sama sebe vnímá jako individuum, je stále posuzována podle svého pohlaví.“