František Benhart společně se Šalamunem vybral básně a zároveň je přeložil – z několika sbírek je zařazena jen jedna báseň (Imre, Hvězdy, Po stopách divoké, Lublaňské jaro, Ambra), z ostatních kolem pěti (nejvíce ze sbírky Bílá Itaka – 11). Sbírky jsou v knize řazeny ne podle roku vydání, ale podle doby vzniku.

Dvaašedesátiletý básník Tomaž Šalamun je už svým jménem spojen s českou kulturou – otec studoval v Praze na lékařské fakultě a syna, který se narodil v Záhřebu, pojmenoval podle prvního československého prezidenta Masaryka. Šalamun chtěl jít nejprve v otcových stopách, ale z medicíny nakonec zběhl k dějinám umění. Po studiích hodně cestoval, jeho tvorbu ovlivnil především pobyt ve Spojených státech a Mexiku.

Český čtenář měl možnost se s tímto básníkem setkat už v antologii Sedm slovinských básníků (1994) a o dva roky později v samostatné knize Ambra. Šalamun byl také inspirátorem pro mnoho slovinských básníků – např. Alojz Ihan (jeho básně vyšly česky v antologii Místo v prostoru) nazval svou sbírku Hráči pokru (1989) a uvozuje ji oslavná óda na Tomaže Šalamuna.

Ačkoli Šalamun za třicet pět let vydal sbírek opravdu požehnaně, jeho poetika se příliš nemění – básník spíše variuje, rozšiřuje svou metodu, než aby hledal jiné cesty. Nové zkušenosti a další motivy mu přinášely především pobyty v cizině (v Americe napsal skoro polovinu sbírek). Skutečnost, že Šalamunova poezie v jádru zůstává stejná, je jen do detailů propracovávána, umožňuje formu výboru ze všech sbírek – průřez celé tvorby, jediné velké sbírky, kterou básník píše.

Slovinsko bylo v 60. letech 20. století sice zemí se socialistickým programem, oproti situaci v Československu však byly kulturní poměry relativně benevolentní. V roce 1964 otiskuje Šalamun v časopisu Perspektive první básně, které vzbudí značný rozruch a nelibost vládnoucí strany, protože relativizují slovinské tradiční literární hodnoty a ironizují poetiku moderny, která byla tehdy nedotknutelnou. Svou první sbírku Poker vydává v roce 1966 vlastním nákladem a opět se potvrdí jeho status enfant terrible slovinské poezie. Přichází básník nové doby a netají se s názorem, že poezie je jen to, co básník chce, aby byla; přichází a dává poznat svůj proces zrození „Unavila mě podoba mého plemene/ a vystěhoval jsem se.// Z dlouhých hřebů / si svařuju údy nového těla“ (Zatmění). Jeho poezie byla soudobými kritiky označována jako nihilistická, bez tradičních poetických konstant.

Šalamunovu tvorbu ovlivnila „reistická“ filozofie skupiny OHO – jeho básně ironizují, vysmívají se i suše hodnotí nemohoucnost obyčejného člověka. „Nepochopitelné jsou věci/ve své mazanosti/ nedosažitelné pro běs živých“ (Houbičky), a jak se projeví v dalších sbírkách ještě výrazněji, básníkův subjekt mezi obyčejné smrtelníky nepatří – pozoruje ironickým drobnohledem staré hodnoty a ukazuje, že jsou „nahé“, vytváří nové tím, že svět rozebírá na součástky. Pravidla ortografie nejsou důležitá, co se týká výběru slov, používá (a v celé tvorbě bude využívat) anglické výrazy, hovorový jazyk, slang i vulgarismy. Řetězí asociace, jejichž spojnicemi jsou homonyma, synonyma či antonyma. V jedné linii se tak ocitají osobní vzpomínky subjektu, úvahy nad filozofií, uměním, historií.

I druhou sbírku Smysl peleríny vydává Šalamun v roce 1968 vlastním nákladem – využívá základní postupy konkrétní a vizuální poezie, kniha je vytvořena jako hra Člověče, nezlob se! (na první straně jsou zobrazeny figurky). Šalamun zaznamenává konkrétní situace (v ironickém tónu), zařazuje výňatky z novin, návody, „odborné texty“. Poezii (jako je případ básně „Ptáci určité velikosti jsou holubi“) vymezuje především prostor užití.

V 70. letech vyšlo Šalamunovi 14 sbírek (bez výborů), proto je toto desetiletí ve Slovinsku někdy nazýváno jako „Šalamunovo období“, jehož charakteristickým znakem je hra asociací. Významový tok bez omezení je i v dalších sbírkách, např. Putování pro Marušku (1971), básně se řídí logikou dětských říkanek a otázek, prohlubuje se narcisistní zahledění subjektu do sebe sama „bože, jak rostu / jak jsem silný, strašný a mazaný“ (Bože, jak rostu); v této tendenci pokračuje i ve sbírce Bílá Itaka (1972): „ty jsi génius tomaži šalamune/ ty jsi úžasnej ty jsi krásnej / ty jsi vysokej ty jsi velikán“ (báseň Kdo je kdo), na druhou stranu najdeme nejen v této sbírce místa, kde ironicky cituje své dřívější verše.

Vztah ke svému (snad nejdůležitějšímu) místu inspirace je zachycen ve sbírce Amerika (1972), v níž se skutečnost mění v lyrické výřezy. Básníkův subjekt je absolutním středem dění, je dění samo „Jestliže já, Tomaž Šalamun, umřu hlady, jsme na konci.“ (Jestliže já) V dalších sbírkách sebe-hrdinu reflektuje i ironizuje „se svou ženou Maruškou kupuje mlíko, aby pil mlíko.“(History, sbírka Aréna, 1973)

Ve sbírkách Sokol (1974) a Imre (1975) básník pokračuje v poetice Ameriky, ale i v přemýšlení nad otázkou svobody slova v poezii: „Kritérium je v nás“ (Sokol). Šalamun zkouší všechny básnické formy – ve sbírce Svátek (1976) vymění úsečnost za dlouhé verše, oblíbí si i sonet, ovšem nijak se formou nedá omezovat.

Nic není Šalamunovi svaté – vysmívá se ideologiím, pohodlnému („obyčejnému“) životu, ironizuje historii. Křesťanské symboly vztahuje k sobě, jako ostatně každý motiv, je „andělem nespoutanosti“, nikdy člověk (sbírka Metoda anděla, 1978), svoboda je absolutní, stejně jako je absolutní Bůh – subjekt – bytí, hranice v tomto trojúhelníku neexistují, vše se děje v cyklu, kruhu, vše je spojené s poezií „Zabíjím a rodím, protože píšu.“ (Hlas, 1983).

Poezie je prostředkem dialogu, polemikou s mýtem, vírou, erotikou i pozemskostí „Hranice je moje živé tělo.“ (Dítě a jelen, 1990), je také zároveň důkazem, že jiná omezení nejsou, ani v čase, ani v prostoru.