Giuseppe Ungaretti
Ungaretti, Giuseppe

Giuseppe Ungaretti

Ungarettiho tvorba představuje v italské poezii 20. století jednu z nejdůležitějších kapitol a je jedním ze základních kamenů celé moderní italské básnické tradice.

(1888–1970) se narodil v egyptské Alexandrii italským rodičům. Jeho otec, který pracoval na Suezském průplavu, zemřel, když byly Giuseppovi dva roky, a o rodinu bydlící v domku na okraji pouště se musela postarat energická matka. Na březích Itálie, o které sníval při pohledech do širé pouště a při vyprávěních italských emigrantů, se Ungaretti vylodil až ve svých čtyřiadvaceti letech.

Mladý básník po svém příjezdu vřele přijat přáteli z okruhu florentského časopisu „La Voce“, jehož byl již v Egyptě nejen předplatitelem, ale také přispěvatelem. S doporučujícím dopisem od ředitele tohoto časopisu, Giuseppa Prezzoliniho, se vydal do Paříže, kde se zapsal na Sorbonně na filozofickou fakultu. Neomezil se tu na pouhé navštěvování přednášek a seminářů, ale čile se zapojil do mimoakademických kruhů a vplynul mezi intelektuály scházející se v pařížských kavárnách a hospůdkách, které byly líhní nejrůznějších umělecko-filozofických teorií a skutečným centrem tehdejší evropské avantgardy. Ungaretti zde navázal vřelé přátelství třeba s Guillaumem Apollinairem, seznámil se tu i s Ardengem Sofficim a okruhem umělců kolem futuristického časopisu „Lacerba“, kteří s Paříží udržovali časté styky.

Po vypuknutí první světové války zastával Ungaretti postoj interventistů, kteří požadovali vstup Itálie do války. Jeho víra ve válku jako konflikt, ze kterého lid vzejde jako vítěz, vzala za své po jeho osobních zkušenostech s touto historickou tragédií. Po vstupu Itálie do války totiž odešel jako dobrovolník na frontu, kde zůstal až do samého závěru války. Otřesen hrůznými zážitky psal verše, do kterých vkládal své pocity. Básně pak šířil mezi své přátele během dovolených, a tak mohly některé z nich vyjít ještě za války roku 1916 v Udine ve sbírce Pohřbený přístav (Porto sepolto).

Po válce se Ungaretti v roce 1919 oženil s Francouzkou Jeanne Dupoixovou, se kterou se o rok později usadil v Itálii a měl s ní dva syny. V této době se Ungaretti přiklonil k fašismu, druhé vydání sbírky Pohřbený přístav vyšlo dokonce s Mussoliniho předmluvou. Jelikož se rodina potýkala s finančními nesnázemi, Ungaretti přijal zaměstnání na ministerstvu zahraničí, kde překládal úryvky z francouzského tisku pro potřeby ministerstva. Stal se spolupracovníkem časopisu „La Ronda“ a pokračoval v psaní poezie, ve které se nechal inspirovat venkovskou krajinou Lazia, kde žil. Ve dvacátých letech vznikala lyrika intimnější povahy, se silnějším náboženským akcentem, poznamenaná lítostí ze smrti matky. Tyto básně pak vyšly roku 1933 pod názvem Cítění času (Sentimento del tempo).

V meziválečných letech Ungaretti hodně cestoval jako novinář a věnoval se také překladatelské činnosti. Do italštiny převedl literární díla autorů jako William Shakespeare, William Blake, nebo Saint-John Perse. Překlady pak byly publikovány v roce 1936, ve stejném roce jako druhé vydání Cítění času, doplněné o básně napsané do roku 1935.

Ještě téhož roku bylo Ungarettimu nabídnuto zcela nečekaně místo na katedře italské literatury na univerzitě v Sao Paulo v Brazílii. Rodina stále žila ve finančních potížích, navíc Ungarettiho manželka Jeanne velmi trpěla protifrancouzským cítěním, které v Itálii panovalo po zavedení ekonomických sankcí. Tyto faktory nemalou měrou přispěly k jeho rozhodnutí nabízené místo přijmout. Rodina se odstěhovala do Brazílie, kde zůstala až do roku 1942. Během tohoto pobytu však rodina prožila velmi těžké chvíle, když zde zemřel mladší syn, a tato událost zanechala v Ungarettim hlubokou stopu (básně napsané v této době, které vyjadřují bolest ze ztráty potomka, autor zveřejnil až mnoho let po jejich vzniku). Poté co se objevilo nebezpečí internace v koncentračním táboře, se Ungarettiovi rozhodují vrátit se do Říma.

V Římě byl Ungaretti povolán na katedru moderní italské literatury na římské univerzitě La Sapienza a toto akademické místo opustil až v roce 1958, kdy mu bylo již sedmdesát let. U příležitosti tohoto jubilea mu byla udělena různá ocenění a uznání a speciální čísla mu věnovalo několik literárních časopisů. Byl to ale také rok poznamenaný smrtí jeho ženy. Ve snaze překonat svoji samotu začal Ungaretti opět cestovat (USA, Brazílie). Zdálo se, že se v posledních letech již jako básník odmlčel, ale na sklonku svého života napsal ještě devět lyrických básní Dialog (Dialogo). V červnu roku 1970 Ungaretti v Miláně umírá.

Od roku 1942 začala u nakladatelství Mondadori vycházet všechna básníkova díla pod souborným názvem Život člověka (Vita d’un uomo): v roce 1942 je to definitivní vydání sbírky Veselí (Allegria), která zahrnuje také básně z Pohřbeného přístavu, v roce 1943 definitivní vydání Cítění času, v roce 1947 sbírka Bolest (Il Dolore), která spolu se sbírkou Výkřik a krajiny (Un grido e Paesaggi, 1954) zahrnuje velmi osobní básně odkrývající bolest způsobenou smrtí syna. V roce 1950 vychází sbírka Zaslíbená země (La Terra Promessa), představující jen jakýsi zlomek Ungarettiho původního plánu napsat komplexní dílo sledující dobrodružství Vergiliova hrdiny Aeney. Z roku 1960 pochází sbírka Starcův zápisník (Il Taccuino del Vecchio). V roce 1969 se nakonec objevuje definitivní vydání všech básní Život člověka. Sebrané dílo (Vita d’un uomo. Tutte le poesie) redigované Leonem Piccionim.

V počátcích Ungarettiho tvorba čerpala spíše ze současné francouzské než italské kultury, což bylo samozřejmě dáno tím, že mládí a léta hlavní kulturní formace autor strávil mimo Itálii. Sbírka Veselí se vyznačuje volným veršem, básník po vzoru přítele Apollinaira nepoužívá diakritiku, naopak vytváří volná místa a především věnuje pozornost práci s jednotlivými slovy. Později se ke všem svým pracem vrací a stále je upravuje. Jeho básně se zdají jako stvořené pro recitaci, která dá naplno vyznít právě kráse slov vybraných básníkem s velkou pečlivostí a podtržených pauzami, které básním dodávají na hudebnosti. Ústředním tématem Veselí je válečná zkušenost a její reflexe (sbírka zahrnuje i básně vydané původně pod názvem Pohřbený přístav). Osobní život jedince je pociťován nikoli jako něco, co se ve válce zcela vytrácí, ale naopak jako to, co v této masové zkušenosti sublimuje a vytváří jakýsi mýtus bratrství, „unanimismus“. Sbírka je sestavena jako diář: u každé básně je uvedeno místo a čas jejího vzniku.

Básnická sbírka Cítění času značí určitý příklon k tradici, v jejímž rámci se Ungaretti hlásí především k Petrarkovi a Leopardimu. Jedná se o návrat k tradiční versifikaci, je znovu zavedena diakritika a syntaktická stránka básní nabývá na komplikovanosti. Právě takováto „gramatika“ se stane výchozím bodem pro hermetiky, kteří budou považovat Cítění času za základní dílo hermetismu. Název sbírky má navozovat celkovou atmosféru básní, která vyjadřuje, jak již sám název sbírky napovídá, pocit rychle plynoucího času, který v mysli básníka vyvolává nostalgii při vzpomínkách na věci minulé. Dalším stěžejním motivem, linoucím se touto sbírkou, je již zmiňované téma křesťanské víry a hledání klidu v myšlenkách na Boha.

Obecně lze o Ungarettiho díle říci, že často se opakujícími tematickými motivy jsou africká poušť, africké i evropské řeky, Řím a baroko (baroko poznal během překládání děl barokních básníků), po smrti jeho blízkých vstupují do díla mnohem silněji také již zmiňované motivy náboženské. Ungaretti se k víře přiklonil zejména po smrti matky, která byla sama velmi silně věřící katoličkou, dalším impulsem mu byla smrt syna. Ungarettiho tvorba představuje v italské poezii 20. století jednu z nejdůležitějších kapitol a je jedním ze základních kamenů celé moderní italské básnické tradice.

Česky vyšlo:
Pohřbený přístav, přel. Z. Kalista, Jirout a Teytz, Praha 1934.
Veselí, přel. J. Pelán, Ivo Železný, Praha 2003.
Cítění času, přel. J. Vladislav, SNKLHU Praha 1961. BB art, Praha 2005.
Život člověka, přel. J. Pelán, Odeon, Praha 1988.

Internetové odkazy:
www.ungarettionline.it (v italštině) - Portál věnovaný Ungarettimu. 
www.homolaicus.com/letteratura/ungaretti2.htm (v italštině) - Život a rozbor díla.
www.la-poesia.it/italiani/fine-1900/ungaretti/GU_indice.htm (v italštině) - Vybrané básně v originále.
www.cronologia.it/storia/biografie/ungaret.htm (v italštině) - Základní biografie, popisy sbírek.
http://it.wikipedia.org/wiki/Giuseppe_Ungaretti (v italštině, angličtině, francouzštině) - Život a dílo.

Bibliografie:
G. Cambon, La poesia di Ungaretti, Einaudi, Torino 1976.
G. Faso, La critica di Ungaretti, Cappelli, Bologna 1975.
G. Luti, Invito alla lettura di Ungaretti, Mursia, Milano 1974.
P. V. Mengaldo, Poeti italiani del Novecento, Oscar Mondadori , Milano 2002, s. 381-414.
C. Ossola, Giuseppe Ungaretti, Mursia, Milano 1975.
J. Pelán, Symbolická autobiografie Giuseppa Ungarettiho, in: G. Ungaretti, Veselí, Ivo Železný, Praha 2003, s. 122–131.
L. Piccioni, Ungarettiana, Vallecchi, Firenze 1980.
L. Rebay, Le origini della poesia di Giuseppe Ungaretti, Edizioni di Storia e Letteratura, Roma1962.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

;