Následující ukázka zachycuje jednu z klíčových částí příběhu poněkud roztříštěně vyprávěného restaurátorkou Velli během jejího pobytu v jihoitalském městě Otranto, kde pracuje na obnově mozaiky. Hrdinčino vyprávění tu dostává jasnější obrysy. Jsme totiž svědky momentu, v němž Velli nachází vnitřní klid a vyrovnanější vztah s okolním světem především proto, že rozmotává tajemství vlastních kořenů a začíná chápat nejenom své halucinace, kterými při pobytu v Otrantu trpí, ale také souvislost vlastní minulosti s historií mozaiky. I čtenář, který byl do tohoto okamžiku značně zmatený především kvůli chronologické rozdrobenosti událostí i nejasné příslušnosti jednotlivých postav ke konkrétním časovým rovinám vyskytujícím se v románu, se nyní lépe orientuje v hrdinčině příběhu.

Náhoda je posvátná. Dobře mě poslouchejte, teď, když jsem volná, teď, když mě moře v Otrantu může strhnout a vymazat jako to udělalo s mojí matkou.

Náhoda je osud, je dána. Tady v Otrantu, městě mučedníků, kde Turci popravili osm stovek lidí, jsem pochopila, že mučednictví a oběť existují pouze, pokud si oběti vyvolí náhoda. Chtěla bych, abyste mě poslouchali vy všichni, chtěla bych svým hlasem přehlušit hukot moře, to proto jsem se vrátila až sem k věži, kterou Arabové blížící se ke zdejším břehům zahlédli jako první. Mluvím nahlas, i když jsem tu sama. Snad i sem pro mě někdo přijde tak jako posledně, ale už mě nenajde vyděšenou, třesoucí se, zmatenou. Najde ženu, která nežádá pochopení. V novořečtině existuje věta, která říká: Mi me mini mai, chiatéramu, mai, mai canéa ceró, dé ja coma eghéttimo, coma, coma, na spernisi. Znamená: nečekej mne, dcero moje, nikdy, ani po rocích ani po stoletích, v dobrém ani zlém.

Chtěla bych tu počkat na matku, chtěla bych, aby mi ji náhoda, přicházející pro tentokrát z moře, přivedla až sem. Osud mi však to potěšení a radost nedopřeje. Náhoda chtěla, aby se místem předurčeným k vylodění Turků stalo Otranto, náhoda chtěla, aby jich bylo osm set, předurčených k mučednické smrti. Obětování bude vždycky řídit náhoda, nikdy motiv. Poslouchejte mě dobře, polední duchové, vy, kdo jste schopni zasáhnout mě první hodinu po poledni bleskem v tomhle srpnovém slunci. Chci, abyste věděli, že jsem se naučila hrát s kostkami tak, jak to dovedete vy, a umím to teď stejně dobře. Chci, abyste věděli, že jsem zjistila, že vaše světlo zasahuje náhodně, a já si dovolím tu rouhačskou otázku. Co když je pravda úplně jinde a nejsou v ní bohové, lidé, ani rozum? Kladla jsem si otázku, co tady dělám, ptala jsem se lidí, kteří měli znát pravdu, kteří mi měli dát odpověď na moje noční můry. Ti samí lidé mi pak řekli, že odpovědi neexistují, oni že je neznají. Mysleli sice, že ano, ale byla to jen iluze. A dokonce se začali ptát mě, ve kterém okamžiku že se tohle město skutečně zastavilo, zdrcené neúnosnou událostí. Neúnosnou, protože náhodnou, neúnosnou, protože chyběla nějaká prvotní příčina. Otranto jsou muka, je to obloha plná mračen, krev proudící ulicemi. Dobře mě poslouchejte. Odtud vzešlo násilí, které ovládá všechno další. Já to vím, dá se to vyčíst z mozaiky. Tohle místo učinilo svatým krveprolití, osm set hlav, co se koulely z návrší. Násilí se odhalilo právě v Otrantu, slepé a náhodné, vybírající si oběť bez důvodu a zjevující se v plné své síle.

Akmed o těchhle věcech neví, ale děsí se jich úplně stejně. Dokáže mi vyprávět jedině o tom obličeji, o těch očích, o té ženě. V Boží tváři, do níž nelze pohlédnout bez popálení, lze číst odraz oběti, násilí, náhody. Oidipus se prohlašuje za syna Tyché, Štěstěny, Náhody. A to, že tady v Otrantu náhoda a oběť nejsou jen ledajaká slova, jsem pochopila okamžitě. Řekl mi to jeden mladík, co se snažil přisoudit mozaice nějaký smysl, setkali jsme se ještě před zahájením restaurátorských prací. Badatelé měli tehdy posledních pár dnů na práci v katedrále, pak se všechno uzavřelo a dlažba se otloukla. Poslední z nich, kdo se ještě procházel v chrámových lodích, byl možná i nejmladší, Francouz, který do Otranta přijel na stipendijní pobyt. Dlouho jsem si nevšímala, co dělá. Pocit, že jsem konečně v Otrantu, mozaiku před sebou, plná úzkosti před zahájením prací, mi znemožnili všímat si čehokoli jiného, mladého Francouze nevyjímaje. Až jednou odpoledne, když jsem si prohlížela mozaiku, jsem náhle cítila, že mi stojí za zády.

