„Neklimatizovaná noční můra“ Nicolase Bouviera
Bouvier, Nicolas: Ryba-štír

„Neklimatizovaná noční můra“ Nicolase Bouviera

Zprostředkování Bouvierových knih klade na překladatele vysoké nároky.

Dnes patří dílo tohoto švýcarského cestovatele, spisovatele, básníka, fotografa, ikonografa a především zvídavého světoznalce k cestopisné klasice. Dobře se prodává a vychází v překladech (mj. do angličtiny, němčiny, italštiny, španělštiny, norštiny, češtiny...). Nicolas Bouvier (1929-1998) je řazen mezi tzv. spisovatele-cestovatele (Töpffer, Cendrars, Cingria, Bodmer, Maillartová), i když svým neopakovatelným stylem v podstatě odolává jakémukoli zařazení. Uznání se mu ale dostalo až zpětně v průběhu osmdesátých a devadesátých let. Jeho první a dnes jednu z jeho nejznámějších a nejoblíbenějších knih, Návod k použití světa (česky L´Usage du monde, 2001), po jejím dokončení v roce 1961 odmítalo jedno nakladatelství za druhým (nelíbilo se např. propojení textu s ilustracemi Thierryho Vernetta, délka textu...). Bouvier ji na vlastní náklady vydal o dva roky později, ale s výraznějším čtenářským ohlasem se setkala až při dalších vydáních (1965, 1985, 1992).

Kniha Ryba-štír vyšla ve švýcarském nakladatelství Galland v roce 1981, o rok později v nakladatelství Gallimard a úspěch na sebe nenechal dlouho čekat (reedice 1990, 1996). Obdržela výroční cenu kritiky a kladně ji přijali i čtenáři. V roce 2004 vyšel výbor Bouvierových děl v prestižní edici Quarto v nakladatelství Gallimard.

Spisovatel-poutník necestoval jen se zápisníkem, na svých cestách pořizoval zvukové nahrávky folklorní hudby i fotografické snímky. Cizím krajům nastavoval všechny své smysly, a až s odstupem své utříděné dojmy svérázným, bohatým a přitom stručným jazykem svěřoval papíru. Nejdelší čas si vyhradil právě pro napsání útlé knihy Ryba-štír, která zachycuje jeho osamělý devítiměsíční pobyt na Cejlonu v roce 1955, jenž v něm zanechal nesmazatelné stopy. Aby si mohl co nejautentičtěji vybavit atmosféru a své dojmy, poslouchal při psaní Debussyho smyčcový kvartet v g-moll, který zněl jeho hotelovým pokojem i na ostrově.
„Člověk necestuje proto, aby se vyšperkoval tisíci exotických historek jako vánoční stromek, ale proto, aby ho cesta oškubala, vydrbala, vyždímala a nakonec vyplivla jak ručník vyšisovaný od pracích prášků, jaký vám s úlomkem mýdla podají v bordelu.“ (s. 46)

Do českého prostředí Bouviera poprvé uvedla Růžena Steklačová svým překladem Japonské kroniky (1989 a 1996). Teprve po uplynutí dalších pěti let se na pultech objevil překlad Návodu k použití světa (2001) od romanistky Hany Zahradníčkové, která v překládání Bouvierových knih pokračuje dodnes – Ryba-štír (2003), Deník z Aranu a jiných míst (2007). Všechny svazky vyšly v nakladatelství Tichá Byzanc.
Český překlad knihy Ryba-štír vyšel za podpory švýcarské nadace pro kulturu a v rámci podpůrného programu F. X. Šalda. Oproti francouzskému originálu je výtisk doplněn o černobílé ilustrace Jany Soppé. Nejen grafická úprava, ale i vnitřní členění kapitol a písmo tak navazuje na předchozí úspěšné vydání Návodu k použití světa (ilustrace vytvořil Bouvierův spolucestovatel a přítel Thierry Vernett předtím, než se při společném putování od spisovatele odpojil a vrátil zpět). Další krok vstříc českému čtenáři představuje výběrový terminologický glosář na konci knihy. Naproti tomu francouzský originál se opírá „pouze“ o doporučující jméno vydavatelství Gallimard, které používá jednotnou úpravu všech publikovaných textů.

Označení autora jako cestovatele-básníka je velmi výstižné i v případě „cejlonského“ titulu Ryba-Štír. Pojem cestopis nemůže být s touto knihou nikdy spojován, a přesto v ní přes Adamovu úžinu přejedeme na Cejlon (dnes nazývaný Srí-Lanka), kde spolu s hrdinou strávíme několik měsíců, a to i na nemocničním lůžku nebo za psacím strojem v hotelovém pokoji. Bouvierovi ovšem nešlo o geografickou přesnost. Báseň je pro charakteristiku svazku také příliš silné slovo, i když stručné a zkratkovité vyjadřování a velmi bohatý jazyk se nás budou snažit přesvědčit o opaku:
„... nikdy se nedokázali vypořádat se sluncem, jehož se děsí... Kolem šesté ranní vystřelí nad obzor jako dělová koule, aby se rozprsklo po mlžném nebi. Všude je vidět ten kyklop, potměšile se odrážející ve výparech a šťávách, které vysává z města. V průběhu nekonečného dne se opírá do rostlin, lidí a myšlenek, aby jim dal kvapem uzrát a shnít, otravuje nás jako špatný absint, než soptivě klesne do moře za běsného třeštění vínově ohnivých barev, jež záhy zhasnou, jak je strhává s sebou. Večer co večer stejný požár, stejné orgie oněmující krásy, stejná barokní pompa rozestřená nad naším mraveništěm, jako by bylo k smíchu.“ (s. 67) François Laut velmi výstižně označil Bouvierův styl, když jeho životopis pojmenoval Nicolas Bouvier. L´œil qui écrit (Pohled, který píše, nakl. Payot, 2008).

V panujícím celodenním žáru se pro Bouviera život na „ostrově tisíce úsměvů“ zastavil: sugestivně popisuje, jak byl přinucen prožít si „neklimatizovanou noční můru“ (jak svůj pobyt později sám nazval), kdy před ním místní lidé defilují jako podivuhodné figurky anebo pozoruje nejukrutnější války všelijaké havěti jakoby vystřižené z obsahově nepříliš věrohodného atlasu hmyzu anglického entomologa zakoupeného v antikvariátu.
„Je to sameček druhu Heliocopris Midas... Právě na jeho adresu autor dodává sometime, they fly in the rains. Do they? Sometime? Panečku, tomu říkám anglosaský eufemismus! První kapka ještě nedopadla na dvůr, když se vznesl, rámusivě jako porouchaný bombardér, vrážel do všeho kolem a nakonec nouzově přistál na stole, celý zpitomělý tím výletem.“ (s. 129)
Líčení je fragmenární a velmi pestré – i na malém prostoru jediné věty se střídají ironické glosy s vtipně podanými historkami, krátkými komentáři či trefným popisem přežitků anglické koloniální nadvlády i výdobytků a ideologií importovaných západní civilizací, které tu působí jako pěst na oko. V kontrastu s tím pak i zdejší autorova prožívaná muka způsobená vážným onemocněním, kusé záznamy psychického i fyzického strádání nakonec vyznívají značně smířlivě.
„Pro dokonale odvedenou práci, s přehledem zvládanou lopotu, cílevědomost, chladnokrevné masakry a výtvory v pozemním stavitelství, vedle nichž je Louvre jen bábovka z písku, se prosím obracejte na hmyz. Můj ostrov si jistě zaslouží výtky, ale taková termití královna se tu může dožít až sta let a denně přivede na svět třicet tisíc poddaných. Ukažte mi jediného Bourbona nebo Grimaldiho, který by jich vyrobil tolik.“ (s. 96)

Zprostředkování Bouvierových knih klade na překladatele vysoké nároky. Citací dokonale vystihujících výjimečnost a osobitost této knihy po stránce jazykové i obsahové bychom snadno nalezli na každé stránce hned několik – a daly by se stejně použít pro doložení, jak je text po stránce stylové a lexikální pro překlad náročný. Bohatý jazyk Hany Zahradníčkové však prokazuje obrazotvornosti originálu čest a autorův styl úspěšně převádí.
„Indigo Street oblýskaná zvětšelostí a klimatem září jako ikona. Mořský vítr ji natiskne jako flétnu a roztančí v ní závoje jemného písku, které chřestí o dlanité střechy povozů a přelévají se po zemi v pomíjivých moarových odlescích. Občas z jednoho konce na druhý proletí poustevníček smetený poryvem větru, klepeta roztažená, točí se ve víru jak uschlý list.“ (s. 65)

K dokonalosti chybí jen pověstný krůček, totiž důslednější redakční práce, jakou by si tento překlad určitě zasloužil. Neunikl by jí patrně třeba zbytečně kostrbatý výraz:
„Et un petit train écartement Décauville, tout bois dur et laiton, patiné comme un chaudron par les paumes, les derrières et les petits cigares des voyageurs.“ (Le poisson-scorpion: 13)
„Vláček, rozchod kol systém Decauville, samé tvrdé dřevo a mosaz, zašlý pod dlaněmi, zadky a cigárky cestujících jak starý kotlík.“ (Ryba-štír: 16)
Vhodnější by v tomto bylo přinejmenším „vláček s rozchodem kol Decauville“ či „vláček na úzkokolejce Decauville“.

