Na knižních pultech se objevily povídky současného maďarského spisovatele László Darvasiho, který byl u nás doposud neznámý. Překladatel Milan Navrátil seřadil chronologicky autorovy povídky do útlé, ale působivé sbírky.

Jednotlivé povídky se odehrávají na blíže neurčeném místě v atmosféře jakéhosi bezčasí. Příběhy plné melancholie, smrti, násilí i krásy jsou zasazeny převážně do scenérie venkova či panenské přírody, jakoby zahalené tajemstvím a tichem. V některých povídkách se však ocitáme i v interiérech domu či policejní stanice, v uzavřených prostorech jakoby oddělených od ostatního světa. Jednotlivé postavy vytvářejí dojem, jako by přišly z jiného světa, přesto jsou však lidsky konkrétní a autentické.

Společným rysem Darvasiho postav je pocit jakési vykořeněnosti a izolace, protagonisté se pohybují kdesi na hranici mezi snem a realitou, jejich společným atributem je hluboká osamělost a jakási beznaděj, z nichž hledají cestu rozličnými způsoby. Některé se obrací do svého vnitřního světa a v mlčení se sebou hledají jiný rozměr života, druzí se v beznaději uchylují k osamělému vzdoru, kterým může být i krádež Ježíše na kříži, násilí v ataku či vražda.

Legendární španělský básník Jehuda ben Samuel Halévi vede zdánlivě úspěšný život a těší se obecnému uznání, přesto však uvnitř pláče a propadá stavům trudnomylsnosti, bezmocné dítě pláče i uvnitř mladíka z povídky Růže z Veinhagenu, který si s sebou nese trauma z dětství a pocity samoty jsou pro něho tak neúnosné, že kvůli nim ublíží dívce, jíž stál modelem. Umírající chlapec v povídce Vnuk Kutuzova si kroužkuje dny, které přežil. Žena v povídce Odpuštění zavraždí manžela poté, co jí oznámí, že už spolu nikdy nebudou spát, a její život se rázem zahalí prázdnotou. Vdova Viola v povídce Manžel Keller ve svých představách stále žije se zesnulým manželem, její život je jakási hrobka, do které se rafinovaně snaží vtáhnout svého souseda, jenž nakonec zjistí, že se stal obětí mrazivého přeludu.

Smrt je klíčovým motivem většiny povídek a váže na sebe různé konotace, ať už má podobu přirozené smrti, vraždy či sebevraždy. Některé povídky obsahují prvky krimi a rafinovaně rozkrývají mnohovrstevné významy viny a odpuštění. Jsou opředeny zvláštním tajemstvím a napětím a zůstává v nich mnoho nezodpovězeného.

Důležitým tématem sbírky je též erotická láska, která může být jediným azylem před životní beznadějí, motorem brutálního činu, prostředkem obchodu či ponížení a je často téměř naturalisticky ztvárněna. Sugestivním momentům smrti a touhy kontrují sémanticky nabité okamžiky ticha a mlčení, které dávají příběhům transcendentální rozměr.

Sbírka spojuje dohromady silné, i když často prosté příběhy postav, marně hledajících kotvu v unaveném a lhostejném světě, který „jako by se ztratil“ a v němž má „samota barvu husté černě“. Hrdinové vzbuzují dojem ztracených, zoufalých sirotků, kteří jsou od ostatního světa odděleni jakousi průhlednou, nerozbitnou clonou, za kterou nikdo neslyší jejich osamělé výkřiky. Ve čtenáři vzbuzují empatii a soucit, i když se nechovají vždy nejlépe.

Nejsmutnější kapela na světě je čtivou, sugestivní a kvalitně přeloženou sbírkou, kterou si stojí za to přečíst.