Ocitáme se v blíže nespecifikovaném městě v jakési muslimské zemi, v době odpovídající přítomnosti – alespoň soudě dle stadia vývoje smartphonů. Na ekonomickém kurzu se seznamují dva mladí lidé, Saíd a Nadia. Zatímco se mezi nezávislou dívkou a tradičněji založeným mladíkem rodí milostný vztah, v zemi eskaluje ozbrojený konflikt mezi vládou a militanty a město začne rychle pohlcovat všudypřítomné násilí a bída. Když se úmrtí a popravy příbuzných a známých stanou každodenní skutečností a záhadné dveře, zprvu považované za pouhou fámu, se ukazují jako relativně nejbezpečnější cesta pryč, Saíd a Nadia už nemohou s útěkem déle otálet. Tak začíná jejich pouť napříč kontinenty, plná strachu, naděje a všednodenních starostí. Oba mladí lidé mají poměrně výhodnou pozici v tom, že jsou vzdělaní, práceschopní, umějí dobře anglicky. Přesto spolu s miliony dalších zažívají hlad, pocit bezmoci a stesk – ale také se setkají s nezištnou pomocí nebo zjistí, že i v provizorních podmínkách lze vybudovat jakýs takýs domov a prožívat drobné radosti. Soužití migrantů a usedlíků se neobejde bez excesů na obou stranách, náznaků radikalizace a rasismu. Ovšem i takové vyhnanství je lepší než zůstat ve válčícím městě a čekat na stále pravděpodobnější smrt, zvlášť když existuje vyhlídka na lepší život nebo alespoň na to, že se otevřou další dveře.

Mohsin Hamid – původem Pákistánec, který strávil léta v USA a Velké Británii a který sám sebe v rozhovoru pro Guardian označil za radikálního optimistu – říká, že jeho ne zrovna radostná, ale nikoli beznadějná vidina migrační krize vychází z akutní potřeby představit si budoucnost, v níž by bylo přijatelné žít. Místo totální apokalypsy lze vidět svět proměněný, stižený těžkými zkouškami, ale stále skýtající možnost normálního života, na nějž bude možné vzpomínat ne-li výhradně v dobrém, pak alespoň beze studu. V tomto ohledu není až tak důležité, jakým způsobem se migranti dostávají z domoviny do cizí země a zda či podle jakých kritérií je má cílová země přijímat; magické dveře jsou jen prostředkem akcelerujícím nevyhnutelné proudění běženců. Hamid vnímá migraci jako přírodní jev: tak jako putuje vzduch z oblasti tlakové výše do oblasti tlakové níže, přesouvají se od nepaměti živé bytosti včetně lidí do míst alespoň zdánlivě vhodnějších k životu. Stejně tak nám vypravěč neprozradí, proč přesně se v Saídově a Nadiině městě (jehož volnou předlohou byl autorův rodný Láhaur) vůbec válčí. Podstatné je, co vystěhovalci prožívají před cestou a po ní. Hamid v knize velmi dobře vystihuje dilema migrantů, rozpolcených mezi domovinou a touhou ji opustit; touhou natolik silnou, že jsou ochotni podstoupit velké oběti a v přeneseném smyslu zabít to, co nechávají za sebou – v Saídově případě je to starý otec a v případě Nadii těžce vydobytý nezávislý život.

Oproti předchozím dílům Mohsina Hamida je Exit West formálně prostší; tentokrát není děj orámován jiným příběhem jako v autorově prvotině Moth Smoke (2000) ani se tu neexperimentuje s vypravěčskou formou jako v jeho následujících románech The Reluctant Fundamentalist (užší nominace na Man Booker Prize 2007) a Jak nechutně zbohatnout v rozvojové Asii (How to Get Filthy Rich in Rising Asia, 2013; česky 2014, přel. Markéta Musilová). Relativně věcné až úsporné vyprávění je snad méně strhující než autorův pestřejší styl v dřívějších dílech, ale tím spíš vynikne přesnost a vnímavost jeho pozorování. Je-li Exit West především román o migraci, neméně silný je jako příběh jednoho vztahu, jehož protagonisty společná uprchlická odysea zvláštním způsobem poutá i rozděluje: „Pokaždé když se pár lidí přesune, začnou, je-li jejich pozornost stále upřena na druhého, sebe navzájem vidět jiným pohledem, neboť osobnosti nejsou jedna neměnná barva, třeba bílá nebo modrá, ale spíš osvětlená plátna, a odstíny, které odrážíme, velmi závisí na tom, co je kolem nás. Tak to bylo i se Saídem a Nadiou, zjistili, že na tomhle novém místě se v očích toho druhého změnili.“ Text se dotýká dalších témat přímo či nepřímo spojených s migrací: například v miniaturním příběhu ženy, která celý život prožila na jednom místě, a přesto se pro ni ve stáří stává rodný kraj cizím světem. Často se zmiňují mobilní telefony jakožto jedno z mála pojítek k rodině, přátelům a vůbec známému světu a také jako zdroj životně důležitých informací. Není tedy divu, že zdánlivě povrchní potřeba nabít si někde mobil se na žebříčku priorit nachází nedaleko za zajištěním přístřeší a potravin.

Hamidův nejnovější román se přes odlišné formální prostředky vyznačuje stejnou citlivostí a aktuálností jako jeho předchozí tvorba. Nepředstírá, že nabízí řešení migrační krize: jen předkládá věrohodnou vizi světa v krizi, který podobně jako rodné město Saída a Nadii po skončení války „nebyl rájem, ale nebyl peklem“ – což je možná nejužitečnější úkol, jaký na sebe může beletrie vzít.