Imola
Imola. Toto jméno se mi odnepaměti rýmovalo se slovesem „immoler“ – prolít krev. V duchu jsem viděl požáry, nehody, tragédie. Snad kvůli okruhu formule 1 – jediné věci, kterou jsem s Imolou spojoval. Město leželo v Itálii, někde mezi Středozemním mořem a Jadranem, to bylo tak z mých znalostí zeměpisu všechno. Nutno podotknout, že mým oborem byla architektura.

Z tohoto důvodu jsem byl přijat jako průvodce v domě významného architekta, bílé vile známé po celém světě. Zaměstnání to bylo příjemné, pracoval jsem pouze na požádání. Když si to skupina turistů přála, přišel jsem jí otevřít a podal výklad o různých prostorách vily. Návštěvnící byli vesměs slušní a pozorní – zejména pokud přijížděli v neděli nebo o svátcích. A zrovna tato neděle byla velikonoční – den, kdy to platilo dvojnásobně.

Jednalo se o skupinu mladých studentů architektury, měli zpoždění, a tak abych zabil nudu, ještě jsem zametl. Když byla podlaha čistá, posadil jsem se před podlouhlé okno, odkud jsem zamyšleně pozoroval jezero, nebe a hory. Bylo příjemné teplo, večerní slunce svým světlem zaplavovalo krajinu a příslibně ji laskalo po čtrnácti deštivých dnech. Protože na sebe hosté nechávali čekat, vyšel jsem ven na ulici – vyjít jim vstříc mělo uspíšit jejich příjezd. V dálce, na parkovišti u benzinové pumpy, zastavil autokar, z něhož vystupovali cestující – skupina, na kterou jsem čekal. Dvě ženy se objevily na úrovni vily. Jistě mířily na pláž, pět set metrů opodál. Jedna z nich byla vysoká, krásná, s džínovou bundou. Měla snědou pleť a sebevědomou chůzi prozrazující jižanský původ. Na několik vteřin jsem na ní zůstal viset pohledem, ale abych nebudil dojem, že ji pozoruji, vrátil jsem se dovnitř. Na snění už nezbýval čas – moji hosté se blížili.

Ve vstupní hale, vedle malého sekretáře, viselo zrcadlo, před nímž jsem měl ve zvyku opakovat si roli – cvičit si uvítací fráze, aby zněly přirozeně. Po tom dlouhém čekání jsem se radoval, že se mí návštěvníci konečně objeví; říkal jsem: „Vítejte, Welcome, Wilkommen, Benvenuti“, pokaždé s jiným gestem a intonací.

„Děkuji,“ odpověděl kdosi. Byl to hlas ženy, o níž jsem si myslel, že jde na pláž. Cítil jsem se poněkud v rozpacích, že mé malé tajemství bylo takto odhaleno, a nesměle jsem pozdravil, na což navázala: „Bylo otevřeno. Jsme skupina studentů architektury ze Sassari. Děkuji, že jste na nás počkal. Promiňte nám to zpoždění. O velikonoční neděli je na silnicích ve Francii velký provoz. Vyjeli jsme v pět hodin ráno z Paříže a navštívili jsme Ronchamp a kláštěr La Tourette. Je nás padesát a máme k dispozici hodinu. Na prohlídku jsme se rozdělili na dvě skupiny. Můžeme začít?“

Její slova, jakoby naučená nazpaměť, vyslovená s rozkošným italským přízvukem, se kolem mne roztančila. Ve svých třiceti letech vypadala o pět let mladší a její sebevědomé vystupování jí dodávalo na půvabu. Na čele měla posazené brýle značky Chanel, v koutku nosu piercing a v hnědých očích se jí zračila touha prozkoumat novou budovu. Protože jsem nemluvil jejím jazykem, navrhla, abych podal výklad ve francouzštině a dopřál jí občasné pauzy, v nichž bude moci překládat. Poté mě požádala, abych mluvil pomalu, protože její francouzština je, jak řekla, trochu zaprášená.

Zatímco se první skupina scházela, měli jsme možnost, opřeni o parapet okna, lépe se spolu seznámit. Velmi se jí líbila krajina a pověděla mi, že studenti pocházejí ze Sardinie, že je asistentkou a právě končí na univerzitě Sassari postgraduál. Potom zdůraznila, že ona ze Sardinie nepochází, nýbrž z Imoly. „Znáte Imolu?“ Zmínil jsem okruh formule 1. „Je to poblíž Rimini.“ O Rimini jsem také slyšel - pláže, diskotéky a dopravní zácpy. Připadalo mi neskutečné, že by žena jako ona mohla bydlet ve městě jako Imola, a abych pravdu řekl, přímo nemístné, jako růže na kraji dálnice.

Když všichni vešli, zavřela dveře a dala mi pokyn začít. Pozdravil jsem skupinu a uvítal ji slovy: „Dobrý den a vítejte!“ Potom jsem se se širokým úsměvem obrátil k asistence a pobídl ji k překladu. Bylo to krátké, jednoduché a ona se na mne podívala, jako by chtěla říct: „Tak hloupá zase nejsem!“ Pokračoval jsem krátkou historií a dával jsem si záležet, abych vybíral běžně užívaná slova. Znovu jsem předal slovo asistence, která překládala. Moje znalost italštiny mi dovolovala udělat si představu o tom, co říká – alespoň jsem dokázal posoudit věrnost překladu. Fungovalo to, stroj se zaběhl a mohl jsem bez prodlení přistoupit k otázce financování. Trochu se to komplikovalo, ale slova zůstala jednoduchá – asistentka mohla snadno překládat. Protože postoupila na vyšší úroveň, řekl jsem si, že mohu klidně přidat na obtížnosti – a představil jsem poslední stavební úpravy o něco podrobněji. Znovu překládala, bylo to kouzelné, jako bychom hráli nějakou hru. Slyšel jsem svůj hlas a jako ozvěnu, kterou tato nádherná žena proměňovala, slova, jež jsem sice neznal, ale u nichž jsem oceňoval jejich hudebnost. Pokračoval jsem výkladem o barvách a jejich symbolice, vybíral jsem znalecky slova, o nichž jsem věděl, že se zanedlouho objeví v ústech mé tlumočnice. Připomínalo to bohatý bufet, z něhož jsem jí s požitkem dával ochutnávat své speciality jednu po druhé.