Čtenář, který by od textu Che Guevarova pražského příběhu očekával konečné odhalení záhad kolem revolucionářova pobytu v našem hlavním městě, a to navíc v hávu objektivně chladného dokumentaristického stylu, by byl asi nutně rozčarován. Román argentinského spisovatele Abela Posseho, u něhož sám autor považoval za vhodné explicitně zdůraznit, že se jedná o fikci, nakládá totiž s více či méně autentickými výpověďmi a deníkovými záznamy svým vlastním způsobem, v němž se nezapře latinskoamerická rozkoš z vyprávění a imaginace.

To ovšem neznamená, že se jedná o pouhou smyšlenku, kterou nelze brát ani trochu vážně. Abel Posse svoje prameny shromažďuje poctivě, do vyprávění zahrnuje i osobní vzpomínky. Čtenář tak má možnost posoudit svědectví Che Guevarových nejbližších souputníků, společníků, kteří mu dělali doprovod při jeho pobytu v Praze a kteří ve svých výpovědích vzpomínají nejen na jednotlivé události přímo v Čechách, ale komentují i revolucionářovy činy, postoje a plány, vzpomínají na jeho působení ještě na Kubě a posléze v Kongu. Pohled z opačné strany nabízejí i pasáže týkající se agenta StB Vláška, jehož úkolem bylo Che Guevarův pohyb u nás monitorovat.

Třetí vrstvu fiktivně-biografického textu tvoří právě agentem Vláškem poskytnuté deníkové záznamy, které si Che Guevara během zdejšího pobytu vedl a které nazval Pražské deníky. Na základě tohoto materiálu se konstruuje další rozměr Guevarovy osobnosti, rozměr možná nejvíc románový, ale právě proto asi nejzajímavější, nejbarvitější. Guevara v něm odkrývá svá alter ega, krycí identity, pod kterými v Praze vystupoval. Zároveň vyjadřuje své bojechtivé a z dnešního pohledu velmi utopické názory, svěřuje se se svými obavami i nadějemi, osnuje plány bitev a světového převratu. Velmi často je jeho literární projev nesmírně básnivý, protkaný zádumčivými filozofickými úvahami, z nichž některé mohou připadat podnětné a aktuální i dnešnímu čtenáři, jiné se naopak zdají být současné realitě naprosto vzdálené. Naději a vitalitu střídá skepse a frustrace, obraz odhodlaného partyzánského bojovníka doplňuje i jeho melancholičtější stránka, jež poodhaluje také muže zlomeného, fyzicky nemocného, unaveného a značně zklamaného z reálné podoby režimu, ve který nepřestával věřit.

Všechny úrovně románu, které koexistují, ač leckdy působí trochu nekonzistentně a nesourodě, pak zaštiťuje samo autorovo pátrání po příběhu a rozjímaní nad ním. Abel Posse sice zprostředkovává část neprobádané historie, ovšem hned za začátku odkrývá karty, když přiznává svůj úmysl prostřednictvím románového vyprávění přiblížit spíše svou představu o jednom význačném muži, lidský příběh, který má svůj otisk v našich dějinách.

Tato verze Che Guevarovy osobnosti se stěží stane studijním pramenem pro historiky, takový cíl si však Posse ani neklade. Sám jasně vyjevuje směr a tendenci svého literárního zaujetí, když v předmluvě Che Guevarova pražského příběhu říká: „Pochopil jsem, že ty přesné a pečlivé životopisy, z nichž občas prosáklo pár zastřených zlovolností a všechny bez okolků ústily v závěrečnou poctu vší té odvaze, kterou už systém vstřebal, ponechávají nedotčeno to, co je v Guevarovi ústřední: jeho intimitu. Jeho konečný dialog se smrtí, zvláštnost jeho poslední metamorfózy i jeho samotu, přetavenou ve výzvu téměř zoufalou. Ve výzvu výjimečného sebevraha, z něhož se možná svou sebezáhubou rodí.“

S vědomím tohoto klíče ke čtení bychom také k textu i k samotnému literárnímu obrazu Ernesta Che Guevary měli přistupovat.