„Napadlo vás někdy, proč příběh Jonáše zabírá na mozaice tolik místa? Podívejte, vypadá dokonce důležitější než Babylónská věž, než potopa světa. To nemůže být náhoda.“

„A máte pro to nějaké vysvětlení?“ zeptala jsem se.

„Zdá se to asi šílené, ale začínám si myslet, že ta mozaika je proroctvím. Když se zamyslíte, uvidíte, že je předpovědí mučení a otrantských obětí z roku 1480. Tady na těch dlaždicích je zobrazeno vše tři sta let před tím, než k tomu došlo. Dávejte pozor. Znáte ten příběh, ne? Bůh uloží Jonášovi, aby oznámil městu Ninive, že bude zničeno, pokud se nezačne kát. Ale Jonáš se z poslání, k němuž byl předurčen, snaží vyvléknout. Raději nastoupí na loď. Pán ale sešle na moře silný vítr a strhne se taková bouře, že to vypadá, že loď ztroskotá. Námořníci začnou křičet, modlit se honem každý ke svému bohu a zbavovat se, čeho se dá, aby lodi ulehčili. A víte, co v tu chvíli dělá Jonáš? Tvrdě spí v nákladním prostoru. Lodivod ho tedy jde vzbudit, aby se i on modlil ke svému bohu: ´snad si na nás Hospodin vzpomene a nezahyneme.´ A teď přichází zápletka. Modlitby nepomáhají a tak se námořníci rozhodnou: ´budeme losovat a zjistíme tak, kdo je příčinou našeho neštěstí.´ A los padne právě na Jonáše.“

Zastavila jsem se a mlčky a upřeně ho sledovala. Mladý badatel mluvil a ukazoval mi postavy mozaiky, jakoby to byl vizuální doprovod jeho výkladu.

„Vidíte, loď představuje společenství a bouře je momentem oběti. Víte, proč se losuje, aby se zjistilo, kdo je za neštěstí odpovědný? Protože v takovém případě je nutné spoléhat na náhodu. Náhoda se nemůže mýlit, protože je božské podstaty. A skutečně, náhoda označí Jonáše. A Jonáš je nucen říci pravdu. Námořníci se nejprve snaží Jonáše všemi způsoby zachránit. Nakonec jej ale vezmou a hodí do moře, aby kvůli němu neumírali nevinní lidé. A moře se najednou uklidní. Los označil oběť a její odvržení zachrání ostatní námořníky. A ti se po Jonášově obětování obrátí na víru v nového boha, kterým je Jahve.“

Začínala jsem chápat, co se mi ten člověk snaží říct. A měla jsem z toho strach. Můj život mi připadal ještě nejistější, ještě víc v rukou náhody, bez nemožnosti jej uvážit. Poslouchala jsem a byla si jistá, že mi ta slova odvahy rozhodně nedodají, přestože tón jeho hlasu byl měkký a příjemný.

„Víte, v moderním světě se náhoda zdá být neslučitelná s božím záměrem, ale v antice tomu tak nebylo. V antice má náhoda všechny znaky posvátného. Může na lidech páchat násilí nebo je naopak něčím obdařit. Kněz Pantaleon to musel vědět, a proto tu ten malý příběh z Bible zaplňuje tolik místa. Proto je tu i král Artuš, rytíř svatého grálu, Kristova poháru, který jede na kozlovi, na obětním zvířeti. Proto na žádné jiné mozaice z tohoto období nevypadá scéna, v níž Kain utlouká Ábela palicí tak realisticky a násilně.“

Měla jsem se zeptat na Turky a na mučedníky. Na Turky, kteří přijeli tři sta let po tom, co byla mozaika dokončena. Pomohlo by mi to pochopit, proč k takovému vraždění nikdy nedošlo na žádném jiném místě? A proč právě tady mučili ženy, starce i děti ve snaze obrátit je na svoji víru? Teď se všechno to násilí začínalo vysvětlovat. I to, proč zničili úplně všechno, i fresky na stěnách katedrály, ale mozaiky se ani nedotkli.

O náhodě a osudu jsem přemýšlela celá léta. Celý můj život byl vytrvalým sledem podivných okolností. Pak jsem si začala myslet, že to, co řídilo veškeré události, které se kolem mě odehrávaly, se dělo podle nějakého plánu. Nemohla být přece náhoda, že moje matka zmizela jako pohlcená v nenávratnu. Ani ten latinský dokument nalezený mezi odloženými knihami, který načrtl poněkud jiný a dříve nemyslitelný scénář pro celou naši rodinu klidných Holanďanů, přivyklých severskému světlu. Kolikrát jsem si říkala (a teď, tady, chráněná stínem věže poprvé cítím, že si tyhle otázky mohu pokládat bez toho, abych bledla, abych cítila zármutek, úzkost, točení hlavy či dokonce měla pocit, že se dusím), kolikrát jsem si jen říkala, co by ten muž, který dorazil až k nám, asi dělal v Otrantu po tom, co ho Turci odvlekli jako zajatce. Kdo asi byl jeho otec, který ho vychoval. A jestli také jeho zabili Turci. Jestli některý z mých předků byl mezi těmi osmi stovkami mučedníků.