Samota a něha diktatury
Zografu, Lili: "Prostitutka" 1

Samota a něha diktatury

Z knihy, již má český čtenář jako vůbec první dílo této spisovatelky k dispozici, prýští silný individualismus a nezkrotná touha po svobodě.

“Neprodávám sloh, styl, literaturu. Nepíši povídky. Předkládám fakta a ducha doby, ve které žiji.“ Takto – až příkře – uvádí svou knihu řecká prozaička, esejistka a politická aktivistka Lili Zografu (1922–1998). Onou dobou je v tomto případě přelom 60. a 70. let 20. století, kdy zatímco v Československu pomalu uhasínaly naděje na svržení levicové totality, Řecko svíraly kleště krajně pravicové plukovnické junty.

Překladatelka v doslovu uvádí, že autorka, „politická aktivistka se silně levicovým smýšlením, [...] nemusela vadit našim cenzorům v době před rokem 1989“. Pravděpodobně především o Zografu tehdy prostě u nás nikdo nic nevěděl. Každopádně z knihy, již má český čtenář jako vůbec první dílo této spisovatelky k dispozici, prýští takový individualismus a tak nezkrotná touha po svobodě, že i kdyby se už československému cenzorovi na stůl dostala, dost pravděpodobně by byla odmítnuta jako nebezpečná a nevhodná, bez ohledu na sebelevicovější orientaci autorky.

Kniha „Prostitutka“ (v originále Επάγγελμα Πόρνη, tedy Povolání: Prostitutka) je rozdělena do tří částí: Junta, Samota, Něha. Každý oddíl obsahuje několik kratších textů – řekli bychom povídek, kdyby se sama Zografu proti tomuto termínu neohrazovala –, které spojuje stejná emoce, již hrdinové příběhů v různých obměnách prožívají. Některé příběhy jsou silně autobiografické, jiné vycházejí ze zážitků lidí z autorčina okolí. Texty v části Junta spojuje pocit beznaděje a sveřepého, leč dopředu k neúspěchu odsouzeného vzdoru proti totalitnímu režimu, jeho představitelům a přisluhovačům. Hrdinka titulní povídky po několika marných pokusech o získání povolení k výjezdu do zahraničí konstatuje jejich marnost, a tak se alespoň baví recesí na účet byrokratů. Další texty líčí pocity ženy znásilněné v soukromé psychiatrické léčebně se špičkovou pověstí či příběh jiné ženy zfackované trafikantem při pokusu koupit si cigarety.

Společným jmenovatelem druhé části knihy je samota. Čteme zde příběh vnitřního boje chudé ženy, zda utratit minimální finance za jídlo nebo za knihy, stařeny usmrcené zlodějem vydávajícím se za poslíčka, nebo osamělého starce, který se odhodlává k návštěvě jiného osamělého starce jen proto, aby z něj vymámil peníze, které dluží a které mu už nikdo jiný nepůjčí.

Zatímco povídky v prvních dvou třetinách knihy naplňují čtenáře pocitem melancholie až beznaděje, poslední oddíl Něha přináší jistou úlevu. Melancholie a nostalgie zůstávají, ale zoufalství přece jen ubývá a na jeho místo nastupuje komično. Například příběh Sbohem, Theodulo, který později Zografu rozpracovala v samostatném románu (Tvá nehodná žena) vypráví o muži z malé vesnice, který se po několika dlouhých letech pracovní emigrace vrací z Německa. Přestože přiváží úspory a mnoho darů, jeho matka a sestry jsou hluboce zklamané tím, že si z ciziny jako každý správný pracovní emigrant nepřivezl také manželku. Hrdina se tedy vydává do hlavního města, aby tam sehnal nějakou Inge, a zabránil tak zostuzení své rodiny před celou vesnicí.

Zografu je jednou z nejznámějších a nejčtenějších moderních řeckých autorek. Kromě novinářské práce vydala přes deset prozaických děl, jedno drama a několik studií a monografií o spisovatelích řeckých (Kazantzakis, nositel Nobelovy ceny básník Odysseas Elytis) i zahraničních (Kafka).

Český překlad knihy „Prostitutka“ doplňují stručné a navýsost užitečné překladatelčiny vysvětlivky k politickým a společenským reáliím a krátký doslov přibližující život autorky, její dílo a životní filozofii.

Rita Kindlerová je zkušená překladatelka, která má už na svém kontě větší počet překladů z ukrajinštiny. Na knize „Prostitutka“ je na první pohled patrné, že Kindlerová není žádným nováčkem: text se čte dobře, nezadrhává, styl poměrně solidně vystihuje styl autorky (charakteristickým znakem levicově zaměřených řeckých spisovatelů je progresivní přístup k jazyku, hovorovost, odmítání archaizujících prvků, které jsou naopak typické pro pravicově smýšlející autory). Při bližším srovnání s originálem se však přece jen objeví překladatelské chyby a nepřesnosti. Fráze χάσμα των γενιών neznamená „ztráta generací“ (str. 7), ale „propast mezi generacemi“, větu „Stačí říct a umřu“ (str. 10) by bylo správnější přeložit „Jako bych měla umřít“ (v orig. Λες και πρόκειται να πεθάνω). Při tomto překladu by byla také jasnější poznámka vztahující se k tomuto výroku, která mimochodem pochází od autorky, nikoli od překladatelky, jak se může čtenář mylně domnívat vzhledem k tomu, že poznámka je zahrnuta bez upozornění mezi překladatelčiny vysvětlivky.

Drobné lapsy lze vytknout i redakční práci, např. sloveso paralyzovat je v češtině obouvidové, tvar zparalyzovat (str. 8) je tedy substandardní. Objevují se také pochybení v interpunkci. Systematický není přepis antických jmen, mělo by se psát buď Pénelopé a Pausaniás, nebo nevyznačovat žádné délky, nikoliv tedy Penelopin, ale Pausaniás (str. 59).

V každém případě jsou zmíněné nedostatky drobnostmi, jež nemají nijak závažný dopad na estetický a myšlenkový prožitek čtenáře knihy, která zaujímá výsadní místo v řecké prozaické tvorbě druhé poloviny 20. století. Její překlad do češtiny je nepochybně chvályhodný a významný počin.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

dybbuk, Praha, 2007, 128 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse