PH

Petra Hůlová

Svolnost části české literární kritiky obratem snížit své nároky tváří v tvář prodejnosti či té správné levicové angažovanosti je příkladem nedostatku víry v autonomní nástroje umělecké kritiky. Není divu. Práce kritiček a kritiků je zoufale podhodnocená.

Český rozhlas Plus si pro chystaný podcast Střepy objednal u deseti českých autorek text na ukrajinské téma v libovolném žánru. Text se mi nepsal lehce: formu bylo sice možno svobodně zvolit, ale obsah byl, co se názoru týče, nově de facto diktován zákonem. Za veřejné schvalování útoku na Ukrajinu dnes hrozí až tříleté vězení.

V těch Událostech, komentářích jste ukázala, že vůbec nevíte, o čem je současný feminismus, pronesla (parafrázuji) na mou adresu Eva Klíčová v nedávné debatě o zahraničních trendech a současné české literatuře na veletrhu Svět knihy, které jsem se účastnila.

Čeští spisovatelé nejsou slyšet. Naposledy mě to napadlo včera nad dobovou fotografií obálky sborníku Kontinent ze sedmdesátých let s Šiktancem, Seifertem, Trefulkou, Havlem, Vaculíkem a Hrabalem. Ať už si o nich myslíme cokoli, zkuste onu partu nahradit nějakou dnešní stejného kalibru. Je to těžké mimo jiné proto, že nevíme, co si většina autorů vlastně o světě kolem myslí.

Zatímco matka Petra Borkovce unavuje Petra Borkovce tím, že měl být raději lékařem, moje matka mi poslední léta při každé příležitosti opakuje, že číst prózu nemá cenu, protože život je stejně nejvíc. A jestli bych neměla k zapůjčení nějakou zajímavou biografii nebo autobiografii a nejlépe deník, kde je té opravdické skutečnosti největší nálož.

„Tvůj příští román ať je o vodě,“ řekl mi o Velikonocích kamarád Martin, s kterým se znám od základní školy. „Děláš aktuální témata a na vodě se to celý bude lámat,“ dodal poté, co jsem mu řekla, že můj příští román, co vyjde teď v květnu, je o střídavé péči.

„Veřejné zasedání dramaturgické rady k projektu Lipsko 2019“, na které (i pod vlivem dopisu více než dvaceti autorů) Moravská zemská knihovna první zářijový týden sezvala literární veřejnost do velkého sálu pražské Městské knihovny, mělo podobu one-man show koordinátora rady Martina Krafla; se sekundujícím Tomášem Kubíčkem, ředitelem MZK. Myslet si, že „veřejné zasedání“ znamená být jednou při tom, jak dramaturgická rada pracuje, se ukázalo jako naivní...

Porotci Magnesie Litery si letos neřekli „půjdeme s trendem“, prostě s ním šli. Nejde o kritiku poroty, ale o odraz ducha doby. Ten se na své mentální intervence do nějaké poroty jednoduše neptá. Přeje ženám, nemá rád establishment a hlavně: je.

Po románu, který bude „společensky angažovaný“, kritikové dlouho volali. Teď ho tu máme a je to evidentně problém. A to i pro ony kritiky, kteří po něm volali a teď mu nemůžou přijít na jméno. Jak vyšlo najevo, nevolali totiž po „společenské angažovanosti“ jako takové, ale po společenské angažovanosti určitého zcela konkrétního typu. To to nemohli říct rovnou? Ha ha ha. Tak veselé to bohužel není.

PH: Čím vás štvaly? MR: Asi tím, že mě občas tlačí do role takový folklórní osoby, takovýho jako Eskimo Welzla, kašpara ze Sibiře. A ptají se mě na takový věci jako... jestli jsem na Sibiři sežral syrový játro nebo, víte, co myslím...

Petr Lébl (1965-1999) je mýtus, zjev, kultovní osobnost českého divadla devadesátých let. Jako amatér působil v souboru DOPRAPO a JELO, později vedl spolu s Doubravkou Svobodovou pražské Divadlo Na Zábradlí.

Cesty na Sibiř, prozaický debut Martina Ryšavého, je jednou z nejzajímavějších letošních českých próz. Na více než šesti stech stranách jsme svědky sibiřských putování hlavního hrdiny, autorova alter ega, který celý příběh vypráví.

Naše erotické drama je pro čtenáře zajímavé především jako doplněk ke Gombrowiczovým prózám. Pod ambiciózním titulem se totiž neskrývá divadelní hra ani existenciální esej, ale “pouze” soubor novinových článků, kterými Gombrowicz ve čtyřicátých letech přispíval do argentinských magazínů.