Tvar vody
Camilleri, Andrea: Tvar vody

Tvar vody

Vrátil se domů utahaný, s úmyslem okamžitě zalehnout, ale skoro mechanicky, byl to jakýsi tik, zapnul televizi. Reportér z Televigàty dohovořil o události dne, přestřelce mezi drobnými mafiány, ke které pár hodin předtím došlo na předměstí Miletty...

Osm

Vrátil se domů utahaný, s úmyslem okamžitě zalehnout, ale skoro mechanicky, byl to jakýsi tik, zapnul televizi. Reportér z Televigàty dohovořil o události dne, přestřelce mezi drobnými mafiány, ke které pár hodin předtím došlo na předměstí Miletty, načež oznámil, že v Monteluse se sešel okresní sekretariát strany, k níž patří (či vlastně patřil) inženýr Luparello. Šlo o zasedání mimořádné a v méně bouřlivých časech, než jsou ty dnešní, by se z patřičné úcty k zemřelému muselo svolat nejméně třicet dní od jeho skonu, ale za daných okolností nutily turbulence politické situace k jasným a rychlým rozhodnutím. Tudíž: okresním tajemníkem byl zvolen, a to jednomyslně, doktor Angelo Cardamone, primář ortopedie monteluské nemocnice, muž, který uvnitř strany na Luparella vždy útočil, ale regulérně, odvážně, se zdviženým hledím. Tuto názorovou odlišnost – pokračoval reportér – lze zjednodušeně vyjádřit těmito slovy: inženýr byl pro udržení čtyřkoalice, ovšem za přijetí panenských sil, dosud neposkvrněných politikou (rozuměj: ještě je nedostihly soudní obsílky), zatímco ortopéd inklinoval k dialogu s levicí, byť pouze obezřetnému a rozvážnému. Nově zvolený obdržel blahopřejné telegramy a telefonáty, také od opozice. Cardamone se během interview jevil dojatý, ale rozhodný, prohlásil, že se do práce vloží s veškerým úsilím, aby nezostudil světlou památku svého předchůdce, a vše uzavřel tvrzením, že obrozené straně daruje “svou dělnou práci a své znalosti”.

“No ještě štěstí, že je dá straně,” nemohl se zdržet komentáře Montalbano vzhledem k tomu, že Cardamonovy znalosti, chirurgicky míněno, vyprodukovaly v okrese víc pajdavců, než za sebou obvykle nechá zuřivé zemětřesení.

Při slovech, která reportér dodal hned poté, komisař zastříhal ušima. Vedeni přáním, aby doktor Cardamone mohl jít přímo svou cestou, a přitom nezradil ony principy a ony muže, kteří představovali to nejlepší z inženýrovy politické činnosti, požádali členové sekretariátu advokáta Pietra Rizza, Luparellova duchovního dědice, aby se novému tajemníkovi postavil po bok. Po chvíli pochopitelného zdráhání vzhledem k obtížným úkolům, které nečekaná funkce s sebou nesla, se ji Rizzo uvolil přijmout. V rozhovoru, který mu Televigàta věnovala, advokát prohlašoval, taktéž dojat, že na sebe ono tíživé břímě musel naložit, aby zůstal věrný památce svého učitele a přítele, jehož heslo vždy bylo jen jedno jediné: sloužit. Montalbano z toho zůstal paf: jak je to možné, nově zvolený spolkne přítomnost, a oficiální přítomnost člověka, který byl nejvěrnějším spolupracovníkem jeho hlavního protivníka? To překvapení netrvalo dlouho, protože je komisař po chvilce uvažování musel označit za naivní: tahle strana se odjakživa vyznačovala vrozeným sklonem ke kompromisu, ke zlaté střední cestě. Je možné, že Cardamone ještě nemá dost široká ramena, aby mohl kráčet sám, a tak cítil potřebu nějaké opěry.

Přepnul kanál. Na programu Retelibera, hlasu levicové opozice, byl Nicolò Zito, nejsledovanější politický komentátor, a vysvětloval, jak to, že, škatulata hejbejte se, řečeno po našem, či mutatis mutandis, řečeno po latinsku, věci na ostrově a především v okrese Montelusa se nikdy nedají do pohybu, ani když barometr ohlašuje bouřku. Citoval, samo se to nabízelo, gepardovský výrok o tom, jak se mění všechno, aby se nezměnilo nic, a uzavřel to slovy, že jak Luparello, tak i Cardamone jsou jen dvě strany jedné mince, a že slitinou té mince není nikdo jiný než advokát Rizzo.

Montalbano běžel k telefonu, vytočil číslo kanálu Retelibera a ptal se po Zitovi: mezi ním a reportérem existovala jistá sympatie, takové skoro přátelství.

“Co bys rád, komisaři?”

“Vidět tě.”

“Drahý příteli, zítra ráno letím do Palerma a budu pryč přinejmenším týden. Jsi pro, že bych k tobě přijel za půl hodiny? Připrav mi něco k jídlu, mám hlad.”

Ukuchtit talíř špaget s česnekem a olejem nebyl problém. Otevřel ledničku, Adelina mu nachystala vrchovatou mísu vařených mořských ráčků, bylo toho dost pro čtyři. Adelina byla matka dvou recidivistů. Mladšího z bratrů před třemi lety zatkl sám Montalbano, a on pořád ještě seděl.

Loni v červenci, když za ním Livia přijela na čtrnáct dní do Vigàty a slyšela tuhle historku, byla úplně v šoku.

“Nejsi ty cvok? Ta se jednoho krásnýho dne rozhodne pomstít a otráví ti polívku!”

“Ale za co by se měla mstít?”

“Zatkl jsi jí syna!”

“A je to snad moje vina? Adelina moc dobře ví, že na vině nejsem já, ale syn, protože byl blbej a nechal se čapnout. Já se při jeho zatýkání choval korektně, nenalíčil jsem na něj žádnou past ani léčku. Bylo to všechno v regulích.”

“Kašlu na váš zvrácenej způsob uvažování. Musíš ji poslat pryč.”

“Ale když ji pošlu pryč, kdo se mi bude starat o dům, kdo mi vypere, vyžehlí, nachystá mi jídlo?”

“No snad se najde někdo jiný!”

“A to se pleteš: nikdo není tak dobrý jako Adelina.”

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Alice Flemrová, Paseka, Praha a Litomyšl, 2002, 144 s.

Zařazení článku:

krimi

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse