„Odpusťte mi mé bludy!“
Lindgren, Torgny: Norrlandský akvavit

„Odpusťte mi mé bludy!“

„Norrland“ = severní oblast Švédska, „akvavit“ (též „aquavit“) = zejména ve Skandinávii oblíbená pálenka s výtažkem z bylin, „živá voda“. Máme tu tedy destilovaný Sever. Koneckonců kdo se s Lindgrenovým dílem již setkal (příležitostí bylo několik), nebude překvapený, že se příběh odehrává v autorově rodném kraji Västerbottenu, odkud už není daleko k polárnímu kruhu.

Nad českým názvem zatím posledního románu švédského spisovatele Torgnyho Lindgrena nezbývá než doufat, že čtenáři rádi řeší záhady. Po malém průzkumu provedeném na nereprezentativním vzorku obyvatelstva raději uvedu vysvětlivku: „Norrland“ = severní oblast Švédska, „akvavit“ (též „aquavit“) = zejména ve Skandinávii oblíbená pálenka s výtažkem z bylin, „živá voda“. Máme tu tedy destilovaný Sever. Koneckonců kdo se s Lindgrenovým dílem již setkal (příležitostí bylo několik), nebude překvapený, že se příběh odehrává v autorově rodném kraji Västerbottenu, odkud už není daleko k polárnímu kruhu.

Vrací se sem kazatel Olof Helmersson, který zamlada – v padesátých letech – přivedl místní  obyvatele ke křesťanství.  Potom však dospěl k přesvědčení, že víra je klam; stal se ateistou a vypravil se mezi své ovečky znovu, aby je vyvedl z omylu. Vše je ale složitější, než si představoval. Většina vrstevníků čtyřiaosmdesátiletého muže je již po smrti, přišel pozdě, nemůže své činy napravit. Ti zbylí jeho nové poselství nechápou a nedokážou přijmout, jejich přesvědčení o Boží lásce je nezlomné. A vzít umírajícímu člověku naději na blažený věčný život se ukáže být nad Olofovy síly. Jeho cesta však přesto není zbytečná: nalézá při ní svou nemanželskou dceru, která je také jediná, jež se nakonec s radostí nechá „odspasit“.
  
Autor tedy otevírá tolik témat, že by to jinému vystačilo na několik knih. Proměna kraje a smrt, s nimiž je konfrontován vracející se stařec, jeho střízlivá nostalgie, když se smiřuje s realitou běhu času a například promlouvá k hrobům svých známých, aby jim alespoň takhle sdělil, co má na srdci – už tady je o čem přemýšlet. Samozřejmě vyvstává i otázka role víry v životě člověka. Kniha nevyznívá přímo tak, že Olof nyní ve stáří našel pravdu: je zkrátka přesvědčeným ateistou, jako byl dřív přesvědčeným křesťanem. A na každé stránce se objevují další a další naznačené úvahy, paradoxy či symboly a metafory (nebo „hry“ na metafory – to když příběh zní jako podobenství, ale jeho sdělení přitom uniká).

Jedná se však o dílo Torgnyho Lindgrena, a tak čtenář nemá pocit, že by četl filozofický traktát: humor a ironie, empaticky podané epizody o svérázných obyvatelích kraje a výborné dialogy postav z knihy dělají především krásné a svým způsobem napínavé čtení. Zvláštností jsou doplněné fotografie a faksimile různých dokumentů, které jako by měly stvrdit autenticitu vyprávění (zde nelze nezmínit tvorbu W. G. Sebalda, který používá tytéž prostředky), ale zároveň jsou občas natolik bláznivé a očividně mystifikující, že působí vlastně zcizujícím dojmem. Nejlepší na Lindgrenovi je zdravá míra drzosti – nebojí se velká témata zdůrazňovat, prozkoumávat ani shazovat. Tolik chvály možná vyvolává skepsi. Nicméně mi připadá, že současných beletristických děl, která se odvažují otevřeně pojednat takto závažné otázky a zvládnou to s takovým nadhledem a účinkem, není mnoho, a to ani mimo švédskou literaturu.
 

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přeložil Zbyněk Černík, Host, Brno, 2009

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

90%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse