Odmyslíme-li si (ostatně už tradičně) nový román Martina Amise, jen málokterá kniha byla letos tak napjatě očekávána jako románový debut Monicy Ali Brick Lane. Důvodů je několik, ovšem ty hlavní jsou dva: zájem kritiky a marketingové strategie nakladatelů.

Britští kritikové o Monice Ali vědí už dlouho. O knize se mezi kritiky a žurnalisty mluvilo měsíce předtím, než vyšla, a vzhledem k poměrně dlouhým redakčním procedurám (které trvají někdy až rok) je velice pravděpodobné, že mnozí ze „zasvěcených“ měli možnost román číst dlouho předtím, než se skutečně objevil na pultech. Anebo alespoň jeho části – což by vysvětlovalo ono nadšení. Některé partie této knihy jsou totiž vskutku pozoruhodné a nechce se ani věřit, že pocházejí z pera debutující autorky. Ale o tom později. Důležité je, že Monica Ali se dostala (jako jedna z hned několika dosud knižně nepublikovaných autorů) na seznam „Nejlepších mladých britských prozaiků“ sestavovaných časopisem Granta. To je seznam, který vydávají editoři prestižního literárního periodika každých deset let, ovšem v poslední době zdaleka nemá takový úspěch jako v počátcích – hned v prvním vydání se totiž kritici dokonale „strefili“ a v seznamu uveřejnili jména, která v následujících letech doslova ovládla britskou prózu: byli zde Martin Amis, Salman Rushdie, Graham Swift, Ian McEwan a spol. O dalších deset let už tolik úspěšní nebyli a žádný z autorů nedosáhl takového věhlasu jako výše uvedení. Třetí vydání znamená další krok zpět a velice nejistou sázku do budoucnosti, protože uvést jako „nejlepší mladé britské prozaiky“ autory, kteří dosud nevydali jedinou knihu, je zejména v kontextu britské prózy skutečně riskantní.

Britská literatura devadesátých let má totiž bohatou zkušenost s velkými nadějemi. Ostatně stačí jmenovat: Arundhati Royová vydala svůj první román Bůh maličkostí za obrovské mediální pozornosti a získala Booker Prize. Tím však její tvůrčí dráha skončila, autorka se věnuje politice a dala se už slyšet, že další román nenapíše; Alex Garland se stal přes noc celebritou díky svému oslavovanému, leč nepříliš dobrému románu Pláž, ve kterém poměrně atraktivně popsal komunitu batůžkářů v Thajsku, další román Tesseract však už zdaleka tak úspěšný nebyl (obě knihy vydal v českém překladu Volvox Globator) a Garland dnes patrně zcela rezignoval na psaní románů a věnuje se v Hollywoodu filmovým scénářům; Patrick Neate kdysi šokoval prvotinou Twelve Bar Blues, jeho druhý román zájem nevzbudil. Adam Thirwell byl vynášen do nebes ještě před vydáním prvního románu, i on se objevil na „inkriminovaném“ seznamu, ovšem už jeho prvotina Politics si vysloužila poměrně vlažné reakce. Velkou událostí byl loni románový debut úspěšného žurnalisty Harry Kunzrua – hlavně kvůli výši vyplacené zálohy.

Zde narážíme na další specifikum britské literární scény: nakladatelé se chtějí zaměřit hlavně na mladé publikum a vedeni přesvědčením (byť nedokázaným a možná i neopodstatnělým), že zaujmout mohou jen dosud neznámí autoři, zoufale hledají nové a nové tváře. Do těch jsou pak ochotni investovat, protože výše vyplacené zálohy se okamžitě chytí média a z autora učiní doslova hvězdu: tak třeba Zadie Smithová obdržela 250 000 liber poté, co nakladateli předložila snad první dvě kapitoly, novináři usoudili, že pokud Jonathan Cape k takovému kroku sáhl, pak jde jistě o „objev“ a Zadie Smithová byla literární hvězdou první velikosti dávno předtím, než svou knihu dokončila. Stejně tak Richard Gordon či Monica Ali. Ostatně hlasy zevnitř nakladatelského průmyslu dokazují, že nakladatelství raději vyplatí velkou zálohu spisovateli, který dosud nic nevydal, než autorovi, který má za sebou dva celkem dobré romány – takový spisovatel má dokonce vůbec potíž najít nakladatele. Nakladatelský průmysl se tak podřizuje režimu, který mu diktují pravidla showbusinessu – za každou cenu senzaci.

Vlastně jediným případem, kdy autor oslavovaný po svém debutu dokázal velká očekávání naplnit, je za posledních deset patnáct let Iain Banks – ovšem jeho Vosí továrna se nestala senzací přičiněním nakladatele, nýbrž svými literárními kvalitami, originalitou a – pravda – rovněž v té době šokujícím obsahem.

Leckdy je však tato přehnaná publicita pro knihy spíše škodlivá: čtenáři očekávají zázrak a namísto toho dostanou slušnou, někdy dokonce velmi dobrou knihu. Tak tomu je i v případě Monicy Ali. Pravda první části románu jsou vskutku úchvatné a čtenáři se okamžitě vybaví ty nejlepší pasáže z úvodu Dětí půlnoci. To, co následuje potom, však už zdaleka takové intenzity nedosahuje. Monica Ali patří nejen časově, ale i stylem do post-amisovské či post-rushdiovské generace – do široké a leckdy nepřehledné skupiny současných autorů, kteří rezignovali na cizelování jazykových hříček a namísto toho dali přednost prostému vyprávění silného příběhu. Bohužel právě v tomto ohledu Monica Ali za mnohými svými vrstevníky zaostává. Ale hezky po pořádku.

Brick Lane je název londýnské ulice s velkým počtem přistěhovalců z Asie a právě tato komunita stojí v popředí autorčina zájmu. Zda je román autobiografický či nikoli, je nepodstatné (údajně není), zajímavé je ztvárnění postav: to je vskutku neobyčejně přesvědčivé, byť někdy snad až stereotypní – třeba postava staré zapšklé lichvářky je velice životná, ovšem na druhou stranu se nelze ubránit pocitu, že až příliš známá z dlouhých dějin literatury. Pozoruhodná je postava hlavní hrdinky – přirozeně inteligentní bangladéšské ženy, která touží po vzdělání, touží uniknout z tradiční muslimské společnosti a (stejně jako její děti) se chce zařadit do britského života. To jí neumožňuje poněkud nešťastný a neschopný manžel, který touhy své ženy ani dětí nevidí a po totálním neúspěchu v Británii sní pouze o návratu do Bangladéše. Tam se nakonec vrací, leč sám, příjezd jeho rodiny je odložen na neurčito. Nazneen, tak se jmenuje hlavní hrdinka, mezitím ještě prochází krátkým milostným románem, který ovšem jen postupně vyšumí a zůstává neuzavřený – jako mnohé v této knize.

Vlastně celý děj knihy je soustředěn do Brick Lane, do jejíhož života se promítají i teroristické útoky na Spojené státy a následné napětí mezi muslimy a nemuslimy, ovšem jinak venkovní život proniká dovnitř komunity pouze prostřednictvím hrdinčiných dětí, které se v Británii narodily a okamžitě si osvojily hodnoty západní společnosti – návrat do Bangladéše, o kterém sní otec, je pro ně nesnesitelná představa a matce se svěřují, že by raději zůstaly v Londýně bez rodičů, než aby je následovaly do Bangladéše.

Asi nejzoufalejší postavou knihy je otec, Chanu, který nepatří nikam – v Bangladéši touží odjet do Anglie, protože doufá, že se mu tam povede lépe, respektive že bude méně neúspěšný, v Anglii dělá podřadné práce, na svou ženu se vytahuje vyčtenými literárními znalostmi, nakonec skončí jako taxikář, který ovšem na pokutách za parkování utratí víc, než vydělá. Nazneen se z jeho vlivu opatrně vymaňuje, i když co se literárního ztvárnění týče, někdy působí její osvobození trochu křečovitě – mnohé pasáže jsou až příliš průhledné a čtenář hned uhodne, co chce autorka „říct“, přičemž toto sdělení samotné leckdy není nikterak originální.

Největší vadou této velmi dobře napsané knihy je nedostatečně silný příběh. Po dočtení jsem měl pocit, jako kdyby to autorka „usekla“ v půlce. Román mohl být rozhodně víc dotažený – a klidně ve stejném rozsahu, protože – upřímně řečeno – mnohé pasáže by snesly škrtací pero editora. Naopak nejsilnější stránkou knihy je kromě skvělé charakterizace postav styl – ten je velmi nenápadný, střídmý, elegantní a vkusný. Po jazykových ohňostrojích generace osmdesátých let působí jako osvěžení.

Brick Lane je slibný debut. Rozhodně to není onen zázrak, na který britští kritikové čekali jako na Spasitele. A zařazení Monicy Ali na seznam „Nejlepších britských prozaiků“? Inu, jen se potvrzuje názor mnohých, že Granta by jej měla přejmenovat na „Nejnadějnější britští prozaici“.