Sandro Penna
Penna, Sandro

Sandro Penna

Velmi komplikované je zařadit Pennův osobitý styl do některého z tehdejších proudů či literárních hnutí a bylo by to koneckonců i značně násilné. Tuto snahu popírá i samotný postoj básníka, který nikdy nepocítil potřebu přiklonit se k určitému okruhu literátů.

Sandro Penna se narodil v Perugi roku 1906 v rodině obchodníka. V rodném městě zůstal až do konce svých studií a opustil ho teprve v roce 1929 s diplomem účetního v kapse. Jeho kroky směřovaly do Říma, který byl již dříve útočištěm jeho častých útěků. V tomto městě pak strávil zbytek života střídaje různá zaměstnání a vydávaje se na kratší dobu i do dalších měst. Nejdéle pobyl v Miláně, kde nějakou dobu pracoval jako prodavač v knihkupectví. O jeho cestách a pobytech je známo málo podrobností, stejně jako o celém jeho soukromém životě, jejž si Penna žárlivě střežil a pokud již o něm hovořil, bylo to vždy s nádechem mytizace.

Pennu však nelze považovat za samotáře vyhýbajícího se kontaktu s lidmi a odloučeného od kulturního prostředí své doby. Naopak, během života navázal přátelství s takovými osobnostmi jako byli Umberto Saba či Pier Paolo Pasolini, kteří v jeho poezii okamžitě odhalili osobitost a krásu. Pravdou však zůstává, že i přes značný úspěch jak u kritiky tak u čtenářů se Penna ocitl v závěru života ve značných existenčních potížích, na které začali upozorňovat někteří intelektuálové a v deníku „Paese Sera“ dokonce publikovali jakousi výzvu, aby se společnost o nemocného a ve špatných podmínkách žijícího Pennu začala více zajímat. V roce 1977 nicméně básník v Římě umírá osamocen a v chudobě.

Vedle svých občanských zaměstnání Penna spolupracoval již od předválečných let s významnými časopisy jako byly „Letteratura“, „Il Frontespizio“, „Mondo“ a „Panorama“, kde vyšly některé jeho povídky později vydané ve sbírce Slabá horečka (Un po’ di febbre). Těžištěm jeho psaní byla ale poezie.

Prvním, kdo měl možnost důkladně se s Pennovými básněmi seznámit, byl Umberto Saba. Začínající mladý básník, dychtivý nějakého odborného posudku a tonoucí v nejistotách, mu zaslal své první básně do Terstu na posouzení a setkal se s povzbudivou odpovědí. Jeho první sbírka Básně (Poesie) ale vychází až roku 1939 i přesto, že byla připravena již roku 1933 a Saba publikaci podpořil. V dopise ze 4. ledna toho roku Pennovi píše: „Nevím, jakou radu bych Ti dal ohledně publikace Tvých básní. Miluji je takové, jaké jsou; miluji je…nadto všechny; a dnes – stejně jako první den – jsou pro mě malým zázrakem.“ Po delší pauze vycházejí další sbírky Poznámky (Appunti, 1950), Zvláštní radost žít (Una strana gioia di vivere, 1956), sbírka Básně (Poesie, 1957), která obsahuje i předchozí básně a za kterou bylo autorovi uděleno ocenění Premio Viareggio, a Kříž a rozkoš (Croce e delizia, 1958).

Po dvanácti letech básníkova odmlčení pak vycházejí Všechny básně (Tutte le poesie, 1970), které obsahují celou Pennovu tvorbu včetně výběru z dosud nevydaných básní. Těsně před autorovou smrtí vychází sbírka Zvláštnosti (Stranezze, 1976), která získává literární cenu Premio Bagutta, zatímco posmrtně se k veřejnosti dostávají sbírky Bdělý cestující (Il viaggiatore insonne, 1977), Zmatený sen (Confuso sogno, 1980) a v roce 1989 nakonec sbírka milostných básní, které Penna v mládí napsal chlapci G. Hřích nestřídmosti (Peccato di gola).

Kromě poezie má Penna na kontě i zajímavá prozaická díla. Roku 1973 vychází kniha próz, vznikajících převážně během válečných let, Slabá horečka, obsahující i povídky, které byly již dříve publikovány časopisecky.

Velmi komplikované je zařadit Pennův osobitý styl do některého z tehdejších proudů či literárních hnutí a bylo by to koneckonců i značně násilné. Tuto snahu popírá i samotný postoj básníka, který nikdy nepocítil potřebu přiklonit se k určitému okruhu literátů nebo se přihlásit k předchozí literární tradici. Je rovněž obtížné nastínit cestu básníkova vývoje, protože jeho tvorba se během let výrazně nemění stylově ani tematicky. Konstantní u Penny zůstávají následující rysy: jeho poezie je zároveň popisná, výpravná i rozjímavá. Pro jeho styl je charakteristická krátkost básní, čistota a jednoduchost výrazů. Témata se stále opakují: jsou jimi především homosexuální láska, kouzlo dospívání promísené s bolestí, muka lásky následovaná závratěmi štěstí. Čtenář má někdy pocit, jako by autor při psaní vystoupil z rámce, v němž se jeho báseň odvíjí, a jen okem vnějšího pozorovatele popisoval své pocity či vjemy.

Pennův jazyk není nijak inovativní a lačnící po nálepce modernosti, spíše navazuje na jazyk a styl D´AnnunziaPascoliho. Sám však o svých vzorech nikdy nehovoří. Stejně jako styl a téma, ani jazyk u něho nepodstupuje žádné výrazné vývojové změny a zůstává jednotný v celé autorově tvorbě. Vyznačuje se lehkostí, s jakou básník mísí výrazy vznešené s těmi všedními. Klíčovými slovy Pennovy poezie jsou „slunce“ a další výrazy popisující stavy přírody jako večer, noc, měsíc, hvězdy, déšť, mlha či oblaka – jevy všední, kterými se ale Penna cítí být přitahován a okouzlován, jevy, které jsou jedinými svědky jeho nejniternějších pocitů trýzně i nenadálých záplav radosti.

Pennovy sbírky netvoří nikterak ucelené, vnitřními vztahy propojené celky. Jeho básně jsou významově autonomními a uzavřenými objekty, které básník „jednou za čas“ nashromáždil a publikoval. Občas do nové sbírky zařadil i báseň mnohem starší, zveřejněnou již v předchozí sbírce. Tento jeho postup popsal Cesare Garboli, kritik a Pennův přítel, který v doslovu ke sbírce Zvláštnosti napsal: „Zachází se svými básněmi, jako by to byly obrazy. Jeho básně žijí osamoceně, jednotlivě, a Penna občas pořádá výstavy. Shromáždí oleje, akvarely, kvaše, červené rudky, tempery atd. a zasadí tyto básně do velkých chronologických ploch, ale častěji je bere s sebou na procházku, jako by to byly kresby na prodej.“

V Pennových prózách, vydaných pod názvem Slabá horečka, se čtenář seznamuje s městy, kde básník žil (Perugia, Milán, Řím), s jejich ulicemi, mosty, náměstími, lidmi a věcmi, které Penna zvěčnil svým perem na stránkách papíru, stejně jako to dělal ve svých básních. Sám vyznává tuto „reportážní“, realistickou stránku své tvorby v této básni:

Každou věc na světě
jsem miloval.
A pod sluncem
neměl nic
než svůj bílý zápisník.

Do tohoto „zápisníku“ se autorovi podařilo svou deklarovanou lásku navždy zaznamenat s jednoduchostí a prostotou, které mu získaly široký okruh čtenářů nejen mezi současníky. Ani dnes totiž Penna nepatří k básníkům, žijícím pouze na stránkách čítanek a literárních přehledů – jeho vřelé verše vyhledávají čtenáři stále.

Citovaná báseň a úryvky z kritiky jsou převzaty z knihy Zvláštní radost žít, přel. Vladimír Janovic, Československý spisovatel, Praha 1986, s. 7, 30 a 80.

Bibliografie:
C. Garboli: Penna Papers, Garzanti, Milano, 1984.
C. Garboli: Penna, Montale e il desiderio, Mondadori, Milano, 1996.
C. Garboli, Penna: una cheta folia, Frasinelli, Milano 1987.
E. Pecora: Sandro Penna. Una biografia, Frassinelli, Milano, 1990.
A. Vaglio: Invito alla lettura di Sandro Penna, Mursia, Milano, 1993.
L´Epifania del desiderio, Atti di Convegno nazionale di Studi su Sandro Penna, Perugia, 1992.

Internetové odkazy:
www.la-poesia.it/italiani/fine-1900/penna/SP_vita.htm – italsky. Život a dílo, mnoho ukázek z tvorby.

Portrét

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse