Mezi nejvýraznější tzv. diktátorské romány patří např. El Seňor Presidente (Pan prezident, 1946) Miguela Ángela Asturiase, Yo el Supremo (Já nejvyšší, 1974) Augusto Roa Bastose, El Recurso del Método (Náprava dle metody, 1974) Aleja Carpentiera nebo El Otoño del Patriarca (Podzim patriarchy, 1975) Gabriela Garcíi Márqueze. Vargas Llosa se ve svém díle pokusil zachytit a přiblížit možná nejspektakulárnější diktaturu v latinskoamerických dějinách, hrůzovládu Rafaela Leónidase Trujilla (1891–1961) v Dominikánské republice (1930–1961).

Příběh románu se rozvíjí ve třech hlavních dějových rovinách. V té první, obdařené největší dávkou autorské invence, se Urania Cabralová, dcera bývalého senátora Trujillova režimu Agustína Cabrala, v polovině 90. let vrací po 35 letech strávených ve Spojených státech do Dominikánské republiky, aby se opětovně setkala se svým umírajícím a jen částečně vnímajícím otcem a vyrovnala se tak s bolestnou minulostí, jež nenávratně poznamenala celý její život. Druhá dějová rovina je detailně pojatou rekonstrukcí dlouhého a nervózního čekání sedmi spiklenců na tiché a opuštěné silnici za hlavním městem (které během diktatury neslo neskromný název Ciudad Trujillo) na tyranův vůz a kde rovněž dojde k Trujillově zavraždění. V poslední linii příběhu je pak režim přiblížen prostřednictvím drobných každodenních epizod, vlastních Trujillových vzpomínek či monologů a exkurzí na jeviště politických jednání v celé své obludnosti.

Mario Vargas Llosa věnoval přípravě na napsání románu tři roky, během nichž studoval historické materiály, pečlivě procházel dobové dokumenty a třikrát dokonce dlouze hovořil s dominikánským prezidentem Balaguerem. U autora jeho kvalit a schopností je proto překvapivé, že místy nedokáže čtenáře o hloubce svých znalostí přesvědčit a ten se může mylně domnívat, že vlastní invence výrazně převládá nad skutečnými historickými údaji.

Jedinečnost dřívějších děl Vargase Llosy, zvláště jeho raných románů Město a psi (La ciudad y los perros, 1963) a Zelený dům (La casa verde, 1965) spočívala mimo jiné v dokonalé práci s mnohavrstvými dialogy, kdy si čtenář mnohokrát nebyl ihned jistý, který z protagonistů právě hovoří, v častém střídání scenérií, ve vyváženém prolínání časových rovin a pouze na první pohled nelogické retrospektivě. Zejména Zelený dům je v kontextu latinskoamerické literatury dosud nepřekonaným labyrintem, který nutil čtenáře k naprostému soustředění a pozornosti, aby neztratil nit příběhu, a právě tento proces činil z četby nezapomenutelný zážitek.

V knize Kozlova slavnost Vargas Llosa opustil komplikované narativní postupy a nedopřává čtenářům možnost s ním aktivně „spolupracovat.“ Staví se naopak do role vypravěče, jenž je dokonale obeznámen s vývojem příběhu a předkládá jej často zbytečně zřetelně a jasně. Na jedné straně sice dosahuje toho, že čtenář rychleji postupuje kupředu a román působí „čtivěji,“ avšak na straně druhé až nepříjemně zredukoval působivost výše zmíněných vypravěčských postupů. Z toho vyplývá i to, že ačkoli román se čte příjemně, málokdy dokáže skutečně „strhnout“ a plně obejmout svým kouzlem – podobnými výjimkami jsou například emotivní scéna výslechu jednoho z atentátníků v nemocnici či otřesné mučení a věznění generála Romána.

Pokud jde o samotný příběh, paradoxně by se dalo říci, že nejzajímavější pasáže se rozehrávají až po Trujillově smrti. Zatímco do tohoto bodu je diktátor dominantní a charismatickou personifikací utrpení Dominikánců, jež spolehlivě svádí veškerou pozornost na sebe (ať již přímo svými vlastními činy či nepřímo ve vzpomínkách atentátníků), po jeho zavraždění se rozběhne machiavelistická mašinérie, jež na krátký čas brutálně zničí zárodky pokusu o přechod k ideologické změně. V okamžiku, v nějž mnozí po třicet let tajně doufali, se ukáže, že Trujillo skutečně dokázal - slovy Vargase Llosy - „proniknout až do myslí Dominikánců“ a spiklenci zjišťují, že se od nich všichni odvrátili a že ačkoli mělo okamžitě dojít k naplánovanému převratu, jsou vlastně vydáni na smrt. Velitel ozbrojených sil, jenž měl být po Trujillově smrti vůdčí postavou převratu, se ukázal jako nerozhodný vyjednavatel, který jen přihlíží tomu, jak veškerou moc přebírá až dosud pasivní prezident Balaguer, a ten zase z vlastního oportunismu tiše toleruje řádění psychicky labilního diktátorova syna Ramfise, v mnoha aspektech možná ještě krutějšího než byl jeho otec.

Po odstranění Trujilla – v němž měla téměř s jistotou prsty i americká CIA, protože jeho prapodivné finanční machinace (v posledních letech jeho diktatury došlo k situaci, že bylo prakticky nemožné rozlišit dominikánský státní rozpočet a Trujillovy bankovní účty) rozsely v Bílém domě obavy, že by v Dominikánské republice mohlo dojít k revoluci ve stylu Fidela Castra na Kubě - donutily ovšem neustále se stupňující tlak ze zahraničí i již povolená a sílící interní politická opozice jeho rodinné příslušníky a nejbližší spolupracovníky rychle opustit stát a hledat azyl v zahraničí; v mnoha případech bylo nakonec spravedlnosti učiněno zadost. Trujillovi bratři José Arismendi a Héctor Bienvenido opustili ihned po atentátu Dominikánskou republiku, aby se o několik měsíců později vrátili a pokusili se pučem svrhnout nově se rodící režim. Prezident Balaguer však situaci s pomocí severoamerického námořnictva zvládnul. Ramfis Trujillo zahynul na následky automobilové nehody – ani zde není vyloučen podíl CIA či dokonce prezidenta Balaguera – a je pohřben stejně jako jeho otec v Madridu. Trujillův mladší syn, Radhamés, byl popraven kolumbijskou mafií v panamské džungli. Nemilosrdný šéf zpravodajské vojenské služby (SIM) Johnny Abbes García byl prezidentem Balaguerem uklizen na diplomatickou misi do Japonska a poté se usadil na Haiti, kde se zapletl do komplotu proti diktátorovi Françoisovi Duvalierovi, na jehož příkaz byl s celou svou rodinou zavražděn. María Martínez, Trujillova poslední manželka, opustila ostrov ještě ve chvíli, kdy jí bylo umožněno odvézt značný finanční obnos; v případě návratu by však byla stejně jako všichni členové Trujillova rodu postižena zákonem, který všem nositelům diktátorova jména zakazoval jakékoliv fyzické vlastnictví v Dominikánské republice.

Vrátíme-li se k relaci autora a jeho díla, je třeba konstatovat, že některé spisovatelovy kroky negativně ovlivňují vlastní literární kvalitu románu. Rozhovor Uranie Cabralové s příbuznými – ačkoli mu nelze upřít významnou symbolickou úlohu přiblížit situaci dívek a mladých žen během diktatury – je na mnoha místech strojený a některé reakce zúčastněných působí nehodnověrně; samotná pointa Uraniina příběhu je pak od prvního okamžiku, kdy se čtenář dozví o jejím zneuctění Trujillem, natolik jasná, že ani nemusela být vyřčena. Se závěrečnými stránkami se rovněž stupňuje výskyt vulgarismů, až nakonec překročí hranici relevance pro vývoj děje a získá punc samoúčelnosti. Zarážející je i nečekaná rychlost, s níž je ukončen dlouhodobý spor režimu s církví – unesený a zbídačený americký biskup jej navíc doprovodí klišovitým a vzhledem k probíhajícím událostem těžko uvěřitelným „Odpusťte jim, pane prezidente, protože nevědí, co činí.“ Vargas Llosa také občas zbytečně zahrnuje čtenáře jmény, o jejichž nositelích se nic bližšího nedozvíme a která jsou tudíž nepříliš podstatná.

I přes výše napsané je Kozlova slavnost slušně odvedenou prací, kterou si Vargas Llosa jistě reputaci nepokazí a v konkurenci literatury na českém trhu rozhodně patří mezi jevy zdařilejší (kritiky označující ji za nejlepší latinskoamerický román jsou ovšem scestné či angažované). Přes výhrady je totiž třeba uznat, že přibližuje českému čtenáři významnou historickou etapu, která mu ještě nemusí být natolik známa, a už proto stojí za pozornost. Dojem z četby ovšem může částečně poškodit nezvyklé množství překlepů a český překlad. Celým románem se totiž táhne jev, který vzhledem k obsahu díla, případně momentálnímu situačnímu kontextu, může působit rušivě, totiž rigorózní překládání přízvisek Trujillových spolupracovníků a režimních politických špiček (např. „Hrudníček“, „Břitvička“ či „Mozeček“). I Trujillův „Dobrodinec“ je přinejmenším diskutabilní. V originále sice zdrobnělinami jsou, avšak při převodu do češtiny je v některých případech na místě přistupovat k tomuto morfologickému jevu citlivěji a flexibilněji, protože ve španělštině může diminutivní sufix plnit funkci víceméně formální. Objektivně je třeba uznat, že překladatel je při své práci značně limitován, avšak možná by bylo bývalo lépe zauvažovat o odklonu od překladatelských konvencí v zájmu nepoškození působivosti vyprávěných událostí. Za to už ovšem Vargas Llosa nemůže.