Žádnou postavu nenechá Modiano vystoupit ze záhad, kterými ji obestře, žádný příběh nedotáhne do konce. Krajinomalba jeho knih je stále táž, totiž Paříž doby válečné a poválečné. A přitom, a právě proto, se v nezměrné nabídce současné francouzské literatury určitě řadí k tomu nejlepšímu. Modiano (nar. 1945) dosud vydal asi pětatřicet románů a povídkových souborů, z nichž některé byly i zfilmovány, je také autorem scénářů a písňových textů. Jeho střídmě vyprávěné knížky, o to však nabitější nevyřčeným dějem a o to naléhavější jen naznačenými, zpod řádek prosakujícími souvislostmi, jsou důkazem toho, že literatura má dnes ještě nějakou roli, opodstatnění, budoucnost.

Vydání Modianova románu Dora Bruderová z roku 1997 je po dlouhé době prvním českým návratem ke spisovateli, který byl u nás jako jeden z mála současných autorů vydáván už v 80. letech.

Nikdy nevyřízené účty
Postava Dory Bruderové pronásledovala spisovatele Modiana dlouho, a těžko říct, zda se s ní ve stejnojmenném románu vypořádal navždy. Sám někde v polovině knihy připomíná, že se mu tatáž dívka, tehdy pod jiným jménem, zjevila už v jeho prvotině z konce 60. let, La Place de l´Étoile, jež shodou okolností nese tentýž název jako knížka Roberta Desnose vydaná pár měsíců předtím, než Desnos zemřel v terezínském koncentráku – v roce, kdy se Patrick Modiano narodil. Takových náhod je v Modianově fikcích celá řada. Míst, kde se kříží příběhy a osudy jednotlivých postav, kde se vyfabulované příhody protínají se skutečným světem. Podobnou roli tu mají i zdánlivě náhodné poznámky z četby – do daného románu vstupují jako svého druhu svědci Victor Hugo, Jean Genet, Roger Gilbert-Lecomte či Artonin Artaud.

Vypravěč, jehož máme plné právo zcela ztotožňovat s autorem, má nejasné tušení, že Doru Bruderovou musel někdy někde potkat, na určitých místech v Paříži zažívá zvláštní pocit, jako by dosud cítil její přítomnost. Po Doře začne pátrat, když náhodou najde oznámení ve starých novinách o tom, že se hledá ztracená dívenka. Celé další pátrání a přemýšlení je někdy korunované dohledáním fragmentů různých dokumentů, jindy má ráz neúnavného, až vtíravého uvažování, jak asi se život patnáctileté dívky mohl ubírat. Celý ten možná nevýznamný, nikdy pořádně neodkrytý a vlastně neodhalitelný příběh je o to naléhavější, že se odehrává za války, že jde o příběh dcery rakouského žida a maďarské židovky, již přišli do Paříže za lepším životem.

Hledání stop pro rekonstrukci Dořina osudu je v románu popisováno velmi pečlivě, nalezené doklady autor cituje často v kontextu dalších, které se dívky a její rodiny přímo netýkají, ale dokreslují pozadí příběhu. Ač jsou administrativní zprávy stylizovány zcela suše a konstatují jen skutečná fakta, dodávají celému ději přízračný, děsivý rozměr. Modiano nebuduje mnohomluvný román, nedomýšlí barvité peripetie děje, jen dokládá, co lze (a často už bohužel nelze) najít v archivech... a naznačuje, že Dořin příběh vůbec nebyl výjimečný, nýbrž pouze jeden z mnoha, tím spíš, že spouští i celý řetězec osobních vzpomínek vypravěče/autora. Nutí tak čtenáře oživit krutou minulost v ne vždy domýšlených souvislostech.

I v Doře Bruderové se tedy Modiano potýká s trýznivým konstatováním, že nahlédnout, odhalit a popsat jakýkoli osud je zpětně zhola nemožné. Na druhé straně ale připomíná tu podivnou zkušenost, kdy na určitém místě jako by po člověku zůstal jakýsi otisk – je nehmotný, nepopsatelný, neuchopitelný, ale je tu. A procházky po Paříži, soudě podle bohaté Modianovy bibliografie, takových situací vyvolávají nespočet.