Australský výtvarník a spisovatel Shaun Tan (nar. 1974) patří k předním současným tvůrcům takzvaných bilderbuchů neboli knih, v nichž má obrazová složka stejně důležitou či rovnou důležitější roli než ta textová. Že se bez textu obejde úplně, dokázal v němém komiksu Nový svět (2006, česky 2012), jeho čerstvá práce Pravidla léta (originál vyšel 2013) si také vystačí jen s málem – pouhými osmnácti jednoduchými větami.

Každá z oněch vět je jedním z pravidel z titulu knihy, přičemž některá pravidla zní celkem banálně („Nikdy neupustit svou sklenici“, „Nikdy nenechávat přes noc otevřený zadní vchod“), jiná už upomínají na různé, dosti iracionální dětské rituály („Nikdy nenechávat jednu červenou ponožku na prádelní šňůře“, „Nikdy nejíst poslední olivu na večírku“). Jednotlivá pravidla jsou přitom vždy ilustrována velkolepým fantaskním výjevem, který vyklíčil v bujné dětské mysli. Tak zmíněná osaměle visící červená ponožka přiláká červeného králíka velkého jako lokomotiva, otevřenými dveřmi do pokoje vnikne prehistorická podmořská divočina a malého nenasytu sápajícího se po poslední olivě přísně sleduje místnost plná obrovských sokolů v černých oblecích.

Hrdiny všech fantazií jsou dva kluci, jeden menší, bázlivější, nešikovnější a dle všech těchto indicií mladší, druhý větší a rozumnější. Od jednotlivých fantaskních výjevů přitom příběh pomalými krůčky míří ke konfliktu: kamarádi či bratři se po několika chybách a opomenutích toho menšího, v němž narůstá frustrace, pohádají a porvou. Menší je poražen a uvězněn v jakémsi bizarním vězení, které připomíná parní stroj či velitelskou věž ponorky, a odjíždí kamsi do neznáma. Ale starší kluk jej neopustí a nakonec se oba usmířeně vracejí, aby si užili poslední letní den.

Vše se odehrává v liduprázdném a odosobněném světě, který spíše zřídka připomene klasické anglosaské vilkové předměstí, častěji jde o chladný svět pouště a velkých, prázdných převážně industriálních objektů, v němž šlápnutí na šneka může spustit tornádo. Pohybují se v něm obrovská inteligentní zvířata, která přitom nebudí vždy jen hrůzu: přítomnost nadlidsky velikého kocoura v saku a kalhotách na kanapi u večerní televize je smutná hlavně tím, že kluk, který porušil pravidlo „Nikdy nedávat klíče nikomu neznámému“, se na to musí koukat oknem zvenčí, zatímco jeho kamarád s kocourem nezaujatě chroustá chipsy. Podivuhodné bytosti se pak všechny sejdou u klíčové rvačky, kterou trochu zděšeně sledují. Navazuje na ni šestistránková pasáž bez textu, která ve třech dvoustránkových obrázcích vystihne osamění a trest a blíže než k moderní metaforické pohádce, jíž Pravidla léta samozřejmě jsou především, má k ponurému hororu.

Shaun Tan celý ten docela dramatický příběh maluje akrylovými obrazy ve stylu evropských mistrů přelomu devatenáctého a dvacátého století: poznáváme odkazy na impresionisty, van Gogha i Cézanna, scéna uvěznění a odjezdu má nervní energii děl Edvarda Muncha. Každý obrázek je nutné pozorně prohlédnout (přečíst), vnímat jej jako celek i v detailech, které jsou přitom navzájem provázány. Někdy přímočařeji, jako když předposlední obrázek zachytí oba kluky v místnosti, kterou dříve okupoval velký kocour, oblepené navíc dětskými kresbami všech těch potvor, s nimiž se kluci setkali. Jindy skrytěji - to hlavně v případě havranovitého ptáka, který všechna porušení pravidel nenápadně sleduje a pak s hejnem dalších kluka doprovází do vyhnanství. Kdyby z těch obrazů nevykukovaly jednoduše a místy až roztomile načrtnuté hlavičky obou kluků, jeden by zapochyboval nad tím, zda je ta kniha vůbec pro děti – natolik je sofistikovaná a poučená dějinami evropského malířství, natolik odměňuje pozorné a poučené čtenáře.

Ale jistěže je pro malé: je to tradiční příběh o kamarádství, které musí překonávat neshody. Úžasný fantastický háv, který tomu věčnému příběhu Shaun Tan dává, je především důkazem toho, že na rozdíl od většiny ostatních dospělých ještě nezapomněl na všechny ty strachy, nápady, představy a vztahy, které děti umějí občas tak rozjitřeně prožívat.