Kratší próza známého představitele tzv. anatolského románu, Kdyby zabili hada, patří k textům, jež Yaşar Kemal píše v přestávkách mezi svými delšími románovými cykly. Příběh Kemalova románu se podobá antické tragédii zasazené do reality nedávné turecké minulosti.

Vesnickému hochovi Hasanovi je sedm let, když je jeho otec zavražděn. Vrahem je Abbas, milenec Hasanovy matky Esme, její dávná láska z rodné vesnice, odkud byla proti své vůli unesena a provdána právě za Hasanova otce Halila. Přestože je Abbas na místě činu zabit, celá vesnice ihned označí za hlavní vinici Esme a je v tichosti rozhodnuto, že Esme musí zemřít. Nikdo z vesničanů ale nemá dost odvahy k tomu, aby na Esme vztáhl ruku; dokonce i najatí vrazi oněmí v úžasu před Esminou pronikavou krásou, neschopni jakéhokoliv činu. Postupně tedy dojdou vesničané k závěru, že vykonavatelem „rozsudku“ nad Esme se má stát její vlastní syn, sedmiletý Hasan, který svou matku bezmezně miluje. Psychologický tlak na malého Hasana ze strany jeho babičky, příbuzných i celé vesnice se neustále stupňuje. Hasanův strýc dokonce koupí synovci jako „dárek“ pistoli a učí ho střílet. Vesnicí pak kolují smyšlené příhody o tom, jak lidé potkali ducha mrtvého Halila prosícího o pomstu, bez níž nedojde klidu – „dokud nezabijí toho hada“. Esminy pokusy o útěk z vesnice končí neúspěchem a všechno pomalu, ale nezvratně spěje k tragédii. Jedině vesnický stařešina se ještě pokouší Hasana odvrátit od hrůzného činu, který se – zatím nevědomky – chystá provést: „Nezabíjej svou matku! Takovou krásu jako je tvá matka člověk nemůže zabít. I kdyby to nebyla tvá matka, ale někdo úplně cizí! Protože něco takového jako tvojí matku stvoří milý Pánbůh s námahou a péčí jen jednou za tisíc let. A proto jsou tito lidé jeho miláčci. Nedej na řeči o duchu tvého otce, neposlouchej holohlavce Kerima. Nezabíjej svou matku!“ I toto zoufalé volání je však přehlušeno kolektivní posedlostí po potrestání „zločinu“, a Hasan nakonec zabíjí svou milovanou matku.

S děsivou přesností znázorňuje Yaşar Kemal v dialozích a drobných příhodách, jak postupně vyvstávají na povrch nejtemnější lidské pudy, jak vesničané – dokonce i Hasan a Esme – začínají věřit báchorkám, které si sami stvořili, jak blížící se tragédie nabývá stále zřetelnějších obrysů a vše spěje k nevyhnutelnému konci, jenž jako by byl již dopředu zapsán na desce osudu. Kemal popisuje ničivý proces na duši dítěte s chladnou precizností, která je kontrastována s lyrickým popisem přírody. Ostatně příroda není jen koloritem v pozadí, ale – jak je pro Kemala typické – stává se jedním z přímých účastníků děje, který ovlivňuje konání lidských bytostí.

Kemalovi se velmi dobře podařilo proniknout do kolektivního myšlení vesničanů, z nichž každý jednotlivě je laskavým otcem, pečlivou matkou, či dobromyslným pastevcem, ovšem síla tradice a hluboce zakořeněná pudovost a emocionalita ze všech dohromady činí zločinný dav.