Ganivetovo zrcadlo
Ganivet, Ángel: Španělské idearium

Ganivetovo zrcadlo

Eseje významného španělského spisovatele 19. století nabývají na aktuálnosti ve století jednadvacátém, kdy „české země nově zažívají rychlý proud dějin“.

V letním semestru převratného roku 1948 rozebíral prof. Václav Černý se svými studenty romanisty na semináři „Španělské idearium“ od Ángela Ganiveta. Bylo to „případné“. Četbou úvahy o zemi, která definitivně přestávala být globálním impériem a váhala, zda má vkročit do nové evropské budoucnosti, si studenti mohli uvědomit, že také jejich stát se ocitl v dramatické obrátce, když kulturní duch Paříže, povzbuzující vzdělané Československo z roku 1918, měl být nyní na celá desetiletí vystřídán sovětským Východem. Ganivetovo Idearium, generační rukověť upozorňující na to, že evropská moderna nese na svých bedrech rovněž římskou, vizigótskou, arabskou a koloniální minulost, bylo v tomto ohledu užitečným zrcadlem.

Nedávno vyšlo toto zrcadlo evropské situace česky, a sice v nakladatelství L. Marka, v plynulém a srozumitelném podání hispanistky Anny Tkáčové. Leckterá stránka textu zpřehází zdejšímu čtenáři vštípené představy. Například si uvědomí, že údobí husitských válek, utvářejících ráz naší země, je ve srovnání s hispánsko-arabským kláním, které se protáhlo na sedm století, stručnou kapitolou. Ángel Ganivet (1866-1898), narozený v Granadě, měl na rozdíl od filozofa Miguela Unamuna, se kterým vedl přátelskou kontroverzi, kladný vztah k arabské kultuře, dlouhodobě ovlivňující Iberský poloostrov. Tvrdil, že ti, kdo systematicky a nevraživě vymazávají ze španělského duchovního vývoje arabský vliv, „se dopouštějí psychologického zločinu a ztrácejí schopnost porozumět španělské povaze.“ (IE 93) Ohrazoval se proti šíření myšlenek, které probouzejí násilnické stranictví, protože se tím místo dobra koná zlo a „duch se tím utvrzuje v chorobném napětí“.

Na druhé straně překvapivě příkře odhadoval v roce 1897, kdy Idearium vyšlo, některé historické a společenské jevy: „… islám v sobě nese zárodky násilí, které dnes vypadají, jako by byly vyhubeny, ale zítra se mohou objevit vtělené do nějakého mladšího národa, který je znovu nechá rozhořet a vdechne jim život.“ (IE47) „Islám je nebezpečný, když se mu umožní, aby ovládal velká, mezi sebou propojená území ustavená v náboženskou federaci, protože islám se nešíří individuálně, ale ve formě násilných a rychlých výpadů všemi směry uvnitř přirozeného geometricky vyměřeného území, které někdy překročí a uchvátí cizí národy.“ (IE 71)

Ganivetovy výroky obsažené v Ideariu jsou stavěny na paradoxech. Promlouvá v nich kromě jiného hlas antiky, nacházející se před velkými dějinnými zlomy, především filosof Seneca, córdobský rodák, jehož spisy zaujaly mladého granadského myslitele během právnických a filozofických studií. Zatím co Unamuno považoval sloučeninu stoicismu a římské právní tradice za zátěž, která utápí původní evangelijní křesťanství, Ganivet byl naopak přesvědčený, že teprve španělští umělci Zlatého věku (Velázquez) vnesli do klasických forem křesťanského ducha. Pohoršlivé hispánské autodafé mělo v Ganivetově pojetí svůj protipól v mystice, původem semitské.

Jako diplomat, který pobýval v Holandsku a Finsku, nazíral Ganivet španělský problém s odstupem. Ve Finských listech porovnal povahu svých krajanů se Seveřany a napsal studie o Ibsenovi, Jonasu LieBjörnsonovi. Ovládal výborně řečtinu, znal řecké filozofy. Tato polarita antické tradice, sloučeniny kultur usazených na Iberském poloostrově a příměsi moderního schopenhauerovského a nietzscheovského přístupu dodává jeho úvahám na přitažlivé ostrosti.

Ganivet byl ideovým předchůdcem následujících generací. Uvažoval nad Španělskem vyřazeným z velmocenské pozice, a přesto jazykově a kulturně přítomným v Americe, tedy nad Španělskem s „dvěma vchody“, středozemím a atlantským. Současně vynášel soudy nad Evropou, dosud usazenou v konstrukcích velkých říší, na které v následujícím 20. století už čekal rozpad.

Svou existenci zakončil tento intelektuál, vášnivě zaujatý osudem své země, paradoxně. Spáchal sebevraždu v lotyšské Rize, kde pobýval na diplomatické misi. Vrhl se do chladných vod řeky Dviny. Španělsko, v němž se v průběhu dějin shromáždily bohaté světové kultury, ale které Ganivet ve své době viděl ochrnuté, bez vůle, dnes představuje jeden z podstatných sloupů kontinentu. Ganivetův výrok: „mění se celkový význam událostí tvořících dějiny“, takže „naše dnešní moderní dějiny budou anomálním obdobím naší všeobecné historie“ stojí za hlubší zamyšlení.

S vděčností je třeba konstatovat okolnost, že Španělské idearium je nabídnuto české veřejnosti jako kontrastní úvaha ve vhodné chvíli, kdy české země nově zažívají rychlý proud dějin. A to v opačném směru, nežli byl proud, který se v roce 1948 převalil přes Ganivetova vykladače profesora Černého a jeho studenty.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Ze španělského originálu Idearium espaňol přeložila Anna Tkáčová, nakladatelství L. Marek / 3 K, Chomutov, 2007

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse