Musím bojovat – budu zápasit s Bohem a lidmi a zvítězím, to jsem teď viděl. Ne, ó ne, nesmím se nikdy vzdát naděje, že jednou napíši to, co napsáno být musí, ale co ještě nikdo nikdy písemně nezaznamenal: knihu – už zase – která učiní všechny knihy zbytečnými, a po jejímž dokončení se již pražádný spisovatel nebude muset lopotit, protože bude spaseno veškeré lidstvo, ba dokonce i celá, nyní ještě nenávistí a bázní spoutaná, příroda. Pak dítka lidská spatří východ slunce, jaký ještě nikdy nespatřila, a zazní hudba, šelestivě, jakoby z dáli, jakou jsem nikdy neslyšel, ale přesto ji znám. A sám Pánbůh ke mně přijde v podobě jednoročního, jako myška šedého Osla, zazvoní u dveří a řekne: „Gerarde, ta tvoje kniha - víš, že jsem nad některými pasážemi plakal?“

“Pane můj, Bože můj! Pochváleno budiž jméno tvé až na věky věkův! Já tě tak miluji,“ pokusím se říct, ale už v polovině propuknu v pláč a začnu ho líbat a vtáhnu ho dovnitř a po zběsilém zdolání schodů do ložničky se třikrát za sebou dlouze zmocním jeho Tajného Otvoru a pak mu dám dárkový výtisk, ne brožovaný – pryč s lakotou a úzkoprsostí –, nýbrž vázaný s věnováním: Nekonečnému. Beze slov.