Tisíc tváří divočiny
Guimarães Rosa, João: Velká divočina

Tisíc tváří divočiny

Guimarães Rosa (1908-1967) měl stejně dobrodružný osud jako hrdina jeho románu, zbojník Riobaldo. Byl vášnivý polyglot, bojovník v brazilské občanské válce 30. let minulého století, povstalec, vojenský lékař, generální konzul, hluboce věřící i chorobně pověrčivý člověk a obdivovatel divoké krajiny brazilského severovýchodu, nazývané sertăo.

Dobrodruh Guimarães Rosa vložil svůj život do jediného románu. Slovem veredas se v brazilské portugalštině označují cesty vedoucí k oázám. Proto když v 70. letech poprvé vyšel v českém překladu román klasika brazilské literatury Joãa Guimarãese Rosy Velká divočina: Cesty s titulem zkráceným o slovo za dvojtečkou, z knihy jako by se vytratilo důležité poselství: naděje, že z chaosu světa se nakonec dá najít cesta ven. Po třiceti letech bylo nedávno Rosovo stěžejní dílo vydáno znova, tentokrát sice s úplným názvem, ale opět s minimální odezvou v médiích. Je to škoda - člověku, který poctivě hledá smysl svých dní, může být tahle velkolepá metafyzická sonda do podstaty dobra a zla nedocenitelným průvodcem.

Zbojnický osud
Guimarães Rosa (1908-1967) měl stejně dobrodružný osud jako hrdina jeho románu, zbojník Riobaldo. Byl vášnivý polyglot, bojovník v brazilské občanské válce 30. let minulého století, povstalec, vojenský lékař, generální konzul, hluboce věřící i chorobně pověrčivý člověk a obdivovatel divoké krajiny brazilského severovýchodu, nazývané sertăo. Sám o sobě Rosa v jednom rozhovoru prohlásil: "Můj svět spoluvytváří také diplomacie, zkušenost s koňmi, kravami, náboženstvími a jazyky." Když působil jako konzul v nacistickém Německu, pomohl mnoha Židům získat víza, a zachránil je tak před smrtí. Všechnu tuto životní zkušenost Guimarães Rosa vložil do jediné knihy, která dodnes slouží jako záminka pro světové kongresy literárních badatelů. Pět set stran Rosova básnicko-filozofického příběhu připomíná vír protkaný poetickými metaforami a složitou konstrukcí časových rovin. Vyprávění se podobá jakémusi chrlení všemožných přemítání, navzájem si odporujících pravd a líčení prazvláštního života jagunçů - zbojníků, kteří koncem devatenáctého století ovládali brazilské vnitrozemí. Právě tady vznikala od objevení kontinentu díky kontaktu indiánských, afrických a bělošských obyvatel nová kultura do sebe uzavřených lidí s vlastním pojetím dobra a zla. Tito anarchističtí bojovníci bez centrálního vedení se stavěli na odpor vládním vojskům, utkávali se mezi sebou či s velkostatkáři, nebo jim sloužili jako žoldáci. Zbojník v sertău je těžce uchopitelný dobrodruh, poutník a zabiják schopný vzdát se veškerého majetku, přibrousit si zuby do špičky a jít bojovat jen pro potěšení z bitvy.

Neustálým líčením velkých střetnutí i osamělých půtek mezi jednotlivými bandami se také vine tajemný příběh zapovězené lásky muže k muži. Nenaplněné lásky Riobalda a Diadorima, nepředstavitelné ve zbojnické bandě. "Moje tělo milovalo jeho tělo, v divadelním sále. Přemnoho. Smutek kolem nás, jako když se smráká k velikému dešti." Oba hrdinové se setkali v dětství a jejich mystický příběh odpíraného citu patří k těm vyprávěním o lásce, při kterém nejsou čtenářovy slzy ani v nejmenším změkčilostí. Oba zbojníci, drsný Riobaldo, neomylný střelec a budoucí vůdce jagunçů, a sličný mládenec se zelenýma očima Diadorim žijí válečnický život, který náhle obrátí vzhůru nohama podlá vražda jejich velitele Jocy Ramira - postavy ztělesňující v knize čiré dobro. Oba dva teď společně čelí dokonalému zlu - pohlavárovi Hermógenesovi. Riobaldo věří, že tento nenáviděný nepřítel se upsal ďáblu, jemuž vděčí za štěstí v boji. Ďábel a bůh, dobro a zlo - dvě strany jedné mince života, kterou Riobaldo neustále obrací v dlani. Nakonec dojde k poznání, že stálá proměna hodnot je v jeho způsobu života nevyhnutelná, a když v sobě objeví schopnosti vůdce, rozhodne se spolčit s ďáblem - se Satanášem, Smolnatcem, Drakem - Černofrakem, Přesmutným, samotným sertăem, aby mohl nastolit spravedlnost a pomstít smrt milovaného vůdce. V poslední slavné bitvě je to však Diadorim, kdo zasadí Hermógenesovi ránu a sám také zemře. Riobaldo prožívá nejen smrt své lásky, ale když konečně poprvé uvidí Diadorima svlečeného na smrtelném loži, odhalí poslední strašlivé tajemství svého zbojnického života.

Příroda bez pána
Jagunçové, jejich válka a láska neustále těkavě putují v prvotní, ničím nekontrolované přírodě. Divočina jim nahání hrůzu a poskytuje zároveň scenerie dokonalé krásy. Když se Riobaldo na své cestě k moci setká s prošedivělým starcem a otáže se ho, zda je sertăo dobré, stařec mu trefně odpoví: "Sertăo není ani zlé, ani dobrotivé, kamaráde! ...bere nebo dává, potěší nebo potrápí, podle toho, jaký jste sám." Nemluvný Riobaldo se učí obdivovat divočinu bez pána od své lásky, Diadorima. Ten má všechny ženské vlastnosti tehdejšího světa - znalost zvířat a rostlin, něhu a zároveň schopnost neutuchající, trpělivé zášti a odhodlání jít za spravedlivou pomstou do posledního vydechnutí. Odvaha v tisíci metaforách je vedle dobra a zla základním motivem románu. "Mým skutečným údělem je nemít strach," bleskne hlavou Riobaldovi na jedné z posledních stran. Nejen veličiny jako dobro, zlo, láska, nenávist, ale také neznámé, čas, život a smrt neustále útočí na čtenářovu mysl rozjitřenou silným tabákem zápletky. "Čas je život smrti. Žitím se učíme, nejvíc se ale naučíme dávat další a další otázky."

Velká divočina: Cesty není knížka na volné nedělní odpoledne. Je to spíš zemětřesení, které člověka srovná se zemí, nebo ho mine. Možná proto vzbuzuje tolik diskusí mezi odbornou veřejností na celém světě. Kdyby se člověk chtěl věnovat literárněvědnému škatulkování, mohl by Guimarăese Rosu díky roku 1956, kdy Velká divočina: Cesty vyšla, řadit do latinskoamerické generace 60. let, pro kterou se vžil název magický realismus. Jeho kniha je však natolik osamocená ve svém poselství, že se spíše blíží Dantovi či Cervantesovi. Díky hlubokému zkoumání lidského údělu je na míle daleko od magického reálna. "Jako lékař jsem poznal mystickou hodnotu utrpení, jako povstalec hodnotu uvědomění, jako voják hodnotu blízkosti smrti," řekl o sobě Guimarães Rosa, který měl předtuchu, že zemře v témže roce, kdy vstoupí do Brazilské literární akademie. To se také v roce 1967 stalo. Zanechal po sobě knihu, v níž poslední poznání barda Riobalda nabízí univerzální útěchu: "Žádný ďábel není! To říkám já, kdyby byl... Je jenom lidský člověk. Putování."

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

João Guimarães Rosa: Velká divočina. Cesty. Přel. Pavla Lidmilová, Mladá Fronta, Dauphin, Praha, 2003, 440 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse