Seneka: Faidra
Seneka: Faidra

Seneka: Faidra

Čeští herci si poprvé vyzkoušeli, jaké to je proklínat bohy pod antickým nebem a to je zkušenost k nezaplacení. Vyšlo mnoho kritik a patrně všechny zaznamenaly, že na toto skvostné představení svítila ouplné lůny zář a po nebi přeletěl meteor.

Zpráva o cestě Divadla v Dlouhé do Butrintu a zase zpět, aneb o tom, jak v daleké Albánii mluvila Senekova Faidra česky

Divadlo v Dlouhé si do seznamu svých úspěchů může zapsat další položku: hráli Senekovu Faidru v Butrintu. Ale kdo ví, kde je a co je Butrinti nebo barbarsky Butrint? Toto místo, zapsané do seznamu světového kulturního dědictví, leží v Albánii poblíž hranic s Řeckem, na Korfu co by kamenem dohodil. Dostat se tam není nikterak lehké – jen cesta trvala souboru dobrých 17 hodin, počítaje v to let přes Budapešť do Tirany, shánění ztracených zavazadel a sedm a půl hodiny v autobusu do Sarandy, což je díky klikatým a uzoučkým cestám adrenalinový zážitek Nutno dodat, že méně odolná část výpravy – režisérka, dramaturg, překladatelka a představitelka Chůvy zvolili méně náročnou cestu přes Korfu. Zavazadla se naštěstí druhý den našla, kostýmy přežily, ale drúzy připomínající stříbřité kusy ledu, nevydržely. Bratr paní recepční z pětihvězdičkového hotelu zapůjčil vrtačku, divadlo zakoupilo epoxidové (šedivé) lepidlo na motory, šroubováky a vruty (darem dostali v místním železářství hrst šroubů) a pod vedením Thesea a Posla se opravárenská četa dala do práce. Jak české! Šetrný soubor sebou vůbec měl velmi chudičký servis – jednoho osvětlovače a jednoho zvukaře, garderobierku zastoupil dramaturg, provozní se proměnila v maskérku. Na zkoumání krásného okolí nebyl moc čas, bylo pěkné vedro, ale moře naštěstí v bezprostředním blízkosti hotelu. Zkouška svícení probíhala druhého dne od jedenácté hodiny v noci do ranní hodiny páté a pak se ti avanturisté vraceli zase hodinu silničkami, které jsou jen pro otrlé povahy. Před vlastním představením si dopřáli ještě jednu zkoušku, protože, málo platné, je to velký rozdíl hrát v Dlouhé na jevišti pro devadesát lidí a hrát v římském divadle, kam se vejde na tisíc diváků.

Archeologický areál v Butrintu je skvostné místo, popsané dějinami za minulých více než 2000 let tak, že tu najdete architektonické zbytky nejen z doby řecké a římské římské (forum, lázně), ale i paleokřesťanské (basilika, nádherné baptisterium s půvabnými, ale bohužel zakrytými mozaikami), byzantské, benátské a bůhví jaké ještě. Z nich to nejlepší je ovšem antické divadlo postavené hned vedle chrámu boha Asklépia. Jeho počátky sahají do třetího stol. př.n.l., Římané je přebudovali tak, že mělo hlediště nesouměrné – spodní část měla 13 řad, horní na západní straně 3 další řady a na východní straně 6 řad. Orchestra, kterou – stejně jako zbytky římských staveb – zalévá spodní voda, v níž plavou malé a čiperné vodní želvičky, je proti původní řecké stavbě rovněž rozšířená a má údajně průměr přes 10 metrů. Někteří badatelé mají zato, že to bylo teatrum tectum, zastřešené divadlo, tedy odeum, což se nepodařilo prokázat. Zato se našly díry svědčící o tom, že tu změkčilí Římané, kteří používali perfektní lázně v samém sousedství, měli plachty proti slunci či dešti. Zbytky římské scaenae frons jsou masivní a jsou výbornou kulisou pro každou antickou hru.

Hornatá Albánie byla v římské době plná divadel a mnohá z nich byla zbudována už ve 3. stol. př.n.l. Kromě kdysi zaznamenaného, ale dokonale zmizelého divadla v Onchesmu/Anchisis (což je dnešní Saranda, kterou pochopitelně založili Trójané, jmenovitě Priamův syn Helenos) tu jsou ještě divadla v Apollonii (Pojani – tam je kromě zbytků velkého divadla také patrné maličké odeum pro 150 lidí), Foinikii (Finiq, kdysi hlavní město Epeiru), Bylis (Gradish), Hadrianopolis (Sofratika), Nikaji (Klos) a velký amfiteátr v Dyrrhachiu (Durrës). Divadlo v Butrintu není z nich největší (divadlo v Apollonii mělo kapacitu 8000 diváků), ale je nezachovalejší a jeho poloha na svahu kopce, který korunuje benátská pevnost, mu dodává na malebnosti. Areál je obtékán do moře ústícím vivarským kanálem, takže by se dal celý obeplout (alespoň podle anglického průvodce). Kdyby ovšem byl čas!

V divadle se od r. 2000 koná festival, na němž hrají samozřejmě nejvíce soubory z balkánských zemí (ale jezdí sem i Angličané, Holanďané, Ukrajinci a La Mamma). Repertoár je široký. Hraje se samozřejmě řecké drama, ale to tvořilo dosud asi jednu třetinu všech inscenovaných her (byl tu Upoutaný Prométheus, Peršané, víckrát Antigona, Oidipus, Elektra, Trachiňanky, Bakchantky, Orestes, Medeia, Ifigenie v Tauridě, dokonce i Aristofanovi Jezdci a Plutos). Hrají se samozřejmě nejrůznější adaptace antických témat, klasika (Racine, Molière, Goldoni, Shakespeare), ale i Shaffer a Jellineková, bývá tu také mnoho tance a zpěvu, ba i opera. Letos byla jen čtyři představení – Euripidovy Trójanky (Národní divadlo z Tirany), Držićovo Dundo Maroje (Národní divadlo Srbské), Sen noci svatojánské (Národní divadlo z makedonské Skoplje) a naše Faidra.

Diváci evidentně přesně rozuměli, k čemuž napomohl i překlad textu promítaný na plátno nad divadlem. Přeložil je do albánštiny Piro Milkani, někdejší absolvent pražské FAMU, filmový režisér (posledním jeho filmem je česko-albánský Smutek paní Šnajderové) a diplomat, který byl několik let velvyslancem Albánie v České republice. Ten oddaně tlumočil i tiskovou konferenci obsazenou jak novináři, tak místními odborníky, kteří překvapili nejen nesmírnou chválou, ale i poučeným komentářem (jeden teoretik přesně vysvětlil, jak obtížně se Seneka inscenuje) a zvědavými dotazy (jak je divadlo financováno?). Úspěch u diváků byl velký a ačkoli všichni diváci jsou vzácní, mezi nejvzácnější patřila paní Markéta Fialková, naše velvyslankyně v Albánii, která neváhala kodrcat se po špatných silnicích tam a zpět, aby první české divadlo, které kdy v Albánii hrálo, řádně uvedla. A taky dva čeští mládenci, kteří na cestě do národního parku uviděli plakáty a přišli se podívat – i pomoci s nakládáním.Trošku jsme se na počátku báli a zbytečně. Festival byl dobře organizován, hostitelé byli laskaví a vstřícní a cenili si představení tak vysoko, že okamžitě nabídli, aby divadlo přijelo i na příští festival. Čeští herci si poprvé vyzkoušeli, jaké to je proklínat bohy pod antickým nebem a to je zkušenost k nezaplacení. Vyšlo mnoho kritik a patrně všechny zaznamenaly, že na toto skvostné představení svítila ouplné lůny zář a po nebi přeletěl meteor. 

Recenze

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Eva Stehlíková,

Díky za zájem i poučení. Asi bychom měli přidat, že Butrint najdeme také pod latinským názvem této lokality BUTHROTUM a že je to vskutku divadlo (tj. prostor určený k divadelní produkci, typ Epidauros), nikoli amfiteátr (tj. prostor určený k podívaným jako gladiátorské hry, štvanice atd., typ Koloseum), což samozřejmě platí jen pro odbornou diskusi, protože mylné označení se používá všude, nejen u nás. Je to nejspíše tím, že amfiteátr v nás vyvolává představu auditoria stupňovitě uspořádaného - a to je v každém antickém divadle.
Soubor udělal v Butrintu mnoho fotografií a snad bude i malý záznam části představení. Jinak si dovoluji upozornit, že Česká televize pořídila záznam představení v Dlouhé. Nemýlím-li se, má se vysílat 11. října.

Břetislav Ditrych,

Úspěch Divadla v Dlouhé mě opravdu potěšil, tím spíše, že jsem vynikající představení Faidry v Praze viděl. Musel to být pro diváky mimořádný zažitek. Škoda jen, že ho výrazněji nezmínila naše média, například veřejnoprávní televize.Ale redaktorům Událostí v kultuře je jistě bližší třeba New York...
Blahopřeji všem, kteří se na realizaci představení podíleli.

B. Ditrych

josef,

Zajímavý a hezký článek, blahopřeji všem zúčastněným! Snad jen drobná připomínka ad "Butrinti nebo barbarsky Butrint": Butrint je albánský název bez určitého člena (-i), Butrinti je stejný název s určitým členem :) V češtině je vzhledem ke skloňování vhodnější používat formu bez člena (Butrint). A pro Dyrrhachion/Durrës má čeština název Drač :)

Mattony,

Pořídil někdo záznam z toho představení? Velmi rád bych si ho prohlédl. V Butrintu jsem byl před dvěma lety a amfiteátr mě nadchl. Říkal jsem si, jak by bylo krásné zhlédnout v něm opravdové antické drama.