Nakladatelství Argo se dílu Jeanette Wintersonové věnuje soustavně – v chronologickém sledu nyní vydalo už tři knihy této britské autorky a nutno jedním dechem dodat, že patrně knihy nejlepší. Všechny tři pocházejí z druhé poloviny osmdesátých let, kdy Jeanette Wintersonová nepřestávala udivovat svými skvělými nápady, úžasnou jazykovou invencí i množstvím intertextových odkazů. Ve skvostných překladech Lenky Urbanové tak vyšla nejprve autobiografická kniha Na světě nejsou jen pomeranče, poté romanticko-mystická Vášeň situovaná do magických Benátek v době napoleonských válek a nyní Jak naštěpit třešeň z roku 1989. Bohužel, stejně tak třeba dodat, že toto jsou jediné knihy Jeanette Wintersonové, které snesou přísnější měřítko. Nástup této autorky na scénu připomíná tak trochu kometu – zjevila se zčista jasna, na chvíli zazářila, a vzápětí zmizela. Texty, které autorka napsala v devadesátých letech, jsou spíše směšným svědectvím o megalomanii než zajímavými literárními výtvory.

Přesto zůstaly tři výtečné knihy a Jak naštěpit třešeň je jednou z nich. Stejně jako obě předchozí, i toto je poměrně útlá kniha, ovšem jazykově nadmíru bohatá: v příběhu situovaném do dvou časových rovin používá autorka hned několik vrstev jazyka – předně zužitkovává své dětství strávené v adoptivní fanatické rodině, kde se jí dostalo důkladné znalosti bible, a to nejen metafor, nýbrž i stylu jakubského překladu; dále velice přesně a působivě používá angličtinu 17. století (místy jde o pastiš) a mozaiku doplňuje moderní, leckdy až brutálně přímý jazyk sklonku dvacátého století, který jako kontrast zdařile doplňuje starší, baroknější jazykovou rovinu.

Stejně jako Vášeň, i tento román sahá hluboko do mytické roviny – malý chlapec Jordán je nalezen na břehu Temže a vychováván úchvatnou, velice svéráznou obří ženou, které se říká „psí žena“ nebo Psářka – jde patrně o vůbec nejúžasnější literární postavu, jakou se Jeanette Wintersonové podařilo stvořit, postavu srovnatelnou nejen s těmi rabelaisovskými (zde se srovnání přímo nabízí), ale například i s těmi nejlepšími výtvory Angely Carterové. Autorka ve fragmentech zachycuje dospívání chlapce v neradostné atmosféře občanské války, přičemž v druhé rovině romány jsou obě tyto postavy transplantovány do moderní doby a v úchvatném finále se posléze obě časové roviny spojí.

Jak naštěpit třešeň je úžasný román, který se nám dostává do rukou ve stejně úchvatném překladu.