MP

Markéta Pilátová

Kdo by nemiloval Itálii, tu zemi plnou nádhery a lásky k umění? Já ji tedy rozhodně miluju, a když mě někdo pozve, abych tam jela, neváhám ani vteřinu a přeskupím všechny závazky v kalendáři. Ty se najednou proti cestě do Itálie zdají směšně nepodstatné.

Českou školu bez hranic už léta obdivuju. Děti českých rodičů žijící v zahraničí se díky ní mohou učit česky a tento velkolepý projekt, v němž se angažuje spousta rodičů a dobrovolníků, zasluhuje jedno velké „smekám“.

Když píšu, hodně u toho čtu. Knihy o přírodě. O divočinách v zahradách, o mravencích, můrách a houbách. A námětů stvořených z příběhů rostlin a živočichů si beru, co náruč unese. A taky si to pak přetvářím po svém, protože to, co se v přírodě skutečně děje, je tak neuvěřitelné, že by to čtenáři považovali za nevěrohodné. Věděli jste třeba, že škvor má dva penisy a nikdo neví proč?

Je kolem sedmé a křest dětské knížky Bába Bedla v Brně končí. Všichni si ještě broukáme „houby, houby“, jak nás to naučil zpěvák Martin Kyšperský, který na křtu zpíval song o houbách a my dělali sbor. Martin říká: „Nechceš s námi jít na čtenářský kroužek do čajovny?“

Už je to čtyři týdny, co se u nás doma zapíná ivysilani.cz, protože nemáme televizi a nehodláme si ji pořizovat, ani kvůli seriálu Božena. Ale díváme se na něj na netu. I proto, že jsem na Boženu Němcovou letos neustále narážela.

Docela by mě zajímalo, kde se bere ta současná česká vášeň pro stavbu rozhleden. Někde jsem četla, že od revoluce jich v našich krajích přibylo víc než tři sta. Rostou snad za každými humny a možná je to nejen štědrými evropskými fondy na regionální rozvoj, ale třeba i tím, že nemáme pořádné velehory, a tak se rádi rozhlížíme alespoň z rozhleden.

Na knižním veletrhu v Lipsku jsem byla už třikrát, ale letos jako by to bylo poprvé. Veletrh se nekonal. Způsobil to virus, co vraždí nejen lidi, ale i jejich snahy o umělecké zážitky.

Vánoční atmosféra je pro mě už dost dlouho spojená s vedrem, blikavými světýlky na palmách nebo ocelovým nebem nad mořem. Někdy bývám na Vánoce doma, ale předtím celé to předvánoční těšení a očekávání zázraků zažívám v Latinské Americe nebo ve Španělsku.

Jmenuje se Érika. Vyrostla na farmě v horkém brazilském vnitrozemí a dodnes divočinu upřímně nesnáší. Celé dětství se bála jedovatých hadů, kajmanů a anakond v řece a komárů přenášejících horečku dengue. Její otec byl zaměstnanec farmy a honák krav. Maminka na farmě uklízela a vařila.

Letošní zimu jsem, stejně jako každou zimu, kdy mám prázdniny a neučím na brazilských školách, jezdila s romány, povídkami a dětskými knihami po čteních v Evropě. A došlo mi, proč ji mám tak ráda.

Seděla jsem v hotelové sauně. V patagonském Barriloche. A pak přišla ona. Drobná jako já. Černé vlasy stažené do ohonu. Trochu indiánská tvář Argenticů z And. „Natalia,“ představila se.

Navlékám si novou kůži. Připadám si jak Tak, hlavní hrdina seriálu Altered Carbon, který právě uvádí Netflix. Ta kůže je uzpůsobená tropickému podnebí a snese i padesátistupňový rozdíl mezi pražskými minus patnácti a brazilskými pětatřiceti ve stínu.

Po pěti letech se k českým čtenářům vrací nizozemský mistr literatury pro děti a mládež. Souborné vydání pěti knížek o Polče líčí dva roky ze života čerstvě dospívající holky, která střízlivě a s humorem překonává trampoty známé mnoha současným dětem. Částečně jde o potíže vlastní jejímu věku a částečně způsobené nezralostí nebo bezradností dospělých.

Počítačové hry nehraju, vlastně jsem nehrála nikdy, a tak mě napadlo, že kniha Ready Player One mi nabídne přesně to, co mám ráda – když mě romány zavedou do nějakého naprosto neznámého světa, kam bych se sama nikdy nevydala.