Francouzské větné konstrukce se také místy trochu zbytečně připletly do českého jazyka. Tradiční zástupkyní je v tomto směru vazba C´est... qui:
„C’est ce baroque colonial bricolé, indolent, frivole de petites gens qui adaptaient à peu de frais le style des conquérants de l’Ouest et qui a fleuri au hasard des comptoirs et des aiguades entre Madagascar et Flores.“ (Le poisson-scorpion: 86)
„To je to kutilské, ospale frivolní koloniální baroko prostých lidí, již se s málem pokoušeli napodobit styl západních dobyvatelů, které kvetlo spolu s koloniemi a přístavy od Madagaskaru po Flores.“ (Ryba-štír: 64)

Malou vadu na kráse obsahuje i výše citovaný úryvek, který jinak dokládá širokou slovní zásobu překladatelky. Hned dvě věty ve slučovacím poměru jsou nevhodně převedeny nepravou větou účelovou:
„Vers six heures du matin il monte sur l’horizon comme un boulet pour aller se fondre dans le ciel fumeux... il pèse sur les plantes, les hommes, les idées pour les faire mûnir et pourrir au galop...“ (Le poisson-scorpion: 90)
„Kolem šesté ranní vystřelí nad obzor jako dělová koule, aby se rozprsklo po mlžném nebi... se opírá do rostlin, lidí a myšlenek, aby jim dal kvapem uzrát a shnít.“ (Ryba-štír: 67).
Přičemž lepší varianta se přímo nabízí: „Kolem šesté ranní vystřelí nad obzor jako dělová koule a rozprskne se po mlžném nebi... opírá se do rostlin, lidí a myšlenek a dává jim kvapem uzrát a shnít.“

Místy může trochu překvapit zacházení s interpunkcí v českém překladu. Stává se například, že na krátkém prostoru dvou vět se oproti originálu dokonce zmnoží dvojtečky:
„Pour qui sait lire entre les lignes, l’éloignement et le voyage ne me valent rien de bon... Et la flèche du Parthe, mon « ton » (subversif ?) préoccupe mon père...“ (Le poisson-scorpion: 100-101)
„Pro toho, kdo umí číst mezi řádky: to, že jsem odešel a toulám se, mi zkrátka nepřineslo nic dobrého... A poslední kapka: můj „tón“ (zpupný?) dělá starosti otci...“ (Ryba-štír: 75)

Ani překladatelka, ani redakční úprava také nezaznamenala několik vynechávek (ve francouzském textu vyznačuji hranatými závorkami):
„...un paysan efflanqué qui trottait sur le bas-côté, [les orteils en éventails,] portant sur la tête un fruit vert...“ (Le poisson-scorpion: 18)
„...vyzáblého venkovana, který si to vyšlapoval po náspu, na hlavě jakési zelené ovoce...“ (Ryba-štír: 18);
„...ce petit sac d’épouvante (il est vrai que pour homme endormi, il s’est trouvé bien vite débout). [Il a, paraît-il, d’autres tours dans son sac.] L’aubergiste porte un fil rouge au poignet [droit] pour se prémunir...“ (Le poisson scorpion: 200)
„...ten uzlík hrůzy, aby ho postrašil (je pravda, že na spícího člověka byl nečekaně rychle na nohou). Hostinský nosí na zápěstí červenou šňůrku, která ho má ochránit...“ (Ryba-štír: 140) Opomenutí „pravého“ zápěstí se tu vedle výše uvedené vynechávky v délce celé věty „Pro podobné kousky, zdá se, nechodí daleko“ zdá zanedbatelným.

Svou kritiku jsem založila na srovnání pouze několika náhodně vybraných pasáží originálu a překladu. Charakter nalezených nedostatků napovídá o jejich ryze formální povaze, kterou by případné další vydání mohlo bez problémů odstranit. Jejich množství a význam by neměly převážit hodnotu tohoto jinak poctivě vypracovaného překladu.

V době digitálních kamer a fotoaparátů, kdy cestování po světě již dávno ztratilo svůj elitářský charakter, se může zdát, že vydávání podobných knih ztrácí svůj význam a díla spisovatelů-cestovatelů nemusí patřit k publikacím určeným k překladu do cizích jazyků. Naštěstí nás „literární oko“ Nicolase Bouviera i po letech přesvědčuje o opaku.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Kritika překladu

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Hana Zahradníčková, Tichá Byzanc, Kutná Hora, 2003, 150 s.

Zařazení článku:

literární věda

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse