Turecký román má za sebou mimořádně zajímavou historii. Od svých počátků v polovině 19. století prošel v čase daleko kratším, než jaký byl dopřán evropské próze, mnoha podobami a postupně se plně začlenil do progresivních proudů moderní světové literatury.

Velmi rychlé proměny turecké prózy je třeba vzít v potaz, když hodnotíme díla vzniklá zvláště v období před II. světovou válkou. To, co může působit na čtenáře, který zná dlouhý vývoj evropského románu, esteticky nevybroušeně, je mnohdy v tureckém kontextu důsledkem překotného rozvoje narativních technik, které se ještě v daném období nestačily usadit.

Dále je také nutno připomenout, že tak rychlé změny, jaké v turecké společnosti probíhaly, nemohly zůstat bez odezvy v literatuře. Situace si přímo vyžadovala, aby se literáti zabývali hlubokými společenskými proměnami a na důkladnější analýzu vnitřního světa člověka dlouho nezbýval prostor. Realismus byl oním směrem, který až do 70. let připadal tureckým literátům jako nejvhodnější nástroj pro zachycení skutečnosti. Hlubší experimenty s textem by zřejmě vyzněly naprázdno – nejprve bylo třeba vytvořit a zakořenit románovou tradici, pak teprve ji začít bořit. Proto moderna a postmoderna přicházejí do turecké literatury poměrně pozdě – částečně v 70., ale hlavně v 80. letech.

V historii tureckého románu za republiky je možno vyčlenit tři hlavní periody:
1. 1923-1950 (románové zpracování otázek evropeizace),
2. 1950-1970 (anatolský román a existencialistický proud),
3. 70. léta-současnost (moderna a postmoderna).

Uvedené roky jsou samozřejmě jen orientačními mezníky, které nikterak nevylučují přesahy všemi směry.

Turecký román od vzniku republiky do nástupu vesnického román (1923–1950)
Vznik republiky v roce 1923 je v literatuře spíše symbolickým mezníkem než skutečným zlomem. Návaznost na předchozí literární vývoj je patrná, neboť i situace autorů obou epoch byla velmi podobná. Revoluční a mnohdy drastické změny, které začaly již za mladoturecké vlády a výrazně posílily po vyhlášení republiky, definitivní zpřetrhání svazků s osmanskou minulostí, potlačování náboženského principu, jednoznačná orientace na Západ a snaha o vytvoření „nového“, moderního člověka, to vše se literátů bytostně dotýkalo. S určitým zjednodušením lze říci, že většina děl přibližně do 50. let sdílí mnohé společné rysy, z nichž většina vyplývá právě z této specifické situace: Autoři předrepublikánských literárních proudů, tanzimatu, edebiyat-ı cedide a milli edebiyat, položili základy moderní turecké próze a otevřeli mnohá témata (evropeizace, sociální otázky, postavení žen), která jsou pak dále rozvíjena i v republikánském období. Turecká společnost v poválečném období však prošla bouřlivým vývojem – od národně-osvobozeneckého boje přes vyhlášení republiky až po kemalistické reformy -, které samozřejmě nemohly zůstat bez odezvy v literatuře. Většina děl tohoto období sdílí podobné rysy:
1. Především jde o literaturu angažovanou, literaturu, která se cítí být povolána předávat společnosti poselství, pedagogicky na ní působit, odhalovat její nedostatky a kritizovat je (což celkem logicky vyplývá z atmosféry doby).
2. Hlavním nosným tématem, které vtisklo ráz celé této epoše, se stává otázka evropeizace (batılılaşma sorunsalı), tj. modernizace a přejímání evropského stylu života a kultury. Není téměř autora, který by se touto otázkou nezabýval, i když úhly pohledu se mohou lišit. Může jít o znázornění sociálních témat jako přežívání starého vedle nového, zánik starých tradic, rozpory mezi moderním stylem života a zaostalým, nevzdělaným lidem (Hüseyin Rahmi Gürpınar), kritiku starých osmanských i nových, „evropských“ elit (Halit Refik Karay), mezigenerační konflikty (Yakup Kadri Karaosmanoğlu) až po střetávání dvou civilizací a filozofických systémů (Peyami Safa, Ahmet Hamdi Tanpınar). Výrazným tématem je také turecký národně-osvobozenecký boj (lze mluvit o „nacionalistickém románu“ či románu „budování národa“).
3. Ve struktuře a technice vyprávění zůstává většina autorů věrna realistické metodě (inspirované zvláště francouzskou literaturou). Autorům šlo hlavně o obsah, forma byla až druhořadá. To spisovatele často vede k určité schematičnosti, kdy předem daná idea dává ráz celému dílu. Postavy jsou pak typizovány nebo se stávají symboly, a nezřídka jsou zařazeny i poučné pasáže. Ojediněle se objevují i nové postupy – např. kompozice románu jako hudební skladby (A. H. Tanpınar – Huzur [Klid], 1949).
4. Autoři pocházejí obvykle z vyšších vrstev, mají „istanbulskou“ výchovu a aktivně se účastní politického života (jako poslanci, diplomaté, vysocí úředníci atp.).

Ve všech těchto bodech vykazuje tato fáze tureckého románu značnou kontinuitu s prózou předrepublikánskou. Obě je vymezoval problém modernizace a evropeizace společnosti. Různé byly ale přístupy k tomuto tématu. Autoři starší, předrepublikánské éry sice nešetřili kritickými výtkami vůči evropeizaci, ale jejich kritika směřovala spíše proti povrchní nápodobě Evropy, jinak byli rozhodnými obhájci nutnosti modernizace společnosti. Naproti tomu přístup autorů republikánských je již mnohem více diferencovaný. Trend směřování k Evropě byl jednoznačně nastoupen a romanopisci tak mají možnost celou problematiku evropeizace hlouběji přehodnocovat.

Mezi autory tohoto období je třeba krátce se zastavit alespoň u pěti nejznámějších jmen. Levicově orientovaný Hüseyin Rahmi Gürpınar (1864 – 1944) proslul především svým jízlivým, satirickým pohledem na společnost. Za svůj život napsal 40 románů, velkou část z nich ještě před vznikem republiky. Znázorňuje různé společenské vrstvy (převážně v istanbulském prostředí), od prostých lidí až po zbohatlíky, a kritizuje šarlatány, náboženské fanatiky, lichváře, zastaralé tradice, nerovnoprávnost ve vztazích, prospěchářství, korupci, pokrytectví a další neduhy společnosti. Otázka evropeizace se u něj odehrává v rovině protikladů tradiční-moderní, náboženství-rozum, pokrokář-zpátečník atd. Je nutný pokrok, ale bezmyšlenkovité napodobování Západu není řešením. Odpor proti poevropštělému snobovi (züppe) se mění často až v odpor proti Západu vůbec.

Literární kritika oceňuje hlavně to, jak dokázal mistrovsky navázat na tradici meddahů (lidových vypravěčů), ortaoyunu (tzv. „divadlo středu“, lidové divadlo), Karagöze (stínového divadla) – používá jim vlastní techniky jako tekerleme, slovní hříčky, rozhovory odpouslouchané ze skutečného života aj.

Za zábavnými a humornými scénami se ovšem vždy skrývá – jak sám Gürpınar zdůrazňuje – „vyšší filozofie“ (yüksek felsefe), světonázor, který se snaží čtenářům předat. Zřetelně z Gürpınarových románů vysvítá sympatie k socialismu, popř. komunismu, ovšem v autorově specifickém pojetí. H. Rahmi poukazuje na ekonomickou nerovnoprávnost a vykořisťování lidí (např. v románech Şıpsevdi [Záletník], 1911, Hakka Sığındık [Uchýlili jsme se k Pánubohu], 1919, Utanmaz Adam [Nestyda], 1934), přičemž i krádež se dá v tomto nespravedlivém systému jen těžko morálně odsoudit, neboť je daleko méně „pokrytecká“ než „běžné“ získání bohatství. Obdobně pokřivené jsou i milostné vztahy. Společnost se řídí jakousi pochybnou morálkou a zákony, které nedovolují svobodný výběr partnerů, ženy nejsou rovnocenné mužům a výsledkem je zakázaná láska, cizoložství. Volná láska nesvázaná morálkou a zákony je vlastně „morálnější“, protože není přetvářkou.

Největší překážkou přirozenému vývoji společnosti a napravení nespravedlností je v Gürpınarově pojetí náboženství. Nedává prostor rozumu, svazuje lidi nesmyslnými tradicemi a pověrami. Řešením daného stavu by byl socialismus, komunismus, ovšem ten by tak, jak ho spisovatel chápal, předpokládal, že lidé nebudou usilovat jen o osobní prospěch – a to je proti jejich přirozenosti a tedy nerealizovatelné.

Halide Edip Adıvar (1884–1964) proslula nejen jako spisovatelka, ale i jako aktivní účastnice osvobozeneckého boje a často bývá dávana za vzor emancipované turecké ženy. Ve svých raných románech (Raik´in Annesi [Raičina matka], 1909, Sevviye Talip [Sevviye Talip], 1910, Handan [Handan], 1912, Son Eseri [Poslední dílo], 1913), ještě z předrepublikánského období, píše o nedovolené, často tragicky končící lásce, a silně se zabývá psychologií žen a jejich vnitřními konflikty mezi přirozeným citem a morálními normami. U těchto i pozdějších románů jsou hrdinkami Halide Edip vzdělané, sebevědomé ženy, kterých si muži váží a propadají neodolatelné lásce k nim. Tyto hrdinky mají však nedotknutelnou morálkou a raději zemřou, než aby navázaly vztah mimo manželství a porušily svou čest. Jsou typem „nových“ žen – moderní, ale s úctou k tradičním hodnotám.

Romány z pozdějšího období se daleko více zabývají společenskými otázkami. Tématem se stává milostný vztah na pozadí osvobozeneckého boje, s klasickými motivy hrdinství, obětování se pro národ, utrpení a nespravedlností za války atp. V popředí opět stojí silné, inteligentní, ale zároveň v tradičních hodnotách pevně ukotvené ženy (Ateşten Gömlek [Ohnivá košile], 1923, Vurun Kahpeye [Zabijte tu děvku], 1926).

Mezi literárně nejzdařilejší romány Halide Edip řadí kritika Sinekli Bakkal (Ulička Sinekli Bakkal; nejprve anglicky jako The Clown and His Daughter, 1935, turecky 1936). Román zdařile zachycuje prostředí jedné istanbulské čtvrti za vlády Abdülhamida II., krom toho ale autorka překračuje tento úzký rámec a dotýká se závažnějších témat. Čtvrť Sinekli Bakkal se více než skutečnou čtvrtí stává symbolem pozitivních, tradičních osmanských hodnot, které je třeba si uchránit. Je odmítáná jakkákoliv násilná revoluce (v románu mladoturků proti sultánovi), násilí neospravedlňuje násilí. Člověk by se měl spolehnout na Boha, poddat se jeho vedení: ne revoluce, ale evoluce je ta správná cesta. Islám je přitom přijímán ve své mystické podobě, nikoliv jako ortodoxie. Řešení problémů se tak může dít jen v osobní rovině („hluboké odevzdání se duchovním silám“), nikoliv v rovině celospolečenské.

Protiklad Východu a Západu, nosné téma románu, se promítá do vztahu vzdělané, hudebně nadané a mystice oddané Rabie a italského hudebníka Peregriniho. Ten obdivuje odduševnělý Východ, který si uchovává své hodnoty, přestupuje na islám a bere si Rabiu. Vztah obou protagonistů ztrácí individuální rysy (o něž šlo ve starších románech Halide Edip) a stává se ilustrací pro autorčinu tezi, že nejvyšší hodnotou jsou duchovní cíle mystiky a tradice. Jejich manželství není symbolem sjednocení Východu a Západu, jak by se mohlo zdát, naopak děj románu směřuje k ukázání duchovní nadřazenosti „východní“ civilizace nad „západní“.

Mezi nejvýznačnější romanopisce popisovaného období patří bezesporu Yakup Kadri Karaosmanoğlu (1889–1974). Yakup Kadri začal svou literární dráhu v okruhu literárních skupin Servet-i Fünunu (Bohatství věd) a Fecr-i Ati (Úsvit budoucnosti), a to spíše osobně orientovanou tvorbou, „uměním pro umění“. V souvislosti s obsazením Istanbulu u něj ale došlo k proměně a přechází k angažované literatuře („umění pro společnost“), ostatně doprovázené i politickou dráhou úzkého spolupracovníka prezidenta Mustafy Kemala, poslance parlamentu a diplomata.

Yakup Kadri se snažil ve svých románech analyzovat otázky souvisejícími se stavem turecké společnosti, poukázat na její nedostatky a dějinné chyby. Jde o jakousi široce pojatou kritiku společnosti v širokém dějinném průřezu. Z jeho rozsáhlé románové tvorby by se dala sestavit „historická řada“ – od románu Hep O Şarkı (Stále stejná písnička, 1956) zahrnujícímu vládu sultána Abdülazize (1861–76) přes Kiralık Konak (Dům k pronajmutí, 1922) a Bir Sürgün (Exil, 1937), spadajících do vlády Abdülhamida II., Hüküm Gecesi (Noc rozsudku, 1928, II. konstituční období [po roce 1908]), Sodom ve Gomore (Sodoma a Gomora, 1928; okupace Turecka po I. světové válce), Yaban (Cizák 1932; osvobozenecká válka) až po Ankaru (1934; první roky republiky) a Panorama (1953–54; 20.–50. léta). „Westernizační tématika“ nabývá u Yakuba Kadriho několika podob. Např. v románu s autobiografickými prvky Bir Sürgün autor postupně rozbíjí samolibý obraz civilizované, kultivované Evropy na příkladě osobního ztroskotání politického exulanta dr. Hikmeta. V Kiralık Konaku (1922) jde zase o mezigenerační konflikt vyvolaný nástupem nového stylu života, kdy nová doba přináší zmatení hodnot, úpadek mravů a degeneraci, starý pořádek je nahrazován pochybným novým a mezi generacemi se tvoří nepřekonatelná propast.

Nejvíce kontroverzí a odmítavých kritik vyvolal román Yaban (Cizák, 1932), kritizovaný za negativní obraz turecké vesnice. Románová vesnice však nemá znázorňovat skutečnou vesnici, ale je symbolem Anatólie, která se v představě intelektuála rovná zpátečnictví a konzervatismu. Jde tedy o problém spojený s westernizací: na jedné straně stojí intelektuál přesvědčený o revoluci a kemalismu, který chce lidem předat své poselství a „vychovat je“, na druhé straně lid, který revoluci a reformy nechápe.

Obdobným typem ženy, jakou vytvořila Halide Edip, je Feride, hlavní hrdinka románu Çalıkuşu (Střízlík, 1922) Reşada Nuriho Güntekina (1889–1956). Mladá Feride, zhrzená svou první láskou, Kâmranem, hledá učitelské místo na různých místech Anatólie, aby zapomněla na své trápení. Z dětinské a naivní dívky se díky strastem a útrapám, které musí v těch nejodlehlejších částech Anatólie pro zvůli úřadů a zlomyslnost lidí přestát, stává mladá, zkušená žena, která dokáže pevně čelit nástrahám osudu a je prospěšná ostatním lidem (vede školu, adoptuje chudé děvče, za války ošetřuje zraněné). I její láska ke Kâmranovi nakonec dozraje a oba se v závěru románu setkají a vezmou.

Z dnešního pohledu by se mohlo zdát, že jde o klasický „sentimentální“ román, bez většího významu (jeho uměleckost bývá také často kritiky silně zpochybňována). Nelze ovšem mít ze zřetele časový aspekt a to, jaký dopad měl román na tureckou literaturu. V době, kdy gramotnost byla stále na nízké úrovni a čtení literatury bylo mezi širšími vrstvami velmi omezené, stala se Çalıkuşu jedním z prvních „bestsellerů“ a stále patří k nejčtenějším dílům turecké literatury. Jen do roku 1993 se dočkal 38 vydání!

Reşat Nuri se ukázal jako výborný znalec čtenářského vkusu a vlastně poprvé dějinách turecké literatury dokázal zkombinovat silný příběh o lásce, síle vůle a odhodlání překonávat nástrahy života se značnou dávkou „akce“, přístupným, každodenním jazykem, emocionalitou a dobře promyšlenou strukturou, kde se střídají vzpomínky ve formě deníku, krátké vnitřní monology, živé dialogy (román byl původně psán jako drama), rychlé načrtnutí situace a vypravování v ich- i er-formě. K popularitě románu také přispělo, že se děj odehravá po celé Anatólii a neomezuje se jen na městské istanbulské prostředí. Nelze pominout ani skrytou společenskou kritiku – zvláště proti byrokracii a falešné morálce lidí.

Další romány Reşada Nuriho se zpravidla týkají otázek spojených s „westernizací“, ať již je to střet víry a vědy, hmoty a ducha, şeriatu a laicismu (např. Yeşil Gece [Zelená noc], 1928) nebo rozpad rodiny v době, kdy je narušeno staré pojetí rodiny, ale není ještě nahraženo novým (Yaprak Dökümü [Padající listí], 1930).

Východ a Západ tvoří hlavní osu naprosté většiny románů Peyami Safy (1899–1961). V jeho textech (Sözde Kızlar [Falešné dívky], 1925, Şimşek [Blesk], 1928, Fatih-Harbiye [Fatih-Harbiye], 1931, Bir Tereddüdün Romanı [Román jednoho váhání], 1933, Biz İnsanlar [My lidé], 1947, Yalnızız [Jsme sami], 1951), se objevuje téměř neměnné schéma: protipól dvou mužských postav – „západního typu“ (Batılı erkek) a „východního typu“ (Doğulu erkek). „Poevropštělý muž“ žije jen pro peníze a potěšení, je morálně pokleslý a svou společností opovrhuje, ale současně již není směšným a přihlouplým poevropštělým švihákem jako u starších románů, nýbrž prospěchářem, který neudělá pro svou zemi vůbec nic; zároveň je ovšem také podnikavý, činorodý a vášnivý. „Východní muž“ je naproti tomu vychován v islámských tradicích, ctí je a má rád svou zemi i její kulturu, je to čestný idealista, snílek, chybí mu ale tělesná vášeň a smysl pro praktický život. Mezi nimi stojí ženská hrdinka, která váhá, kterému z nich se oddá – jeden jí přitahuje vášní, druhý duchem. Střet Východ-Západ se tak odehrává symbolicky na poli lásky. Síla Západu je na poli hmoty, těla, ale chybí mu duch, srdce.

Dobrým příkladem pro ilustraci je román Fatih-Harbiye (1931). Děj je místně rozdělen do staré, tradiční istanbulské čtvrti Fatih s mešitou Mehmeda II. a Beyoğlu, čtvrti evropského rázu s vojenskou akademií Harbiye, jež jsou propojeny tramvajovou linkou. Mladá studentka hudby Nermin se potácí mezi oběma světy – přitahuje ji luxus, tanec, poevropštělá společnost a „alafranka“ přítel Macit, je ovšem rodiči určena pro duchovně založeného studenta Şinasiho, snílka, s nímž se zná již od dětství. Toto dilema u ní vede k vnitřním konfliktům, napětí a psychickým otřesům. Nakonec ale poznává skutečnou tvář onoho rádoby evropského stylu života a nachází klid duše v staré istanbulské čtvrti, kam se vrací, smířena s tím, že se provdá za Şinasiho.

Romány Peyami Safy z 20. a 30. let jsou namířeny hlavně proti materialismu a marxismu a orientovány nacionalisticky. Román Matmazel Noraliya´nın Koltuğu (Křeslo mademoiselle Noralyi, 1949) směřuje jeho další tvorbu do „metafyzických výšin“. Hlavní hrdina Ferit, na počátku skeptik a ateista, se v průběhu děje setkává s parapsychologické jevy, jež se nedají vysvětlit materialisticky. Jeho osobnost se tak postupně mění, nachází Boha a mystickou filozofii. Tu Peyami Safa hájí podobně jako Halide Edip v Sinekli Bakkal; nepřítelem jsou všechny ideologie, opírající se o materialismus a pozitivismus. Ostatně i Západ hledá odedávna Východ, který se nachází v něm samém, jen ho po staletí zakrývá a potlačuje. Západ i Východ (tělo i duše) jsou přítomny v každém člověku jako metafyzické prvky a údělem člověka je jejich syntéza.

Literárními kvalitami asi nejvíce z celého období vyniká básník a romanopisec Ahmet Hamdi Tanpınar (1901–1962), jehož kritička Beatrix Caner nazvala „vrcholem turecké moderny“. Jeho dílo bylo pro svou složitost a uzavřenost dlouho kritiky přehlíženo a dezinterpretováno. Stojí mimo hlavní proud, svoji tvorbou předjímá spíše období 80. let.

Obdobně jako u většiny autorů znázorňovaného období i dílem A. H. Tanpınara se vine otázka přejímání evropského stylu života. Nikdy se ovšem nestává jedinou dominantou, protože jeho romány mají mnohem větší hloubku, daleko širší filozofický záběr a estetickou propracovanost, než aby se daly redukovat na jedinou tezi.

Tanpınarův postoj k evropeizaci by se dal nazvat estetickým: „Pravda je ukryta uvnitř krásy“, píše Tanpınar. V popředí u něj stojí protiklad mezi „pravým [způsobem života]“ (halis) a falešnou nápodobou (taklit). Na Západě existuje kontinuita civilizace, lidé mají sobě odpovídající styl života, který má trvání a vývoj. V Turecku naopak vládne rozervanost, diskontinuita, ztráta orientace. Lidé byli odříznuti od vlastní minulosti, ale ani nový styl života nebyl plně přejat; je to jen falešná nápodoba. Naléhavou nutností je vše znovu pospojovat: přijmout Evropu, ale také to, co je v turecké kultuře, zvycích, umění, nebo třeba zábavách plodné, a provést kreativní syntézu.

Důležitou roli téměř ve všech Tanpınarových románech hraje čas, čas individuální i historický, a ústřední místo zaujímá také motiv snu. Velkou inspiraci našel Tanpınar v Proustově Hledání ztraceného času, Bergsonově filozofii a Freudově analýze snů. Zabývá se tím, jak člověk čas prožívá, jak si s sebou – byť nevědomě - nosí minulost vlastní kultury, jak je částečkou v proudu času. Jeho díla nutí k zamyšlení nad časem. Minulý čas se prolíná s časem přítomným i budoucím a je v nich dokonce přímo obsažen: „Nejsem ani uvnitř času/ Ani zcela mimo něj;/ V nedělitelném proudu/ Jediného, širokého okamžiku“, píše básnicky Tanpınar.

Všechny výše uvedené myšlenky se objevují i v románu Huzur (Klid, 1949). Je to román plný filozofických a estetických úvah o umění, kultuře, Turecku a Evropě, smyslu života, o lásce, ale také román osobního utrpení Mümtaze a román o válce, která se stránkami pozvolna, ale stále silněji, dere na povrch. Postavy se nikdy nestávají typy, jsou vylíčeny ve vší své rozporuplnosti, což ale nevylučuje přesah do symbolické roviny.

A. H. Tanpınar je jeden z mála autorů tohoto období, kteří do detailů promýšleli i co nejvhodnější formu svých děl. Tanpınar si dává záležet na tom, aby jeho dílo bylo esteticky vybroušené a působivé. Huzuru dává strukturu hudební skladby (symfonie): čtyři kapitoly odpovídají čtyřem větám skladby, v každé z nich převládá určitá nálada, jedno téma, kolem nějž se seskupují tři hlavní motivy, které se pak na různých místech vrací a v jiném kontextu posouvají svůj význam. Také jazyk je přizpůsoben výpovědi – je střídmý a lehký až po záměrně vzedmutý a patetický, jako by sledoval dirigenta řídícího svůj sbor.

Velmi zajímavým románem, který předběhl svou dobu, je Saatleri Ayarlama Enstitüsü (Institut pro nařizování hodin, 1961). Účel a funkci „Institutu pro nařizování hodin“ vlastně nikdo nezná, přesto má pobočky po celé zemi, publikuje vědecké práce a svolává mezinárodní konference. Jeho ředitelem je Halit Ayarcı, nadšený zastánce všeho nového a moderního, byť by to bylo sebenesmyslnější. Halidův nejbližší spolupracovník Hayri İrdal je spíše tradičně založený, vůbec nechápe smysl toho, co ústav dělá, avšak svou funkci vykonává s dětskou naivností. Když se ptá po účelu ústavu, je osočován, že nechápe modernitu a nerozumí pokroku. Institut je sice na konci příběhu vládou uzavřen, ale v likvidační komisi pro ústav se objevují ti samí lidé, kteří předtím pracovali v ústavu, takže se nic nemění a absurdita dosahuje vrcholu. Román je ironickou kritikou společnosti, která tápe mezi dvěma civilizacemi a jejíž život se stává absurdním.

Období po vzniku republiky do 50. let bylo časem, kdy turecký román stále ještě hledal svůj vlastní výraz. Měl hodně pedagogické, naučné rysy, autoři zápasili s novým jazykem, mnohé postavy byly stále ještě více typy než skutečnými osobnostmi, díla sledovala jisté ideové schéma a byla protkána úvahovými pasážemi (a výtahy z naučných děl), což přispívalo ke strnulosti děje, atp. Snad právě proto ještě ve 30. letech prohlašoval právě A. H. Tanpınar, že neexistuje specifický turecký román, že chybějí velká, originální díla.

Je nutno také vzít na vědomí, že čtenářská obec byla velmi omezená – ještě v roce 1960 bylo v Turecku jen 39 % obyvatelstva gramotných, a proto si popularizace literatury vyžadovala mnohá zjednodušení (romány také byly po částech vydávány v novinách a časopisech, což nemohlo zůstat bez dopadu na jejich styl). Přesto ale vznikala díla skutečně literárně hodnotná, nadčasová, která čekají na nové zhodnocení – zvláště některé romány Y. Kadriho a celé dílo A. H. Tanpınara.