Orli a andělé
Zeh, Juli: Orli a andělé

Orli a andělé

Orli a andělé (2001) je román o lásce, smrti a umírání, o rauši a sebedestrukci, o obchodu s drogami a válce na Balkáně. Mladá autorka (nar. 1974 v Bonnu) je odborníkem na poli mezinárodního práva, dlouhodobě se zabývá problémem evropské integrace a v současné době píše na stejné téma doktorskou práci.

2 Tygři (jedna)
Vzbudí mě zvonění budíku. Prsty svírám hranu nejspodnějšího z prken, která jsou bez ladu a skladu přibitá na rám dveří. Sílící elektronický tón proniká zdmi bytu, jako by byly z papíru, každé ráno a každý večer vždycky v sedm, v hodinu, kdy Jessie a mě budík probudil to poslední ráno. Slyším ho z kuchyně, slyším ho v obývacím pokoji a nejvíc je slyšet v předsíni. Děkuju bohu, že jsem tehdy náhodou koupil budík, který se dá ovládat hlasem.
Zmlkni! křiknu.
Protože nereaguje, odkašlu si, zvednu trochu hlavu a zavolám ještě jednou, jak nejhlasitěji to jde.
Drž hubu!
Zmlkne. Ještě čtyřikrát na něj musím v intervalu tří minut zařvat, popřípadě bušit pěstmi nebo čelem do dveří pobitých prkny. Jestli se ještě na něco těším, tak na den, kdy se mu konečně vybijou baterie.
Zaschlý pot se mi nad horním rtem a na čele proměnil v krupičkovitý slaný povlak. Když ho mnu prstem, drobí se a snáší dolů jako jemný bílý prach. Na zemi, těsně před mýma očima vzniká mikrokosmos, zasněžená krajina. Chuchvalec prachu je les, miniaturní loužička slin, které mi vytekly z pusy, tvoří jezero. Sněží. Pokračuju, dokud sníh nepřestane padat. Potom do krajiny fouknu a vstanu.
Předsíň je dlouhá jako železniční vagón a prázdná až na hliníkovou skříňku s telefonem vedle dveří do bytu a úzký látkový běhoun, který je natažený rovně ke dveřím, jako by se bez jeho pomoci mohlo zabloudit. Na hliníkové skřínce je bezšňůrový telefon a gumička do vlasů holky z rádia. Ty dva předměty vedle sebe jsou jako pěst na oko. Uchopím gumičku konečky prstů a pustím ji za skřínku. Když se dotknu telefonu, naskočí mi na předloktí husí kůže. Na telefonu přece musela být krev a mozek, řekla ta holka z rádia, když jsem zavolal do jejího pořadu. Celou tu dobu jsem si nedokázal vzpomenout na její jméno, teď se mi vybavilo. Jmenuje se Klára.
Aspoň si tak říká ve svém pořadu.

Sluchátko vyčistil někdo jiný a já se sám divil, jak mi vůbec nebylo zatěžko s ním zase telefonovat. Tomu přístroji se nějak podařilo uchovat si určitou neutralitu. Stál jsem v obýváku, držel jsem telefon v ruce a nedokázal od něj odrhnout oči. Stává se mi často, že se takhle zarazím. Před očima se mi všechno rozmlží, v duchu vidím obrazy a slyším hlasy. Je to můj způsob vzpomínání. Když jsem tu noc sluchátko konečně oddálil ze svého zorného pole, dál jsem upíral pohled do prázdna. Číslo do Klářina pořadu znám nazpaměť, zařazují ho každých deset minut, prozpěvuje se na určitou melodii, která se dá lehko zapamatovat. Jako bych v duchu slyšel tuhle melodii, když jsem mačkal tlačítka s čísly, takže to spíš vypadalo, jako bych si prozpěvoval, než volil telefonní číslo. Přitiskl jsem sluchátko ke zdravému uchu. Ačkoliv rádio nebylo puštěné, věděl jsem, že pořad právě teď běží. Byla středeční noc mezi půlnocí a jednou. Moc jsem nepřemýšlel o tom, co dělám. Když se někdo ohlásil, strašně jsem se lekl. Přesto jsem telefonistovi řekl téma svého telefonátu a byl jsem okamžitě přepojen.

Začala obvyklými uvítacími frázemi, nenechal jsem ji domluvit. Řekl jsem jí, že chci mluvit o jednom telefonním rozhovoru, který byl veden z přístroje, z něhož volám i teď.
A jak je to dlouho? zeptala se Klára.
Osm týdnů, a teď sklapni a nech mě mluvit, přikázal jsem.
Tak jo, souhlasila Klára.
Protože mě rozdíralo pouhé vyslovení Jessiina jména, rozhodl jsem se mluvit o „své přítelkyni“. Měl jsem tak sám pocit, že mluvím o někom cizím.

Tenhle telefon jsem nedržel v ruce já, ale moje přítelkyně. Já seděl v kanceláři a zavolal jsem, abych jí oznámil, že přijdu později. Moje přítelkyně toho moc nenamluvila, spíš jen tak bublala.
Tak za hodinku za dvě, holčičko, řekl jsem já.
Hm – hm –, á hm – hm, dělala moje přítelkyně.
No tak, přestaň mektat, já na to.
A kdý tédá příjdéš, zeptala se.
Každou samohlásku nepřirozeně protahovala.
Brzy, řekl jsem, hned.
V týdnech, které předcházely, to bylo ještě horší než jindy, některé dny se s ní nedalo promluvit kloudné slovo. Jasně, že to byla ohromná holka. Ale taky to s ní nebylo lehké. Především mi ale dělala starosti.
Coopere, myslím, že tygři jsou zase tady, řekla.
To je přece nesmysl, řekl jsem, přestaň s tím.
Pří-jdeš přece, nééé?
Samozřejmě že přijdu, odpověděl jsem, neblázni.
Já ne-bláz-ním.
Potom padl výstřel. Nejdřív jsem ho vůbec nevnímal jako zvuk, projel mi levým uchem jako nůž, byla to prudká ostrá bolest a pak mi v uchu začalo hvízdat. Byl jsem natolik duchapřítomný, že jsem sluchátko bleskově přehodil k druhému uchu, a tak jsem právě ještě slyšel tupý pád těla a hned nato ostré zachrastění, jak se telefon, který moje přítelkyně držela, smýkl po podlaze. Potom bylo ticho. Spojení se nepřerušilo, ale bylo ticho. Úplně tichounké kňučení psa. Několikrát jsem zavolal její jméno. Nejistě. Někdy se říká, že šok všechno zamlží natolik, že člověk nic nechápe. Já všechno pochopil okamžitě. Věděl jsem, že je pozdě. Jen jsem nevěděl, proč to udělala.
Doma jsem ji našel. Na telefonu nebylo ani škrábnutí.

A z toho telefonu mi teď voláš? zeptala se Klára. Musela na něm přece být krev a mozek.
Hlas měla na svoje poměry dost vzrušený.
To je pravda, řekl jsem. Střelila se do ucha.
Potom jsem zavěsil a vyzvracel se.

Budík se rozdrnčí, zařvu na něj. Jakmile zmizí gumička do vlasů za skříňkou, smetu telefon na zem tak, že dojede po podlaze až do kuchyně a baterie a umělohmotná záklopka baterií se rozletí do různých stran. Už často jsem s ním takhle praštil. Ale telefon se nerozbije. Jen z něj vypadne baterie a někdy ani to ne.
Jdu k lednici a sjedu lajnu koksu tak prudce, že začnu krvácet z nosu. Krev mi stéká po bradě a za límec. Neutřu ji. Už zase uběhly tři minuty, zařvu na budík, tentokrát z obýváku, padnu na matraci, hlavu zakloním přes okraj polštáře a naslouchám už jen hvízdání v levém uchu, tak vím, že na mě Jessie myslí.

S pomocí nástěnného kalendáře a hodinek se snažím zorientovat v čase. Vychází mi, že je pondělí, začátek měsíce, o kterém jsem se domníval, že je ještě daleko. Takže je to otázka několika dnů, možná několika hodin, než mi z firmy zavolají. A potom už se bude oficiálně vědět, že to nezvládám. Že bez Jessie už nebudu mít práci, nebudu vydělávat, ani normálně žít. Tenkrát, když ke mně přišla, jsem si myslel, že S NÍ už nebude možné normálně žít. To je ironie osudu, nutím se do smíchu.
Hahaha.

Když se u mě holka z rádia objeví podruhé a chce svou gumičku do vlasů, jsem už rozhodnutý. Nebudu se pokoušet začít nový život. Na to, co udělala Jessie, nemám sice dost fantazie. Ale můžu nechat všemu volnej průběh, a pak to taky nebude dlouho trvat. Tohle pomyšlení mě uklidní. Pozdravím holku z rádia s vědoucím úsměvem na suchých rtech.

Ta tvoje pitomá gumička vyletěla oknem, řeknu jí, zachytila se na zadní nápravě náklaďáku a ten ji teď vleče až k Bosporu a gumička se cestou rozpadá na jednotlivé třásně, nejlepší bude, když vyrazíš, třásně sesbíráš a uštrikuješ si novou. A vrátíš se, teprve až s tím budeš hotová.
Ty ale umíš dlouhý věty, řekne na to.
Projde kolem mě do kuchyně a sedne si na stejné místo jako minule. Obě ruce položí dlaněmi na stůl.
Pomerančovej džus, prohlásí.
Mám nějaký doma a přemýšlím, jestli jí ho nemám zapřít. Je to moc pracný. Naleju džus do sklenice a postavím ho před ni. Na okamžik vzhlédne, v očích výraz bezmocného vděku. To mě přivede na myšlenku, že svoje rozhodnutí hodím za hlavu a přece jen něco konkrétního udělám, například bych jí mohl nacpat hlavu do trouby.
O tu blbou gumičku vůbec nejde, řekne.
Nalije džus ze sklenice zpátky do láhve, aniž by vylila jedinou kapku. Přiloží láhev ke rtům a celou ji až na centimetr u dna vyprázdní.
Chtěla jsem ti něco říct.
Jen do toho.
Dostal jsem nový zboží, lednice je plná a takhle zásobený můžu poslouchat cokoliv.
Tuhle noc se mi zdál sen, ve kterým jsi figuroval ty.
Pokyvuju hlavou a usmívám se, z lednice přitom vyndám další láhev pomerančového džusu pro ni a pro sebe dávku koksu.
Režíroval jsi nějakej film, a ten film se zrovna dokončil. Chtěl jsi mi ho ukázat. Šlo o nějakou ženskou, kterou podváděl manžel.
Velmi originální, zahuhlám.
Se zakloněnou hlavou si poklepávám na chřípí nosu.
Ta ženská byla těhotná, v posledním měsíci.
Mluv klidně dál.
Jdu do pokoje pro cigarety. Když se vracím do kuchyně, slyším, že opravdu mluví dál.
Gynekologické křeslo, říká zrovna. Doktor má v ruce porodnické kleště. Ty říkáš, že je to tvoje oblíbená scéna. Ta žena se svíjí v bolestech a křičí a doktor nakonec něco uchopí mezi jejíma nohama a ukáže jí to. Je to veliká fotka novorozence, je celý vrásčitý a celý od krve. Kolem fotky bzučí roj much.
Vyfouknu jí kouř do obličeje, protože jsem si vzpomněl, že je nekuřačka. Zřejmě jí to nevadí. Otevře druhou láhev džusu.
Co tomu říkáš? zeptá se.
Úplně nepodstatný, odpovím.
Byl to přece sakra tvůj film, prohlásí. Něco tak ujetýho bych si nedokázala vymyslet.
Možná právě proto nepodstatný.
Každopádně jsem po tomhle snu pochopila něco, na co jsem nemohla přijít celý týden.
A sice?
Nemohla jsem přijít na to, proč jsi mi zavolal do rádia. Teď už to vím. Ty mi totiž chceš celej ten příběh vyprávět.
Na okamžik zavládne mlčení. Potom vstanu. Je na čase dát jí podruhé přes hubu, a tentokrát ji nepřestanu bít, dokud nepadne na zem.

Přeruší mě telefon. Jsem vlastně docela rád. Ani nemukla, a to se mě tak dotkne, že se ani nemůžu pořádně rozpřáhnout. A taky je vedro, letos zatím nejteplejší den. Zatímco hledám po bytě telefon, plouží se Klára předsíní a opírá se o stěnu. Telefon nakonec najdu pod prostěradlem postele, kterou tvoří jen matrace. Jsem úplně bez dechu a potím se. Zvonění mě znervózňuje. Znervózňuje mě natolik, že telefon vezmu, aniž bych přemýšlel, kdo to může být.

Chce s vámi mluvit Rufus, řekne sekretářka.
Je to moje firma. Ne ta malá pobočka tady v Lipsku, ale kancelář velkýho náčelníka ve Vídni. Padnu na matrace. Zbývá mi pár vteřin na vydýchání, než mě přepojí.
Do prdele, do prdele, šeptám.
Mexi, řekne Rufus.

Je Američan a já si nikdy netroufl mu říct, aby moje jméno nevyslovoval „Mex“. Když jsem v jeho oddělení poprvé úspěšně zabodoval, začal mi občas říkat „meximální Mex“. Rufus je jeden z největších expertů na evropské a mezinárodní právo a já ho uctíval už v době, kdy jako host přednášel na naší univerzitě. Den po posledních ústních zkouškách druhé státnice zazvonil telefon a věcný ženský hlas mi nabídl místo. U Rufuse ve Vídni. Jako měsíční plat uvedla ta žena částku, s níž jsem předtím musel vyjít půl roku. Pro Rufuse bych pracoval klidně jenom za byt a stravu. Je to génius. A nemá vůbec tušení, co se se mnou děje.

Rufusi, řeknu.
Jak se vám daří? zeptá se.
Jeho vídeňština s americkým přízvukem je roztomilá jako vždy. Kdo ho nezná, má sklon ho podceňovat.
Prima, odpovím.
V tom případě mě udivuje, že nepracujete.
No dobře, tak je mi pod psa.
To jsem si myslel. Slyšel jsem o nějakém neštěstí, ale vím toho moc málo na to, abych vám kondoloval.
Neobtěžujte se, řeknu na to.
Mexi, vy víte, že vás firma potřebuje. Já volám proto, abych vám připomněl, že VY POTŘEBUJETE FIRMU.
Podle toho, jak se mu rozléhá hlas, poznám, že telefonuje z konferenčního sálu. Je to místnost velká jako celý můj byt, je dvakrát tak vysoká a okna sahají od země až do stropu. Když jsem tuhle místnost viděl poprvé, pomyslel jsem si, že Rufus je člověk, který v životě dosáhl všeho. A že já taky patřím k těm, kteří všeho dosáhnou.
Promiňte, ale v tom se mýlíte, řeknu.
Ne, řekne, víte dobře, že ne. Znáte uklidňující účinek právního systému, Mexi. Využijte to pro sebe.
Rufusi, jsem na drogách.
Na chvíli se v telefonu rozhostí ticho. Potom se Rufus hlasitě rozesměje.
Mexi, vy přece víte, že na drogách je třicet procent vynikajících právníků. A sto procent z nich pracuje u nás.
Ten fór je na mě moc matematickej, abych ho okamžitě pochopil. Ovšemže vím, jak to chodí. Všichni žijou ve stresu. Ale nevěděl jsem, že to ví on.
Nemůžu se vrátit, odpovím. Už jsem to vzdal.
Co jste vzdal? zeptá se.
Snahu zastavit to drolení všech zdí a pilířů.
Mexi, začal jste snad psát básně?
Ne.
Vy víte, že existuje nespočet mladých ctižádostivých a všehoschopných právníků, kteří by za vaše místo dali cokoli.
Vím.
Víte také, že se málokdy stane, aby byl někdo po devíti týdnech absence požádán o návrat do práce.
To se může stát jen někomu, kdo pracuje u vás, řeknu.
V duchu ho vidím ještě menšího, koženějšího a opálenějšího než obvykle. Jeho kancelář ve Vídni je nejmenší ze všech a jako jediná je zařízená starožitným nábytkem místo minimalistickou kancelářskou dřevěnou konstrukcí v japonském stylu jako ostatní. Vidím ho, jak staví na sebe dobrou desítku křiklavě červených silných svazků sbírky zákonů, aby dosáhl na horní polici se starými dokumenty NATO z padesátých let. Rufus je fenomén. Holka z rádia se přišourá do dveří obýváku. Tváře má trochu zvlhlé, jinak na ní není skoro nic znát. V uctivém odstupu ode mě si sedne. Dělá mi dobře se na ni dívat.
Kromě toho, říká Rufus, vyděláváte velké peníze.
Ach ano, zareaguju.
Jste si jistý, pokračuje Rufus, že se netoužíte stát básníkem? U vás Němců člověk nikdy neví.
Určitě ne, odpovím s úsměvem.
Žádáte mě tedy, abych vám dal výpověď?
Oba víme, o co jde. Zhluboka se nadechnu.
Žádám vás o výpověď z důvodů reorganizace podniku s pořádným finančním odstupným.
Pracoval jste u nás jen tři roky.
Nic na to neřeknu. Vím, že teď bojuje sám se sebou. I když mě má rád, zacházím příliš daleko.
Vše ostatní tedy písemně, řekne nakonec. Mnoho štěstí, Mexi.
Mnoho štěstí, Rufusi. Jste…
Už zavěsil. Pustím sluchátko z ruky a rozhodnu se, že telefon konečně zruším. Už ho nepotřebuju. Shrnu si deku a polštář pod hlavu a hledám chladné místo pro obličej.

Tak to máš teď spoustu času, pronese najednou tiše holka z rádia.


 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jana Zoubková, doslov Michal Hvorecký, Euromedia Group - Odeon, 2004, 320 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse