Cesty lidstva symbolovými lesy
Chappell, Fred: Věci mimo nás 1

Cesty lidstva symbolovými lesy

Sen měl výšku jednoposchoďového domu, na šířku víc než pět set metrů a táhl se po silnici na vzdálenost aspoň tří kilometrů. Vypadal legračně a měl konzistenci cukrové vaty. Převládající barva byla světle zelená, ale protkaná spirálovitými vlákny jasně šarlatové a žluté...

Byl to sen, pořádně velký sen, a už šest hodin znemožňoval provoz na silnici číslo 51 mezi městečky Turkey Knob a Ember Forks. Přijeli se kouknout místní policajti, vytáhlí kluci z hor, co pořád žvýkají tabák, stáli tam, škrábali se v podpaždí a trousili naprosto nevědecké poznámky typu „Z toho jsem teda jelen, Hanku,“ a „To je síla, Bille“ a tak podobně, jistě si to dovedete představit. Nakonec se dostavil šerif Balsam i se svými dvaceti lety policejní praxe, ale ani on zjevně nevěděl co dělat.
Sen měl výšku jednoposchoďového domu, na šířku víc než pět set metrů a táhl se po silnici na vzdálenost aspoň tří kilometrů. Vypadal legračně a měl konzistenci cukrové vaty. Převládající barva byla světle zelená, ale protkaná spirálovitými vlákny jasně šarlatové a žluté, v některých místech s mlhavými shluky nafialovělých a okrových skvrn. Výskyt snu byl nahlášen v sedm hodin ráno, ale nejspíš se objevil už dřív. Na tomhle úseku nebyl žádný velký provoz.
Šerif Balsam tušil problém. Sen takového rozměru a takové hustoty v Severní Karolíně ještě nikdy neměli a z tohohle koukaly potíže. Balsam do styku se sny moc nepřicházel, a tenhle byl navíc pořádný macek. Neprůhledný a složitý; úplně jste viděli, jak to v něm kvasí jako rmut v měděném kotli při výrobě bourbonu.
Balsam a jeho chlapci postavili na silnici blikající zátarasy, které odkláněly dopravu na klikatou štěrkovou cestu, a pak nezbývalo než čekat. Předpokládalo se, že jakmile se spáč, kterému se ten sen zdá, probudí, sen zmizí, ztratí se jako pětidolarová bankovka při pokeru. A kdo by si mohl dovolit ležet celý den v posteli a snít? Balsam i Hank s Billem se vrátili do šerifovy kanceláře, která se nacházela v soudní budově okresu Osgood, aby se zase zabývali ztracenými psy a dopravními přestupky.
Jenže kolem oběda začal vyzvánět telefon a už nepřestal. Lidi byli naštvaní. Čí sen to blokuje silnici a co s tím proboha Balsam hodlá udělat? „A to jsem tě minule volila, Elmo Balsame,“ prohlásila jedna rozčílená farmářka.
„Ale já byl přece jedinej kandidát, Oro Mae,“ připomněl jí Balsam.
Nakonec telefon vyvěsil a podíval se na Hanka a Billa, kteří si vzájemně půjčovali noviny a plivátko. „Hoši,“ řekl, „nejspíš tu máme větší problém, než jsme mysleli.“
„Jo,“ na to Hank a Bill dodal, „Vypadá to tak.“
Balsam řekl: „Co když se ten pitomej sen zdá někomu zfetovanýmu?“
To byl nápad. Dneska jsou přece blázniví narkomani všude. Pomyslete třeba na naši střední školu. Hank a Bill na ni pomysleli a smutně zavrtěli hlavami. Dneska už člověk vůbec neví, kámo.
„Může trvat pěkně dlouho, než se z toho dostane. A může bejt i hůř.“
Slovo hůř značně oživilo jejich zájem. Hleděli teď na Balsama v tichém údivu.
„Taky by moh bejt v kómatu. Celý tejdny a měsíce. Nebo dokonce roky.“
Podívali se jeden na druhého.
„Nejspíš bysme měli pozvat odborníka z ústředí,“ navrhl Balsam. Vyhledal číslo a s prstem v otvoru na číselníku telefonu se zarazil: „Jak to vidíte vy?“
Panečku, ústředí. Bill to promyslel a řekl „jo“, ale bylo jasné, že to považuje za něco naprosto výjimečného. Bill přemýšlel pomalu a poctivě, Hank, temperamentní nadšenec, se nechal od kohokoli opít i rohlíkem.
Užasle pozorovali, jak Balsam telefonuje, a plně si uvědomovali, že na druhém konci drátu je ústředí.
Balsam zavěsil a řekl jim, že ústředí už poslalo odborníka a že už tady měl touhle dobou být. Nějaký farmář, který tudy letěl ve své cessně, prý sen zahlédl, vysílačkou zavolal silniční hlídku a ta se spojila s centrálou. Z ústředí si Balsam vyslechl i spoustu jiných věcí, které ale nebude ani opakovat, protože je jednou bude mrzet, že je vůbec vyslovili. Měli ale vyhlížet toho odborníka, nějakého Dr. Litmouse, co už tady měl touhle dobou být.
Ve stejnou chvíli před šerifovou kanceláří zastavil hlídkový vůz s modře blikajícím majáčkem a zapnutou sirénou. Vstoupili dva muži. Jeden z nich byl pouhý strážník, ale ten druhý byl od pohledu odborník, to bylo jasné jak facka. Proužkovaný šedý oblek mu byl příliš velký, jako kdyby si vzal omylem cizí šaty. Vlasů mu zrovna moc nezůstalo a ty zbylé byly bílé a roztřepené. Tlusté čočky brýlí mu tak zvětšovaly oči, až se zdálo, že je má přilepené přímo na skle. Nesl litrovou zavařovací sklenici, v níž byla nahnědlá tekutina.
„Jsem Dr. Litmouse,“ řekl. „Doufám, že nejdu pozdě.“
Balsam nezvykle čile vstal a potřásl mu rukou. Všichni se navzájem představili.
„Nejspíš hned chcete vyrazit na jedenapadesátku a prohlídnout si ten náš sen,“ řekl šerif. „Zavezeme vás tam.“
„To je od vás hezké,“ poděkoval Dr. Litmouse. „Nemáte tu nějaké bezpečné místo, kde bych si mohl uložit tohle?“ zvedl svou zavařovací sklenici.
„Ale jistě, doktore. Co je to?“
„Říkejme tomu třeba tajný recept,“ řekl expert.
Balsam vrhl na kalnou tekutinu nejistý pohled. „Dáme ji do trezoru.... Nebo ne, radši do kartotéky,“ opravil se, protože si vzpomněl, že si nepamatuje číselnou kombinaci, kterou se trezor otevírá. Sejf neužívali; Balsam ani Bill s Hankem moc často tajné recepty do úschovy nedostávali.
„Perfektní.“
Balsam a Dr. Litmouse nastoupili do jednoho vozu, Hank a Bill do druhého a strážník jel za nimi. Dr. Litmouse vypadal zaneprázdněně a po celou cestu nepromluvil ani slovo. Kdybyste ho jen tak někde potkali, neudělal by na vás valnej dojem, říkal si Balsam, ale jak jednou víte, že je to odborník… To s člověkem udělá znalost Vědy. Balsam začal litovat, že spoustu večerů promrhal sledováním wrestlingu v televizi, místo aby si četl v chemických příručkách.
Když dorazili k tomu slavnému snu, našli u něj malou, asi tak osmiletou holčičku s vlasy jako koudel; stála těsně před ním. Měla na sobě džíny a blůzku a dělala bubliny ze žvýkačky.
Balsam na ni křikl: „Hej, děvče. Ustup od tý věci dál.“
Holčička nechala bublinu prasknout. „Už tam vjely tři auťáky.“
„Proboha,“ řekl. „Copak řidiči neviděli, že je tady objížďka?“
„Určitě viděli,“ ujistila ho. „Dyť jeli přímo kolem tý značky.“
„Museli se zbláznit.“
„Nevypadali na to.“
„Tak dobrá, ale teď ustup.“
Dr. Litmouse už začal sen zkoumat. Napřed odkráčel necelých pět metrů dozadu a prohlížel si ho z odstupu, pak přišel až k němu a zblízka na něj hleděl jako klíčovou dírkou. Zatahal se za boltec a posunul brýle na nose. „Přineste mi prosím z auta brašnu,“ požádal.
Hank pro ni došel.
„Co si o tom myslíte, doktore?“ zeptal se šerif.
„Nejsem si ještě úplně jistý,“ řekl. Položil brašnu na zem a dřepl si, aby ji otevřel. Byla to velká čtvercová brašna z černé kůže vystlaná modrým plyšem. Uvnitř byly flaštičky, lahvičky a zkumavky, pinzety, velké injekční stříkačky, svorky a další nástroje z nerez oceli, těžko říct, k čemu sloužily. Doktor vytáhl dvoulitrovou kádinku a lesklé svorky a šel zpátky. Jemně sevřel povrch snu do svorek, zlehka jimi pootočil a pomalu stisk uvolnil. Ze snu odpadla hrudka o velikosti dlaně; vypadala jako zelenkavá pavučina, z níž se táhnou průsvitné chomáče. Expert nacpal hrudku do kádinky, kterou pak držel proti světlu a cosi, čert ví co, hodnotil. Zavrtěl hlavou.
Z kapsičky u vesty vytáhl bloček tenkých papírků, které vypadaly jako cigaretové, jenže byly modré a růžové. Fouknul na ně a pak po jednom z každé barvy vytrhl. Ponořil modrý papírek do kádinky s hrudkou, vytáhl ho a díval se na něj. Zjevně ho to neuspokojilo, a tak ho hodil na zem a zkusil ten růžový.
Bill šťouchl do Hanka loktem. Ty jo, kámo, čum na něj.
Shrbený šedivý odborník držel kádinku před obličejem a čichl si – nanejvýš opatrně. Pak do ní velice bázlivě ponořil prst. Když ho vytáhl, byl zbarvený světle zeleně a visela z něj snová vlákna. Napjatě sledovali, jak si prst strčil do pusy.
Vědec téměř okamžitě prošel strašlivou proměnou. Ve svém příliš velkém obleku se od hlavy až k patě roztřásl jako motýl, jenž se pokouší zbavit kukly. Nekontrolovaně mrkal a šíleně koulel očima, až mu byla vidět bělma. Vysokým a tenkým vizionářským hlasem ze sebe náhle vyrazil:

 

La Nature est un temple où de vivants piliers
Laissent parfois sortir de confuses paroles;
L’homme y passe à travers des forêts de symboles
Qui l’observent avec des regards familiers.

Pak se v bezvědomí sesul rovnou na zem.
Balsam vyskočil a začal jednat. „Hanku, Bille! Zvedněte toho chlapa a přineste ho sem. Dělejte. A držte se dál od toho svinstva, ať je to, co chce.“
Hank a Bill složili Dr. Litmouse šerifovi u nohou a Balsam si klekl, aby zjistil, co s ním je. Doktorovi se zachvěla víčka, začal dýchat pravidelněji a postupně nabýval vědomí. Sedl si a oběma rukama si promnul obličej.
„Jste v pořádku, doktore?“ zeptal se Balsam.
„Za chvilku budu,“ řekl. Položil si hlavu mezi kolena a zhluboka dýchal.
„Nějak se vám to vymklo z ruky. Pěkně jste nás všechny vyděsil,“ řekl Balsam. „Co je to vůbec za hmotu?“
Dr. Litmouse vstal a bezvýsledně si čistil své pytlovité sako. „Je to vážnější, než jsme si mysleli. Hmota, s níž tu máme co do činění, není sen, ale něco mnohem stabilnějšího. Tedy pokud proti tomu nic nevymyslíme.“
„Tak co to teda je?“
„Nerad to říkám,“ začal Dr. Litmouse, „ale podle mě je to symbolistní báseň. Vsadil bych na to svou profesionální pověst.“
„Ale ne,“ vydechl Balsam.
Hank šťouchl do Billa ramenem. Čertovská věc, kámo, takováhle symbolistní báseň. Viděls už něco tak šílenýho?
Holčička přišla k Dr. Litmousovi, zírala na něj a vyfoukla na něj bublinu. „Co je to s vámi?“ zeptala se. „Chováte se, jako byste byl ožralej jak prase.“

2

Soumrak se vkradl do hor, jako když se šicí stroj plazí po operačním stole, a Dr. Litmouse, Hank, Bill a Balsam byli zpátky v šerifově kanceláři. Balsam seděl u svého stolu a telefon měl stále vyvěšený. Bill a Hank obsadili židle v rozích. Všichni tři muži zákona naslouchali vědcovu výkladu.
„V podstatě je to stejný problém, jako by to byl sen, takže s tím vlastně nemůžeme nic dělat. Někdo v okruhu osmdesáti kilometrů se chystá napsat symbolistní báseň, ale ještě se k tomu nedostal. Jakmile ji napíše, báseň ze silnice zmizí, stejně jako běžné snové blokády, když se spáč probudí.“ Sundal si brýle a leštil si je kapesníkem. Oči měl malé a fádní jako knoflíčky od košile a ostatním z nich nebylo nejlíp po těle, a tak se jim ulevilo, když si brýle znovu nasadil.
„Jenže je to horší než sen, protože tu můžeme mít nějakého podvědomého básníka. Takový člověk za normálních okolností nikdy žádnou báseň nenapíše. Pokud se tahle báseň zrodila v mysli někoho, kdo v životě o psaní neuvažoval, pak vaše objížďka bude bohužel víceméně trvalá.“
„Ksakru,“ zaklel Balsam a zaklonil se ve své otáčecí židli. „Co chcete říct tím víceméně?“
„Smrt,“ odpověděl expert.
„Jak to myslíte?“
„Pokud tu báseň nevymyslel nějaký praktikující básník, zůstane tam trčet, dokud její původce nezemře.“
„K sakru,“ zaklel znovu Balsam. „A to s tím nemůžeme nic dělat? Vůbec nic?“
„Evropu to postihlo silně, ale v Americe máme zatím štěstí,“ řekl Dr. Litmouse. „Největší americká symbolistní blokáda je v Kalifornii, a ta je podle mého odhadu asi dvakrát větší než tahle. Naštěstí se ale nachází na dně kaňonu ve Whittierově národním parku a nikomu nepřekáží. Jenže tam je, šerife Balsame, už patnáct let.“
Hank a Bill si vyměnili pohledy. Patnáct let, kámo.
Balsam řekl: „Doktore, my tam tu obludu patnáct let nechat nemůžeme. Je to důležitá silnice.“
„Cítím s vámi, ale netuším, co by se dalo dělat.“
Šerif zvedl propisku a začal s ní cvakat. „Takže počkat… Ta báseň zmizí, když ji někdo napíše na papír?“
„Správně.“
„Musíme donutit místní lidi, aby začali psát básně. Možná narazíme na toho správnýho člověka.“
„Jak to chcete udělat?“
Balsam kousal pero. „Nevím… Bille, Hanku, nenapadá vás něco?“
Oba smutně potřásli hlavami. Bill si odplivl a po něm i Hank.
„Heleďte, doktore,“ zeptal se Balsam, „vy jste tady tu, ehm, báseň přece zkoumal. Zjistil jste aspoň přibližně, o čem je?“
„Těžko říct. Silně ovlivňuje nervový systém a uvádí oběť do jakéhosi transu. Když jsem se z něho dostal, nepamatoval jsem si žádné detaily. Zbyly mi jen dojmy. Řekl bych, že v té básni hrají vůdčí roli mlhavá narážka, výrazná synestézie a široké spektrum hermetických symbolů. Jenže to bylo celkem zmatené a já si nedokážu vybavit žádné podrobnosti, žádné specifické rysy.“
„To je zlý,“ řekl šerif. „Doufal jsem, že ji vystopujeme. Protože kdyby se v ní vyskytoval řekněme Natural Bridge a my dokázali najít někoho, kdo navštívil Virginii…“
„Tohle je symbolistní báseň,“ zarazil ho Dr. Litmouse. „Nemusí být ani v nejmenším autobiografická. V tomhle případě máme nejspíš co dělat s archetypy.“
Hank mrkl na Billa. Měli bysme si dát bacha, kámo. Na ty archetypy.
„Tak teda musíme přimět k psaní poezie co největší počet lidí. Zapojit celou komunitu. Možná budeme mít štěstí.“
„Ale jak na to?“ zeptal se Dr. Litmouse.
Balsam zuřivě cvakal propiskou. Pak vzal list hlavičkového papíru a začal na něj malovat tiskacím písmem vysoká nevyrovnaná písmena. Ostatní tři ho s napětím pozorovali a nepravidelně oddechovali. Když Balsam skončil, uchopil papír a držel ho od sebe na vzdálenost paže, aby si ho přečetl. Neznatelně pohnul rty a pak jim své dílo ukázal. „Tak co?“ zeptal se.

Úřad šerifa
v okrese Osgood
ve spolupráci
s Oddělením silniční správy Severní Karolíny
vyhlašuje
SOUTĚŽ V POEZII
Hlavní cena $50.
Příspěvky zasílejte na adresu
Šerif Elmo Balsam
Soudní budova okresu Osgood
Ember Forks, Severní Karolína 26816
Symbolismus vítán!

„Za pokus to nejspíš stojí,“ řekl Dr. Litmouse, ale příliš přesvědčivě to neznělo.

3

Načež se rozevřela stavidla nebes a na bojovně naladěné muže zákona se spustila sprška veršů.
Šerif Balsam si udržel svůj klid. Odvelel Collinse, strážníka, který sem dopravil Dr. Litmouse, do terénu, aby sen sledoval a podával jim hlášení. Collins každou hodinu vysílačkou hlásil, že je vše při starém.
Zbylí čtyři seděli v kanceláři a četli rukopisy jak na běžícím pásu. Dr. Litmouse držel každou stránku za rožek a ke každé básni přistupoval, jako by to byl nový druh červa. Balsam obracel stránky mechanicky a v očích se mu zračila únava. Hankovi a Billovi čtení moc nešlo, ale tabák žvýkali tak usilovně, jako by kopali hroby.
Balsam zvedl zrak od papírů. „Vypadá něco slibně?“
„Samý básničky o jaru a o matkách,“ řekl Hank. Znělo to utrápeně.
„A co ty, Bille?“ zeptal se šerif.
„Samá nuda,“ řekl. „Jaro, mámy a takovýhle věci. Ale mám tady jednu – “
„Co je s ní?“
„Myslel jsem, že v ní něco je, ale není to úplně ono.“
„Tak se na to podíváme,“ koukl Balsam a začal předčítat: „,Modráček sedí na akátu, plní štěstím mámu tátu…‘ Ale Bille, tohle není to, co hledáme.“
„Jo, já vím,“ žvýkal. „Ale říkal jsem si, že kdyby se to trochu změnilo – “
„Jak změnilo?“
„No třeba že by tam nebyl žádnej modráček a žádný štěstí. Kdyby to začínalo třeba ,Sešlý orel na nopálu‘, možná bysme se ubírali správným směrem.“
Balsam se na něj upřeně zahleděl. „Jaks to říkal?“
„Co?“
„To ,chromý orel na keříku‘.“
„Jenom jsem si zkoušel představit, jak by to bylo dál. Sešlý orel na nopálu… Nejspíš by to chtělo celý předělat.“
Podívali se na něj s nefalšovaným zájmem.
Balsam se obrátil na odborníka. „Co vy na to, doktore?“
Dr. Litmouse pomalu pokývl: „Za pokus to stojí. Proč ne?“
Z vysílačky na šerifově stole se ozvalo prskání statické elektřiny a pak slabý hlas strážníka. „Tady Collins, z místa kalamity. Jste tam, šerife Balsame?“
Balsam se naklonil a cvrnknul prstem do přepínače. „Slyším,“ řekl. „Děje se tam u vás něco?“
„Nejspíš jsem zaznamenal nějaký pohyb. Na vrcholku se to trochu roztřepilo, jako by se do toho opřel vítr.“
„Kdy to bylo?“
„Před minutou. Teď se ale nic neděje.“
„Zůstaňte, kde jste, a dávejte pozor,“ nařídil šerif. „Pošlu posily.“ Přepnul vysílačku, postavil se a vytáhl z kapsy klíče. „Doktore,“ řekl, „pojedete mým vozem, a až tam dorazíte, zavoláte mi vysílačkou. Až se spojíme, začneme pracovat tady s Billem.“
„Jak se mnou chcete pracovat?“ svraštil Bill smutně čelo.
Šerif zavedl Billa ke stolu a usadil ho. Shrnul papíry na stranu, vzal prázdný list a dvě tužky a všechno to položil před něj. „Napsals už někdy nějakou báseň, Bille?“
Bill se podíval na svá ohromná zápěstí. „Nic zvláštního,“ řekl.
„Tak napsals?“
Tvář i krk mu zčervenaly. „Občas jsem se pokoušel.“
„To jsem nevěděl!“ vykřikl Hank. „Šéfe, přísahám, že mi o tom nikdy nic neřek.“
„Tak teď jednu napíšeš, Bille,“ řekl Balsam.
„Co mám podle vás napsat?“ Zvedl tužku, jako by byla nabitá a odjištěná.
„Napiš o tom pochroumaným orlovi.“
Bill psal a špička jazyka mu trčela z koutku úst. „A co dál?“ zeptal se.
„Prostě pokračuj,“ nařídil šerif.
„Nic dalšího mě nenapadá.“
„Hezky si udělej pohodlí a přijde to samo.“
„Do toho, borče, ty to svedeš!“ vykřikl Hank.
Bill zavřel oči. Rty se mu zachvěly. Pak oči zase otevřel a zavrtěl hlavou.
„Můžeme ti nějak pomoct?“ zeptal se šerif.
Bill přemýšlel. „No, možná bych si dal sklenici vína.“
„Vína?“ Hank reagoval, jako by ho zasáhl blesk, ale po Balsamově pohledu se vzpamatoval. „Jasně, kamaráde. A jaký chceš? Krabicový? Irskou růži? Vzteklýho psa?“
„Nejspíš nějaký dobrý burgundský,“ řekl Bill odhodlaně.
„Hanku, maž do sámošky a podívej se, jestli tam nemaj nějaký burgundský,“ řekl šerif. Hank vyrazil ke dveřím, ale Balsam ho zastavil. „Ne, počkej. Kup mu to nejlepší šampáňo, co najdeš. A práskni do koní.“
„Provedu,“ řekl Hank a vyšel ven.
V radiostanici to zarachotilo a ozval se hlas. „Šerife Balsame, tady Dr. Litmouse. Zaujal jsem pozici. Jsme připraveni, čekáme na vás.“
Balsam přepnul a řekl: „My jsme taky připraveni. Zůstaneme v kontaktu… Moment, vlastně ne. Bill se tady musí pořádně soustředit. Nejspíš bysme měli vysílačky na chvíli vypnout.“
„To je rozumné,“ řekl Dr. Litmouse. „Počkáme, až zavoláte.“
„V pořádku.“ Šerif vypnul radiostanici a obrátil se k Billovi. „Ničeho se neboj. Jenom hezky pokračuj a napiš tu svou báseň. Nikdo tě nebude rušit.“
„Ale já nevím, jestli to svedu,“ namítal Bill.
„Podívej se, Bille,“ řekl Balsam. „Jseš zástupce šerifa okresu Osgood. Nemusím ti říkat, jaká je to zodpovědnost. Někdy je to špinavá a nebezpečná práce, ale tos už přece věděl, když sis připínal odznak. Nesmíš z toho vycouvat, chlapče. Prostě nesmíš,“ řekl.
Bill s potížemi polkl: „Udělám, co budu moct.“
„Tak jo. Já budu přímo tady v rohu. Když budeš něco potřebovat, prostě zavolej. Nezapomeň, že máš naši stoprocentní podporu.“ Balsam si v rohu sedl na židli a předstíral, že čte další rukou psaný svazeček básní.
Bill zvedl tužku a zase ji položil. Zavřel oči. Svaly na krku a na ramenou se mu vyboulily a žíly na spáncích mu naběhly. Dýchal pomalu a sípavě a čelo se mu orosilo krůpějemi potu.
Vzal tužku, začal psát a vystrkoval přitom koutkem úst jazyk.
Přišel Hank s lahví šampaňského. Začal mluvit, ale Balsam ho pohybem ruky umlčel. Hank se podíval na Billa a v jeho výrazu byl něžný soucit. Dal láhev šerifovi a ten ji vzal na záchod, odzátkoval a víno nalil do sklenky na vodu, kterou donesl Billovi a položil mu ji jemně na stůl.
Bill si toho vůbec nevšiml. Vymazával stará slova a vpisoval místo nich nová. Za chvíli sklenici mimoděk vypil až do dna, aniž by mu došlo, co dělá. Výraz jeho obličeje byl děsivý.
Balsam a Hank seděli, pozorovali Billa a vrhali po sobě pohledy. Čas jako by se zastavil.
Bill psal, přepisoval a přitom mručel. Nakonec s divošským mučivým výkřikem odhodil tužku a skryl obličej do dlaní. Když se otočil k Hankovi a Balsamovi, byla jeho tvář popelavá a hnědé vlasy mu zešedly. „Konec,“ řekl. „Víc nesvedu. Už nemůžu.“
Uchopili ho za paže a napůl odvlekli k jeho obvyklé židli v rohu. „Zkontroluj, jak je na tom, Hanku. Záchranka tu může být za pět minut.“
„To bude dobrý,“ řekl Bill.
Balsam přešel k radiostanici. „Haló, doktore, jste tam? Jak to vypadá?“
Vědcovo nadšení bylo nefalšované. „Už je to pryč, šerife Balsame. Zmizelo to. Odvedli jste dobrou práci.“
„Všechno, jako má být?“
„No, ještě je tu pár drobných fleků, ale silnice je průjezdná. Bez problémů. Těch zbytků se nejspíš dokážeme zbavit, pokud bude Bill ochotný opravit metrum a předěly mezi verši.“
„Kašlem na to,“ řekl Balsam. „Bill už toho pro dnešek udělal dost. Vraťte se sem.“ Vypnul vysílačku a obrátil se ke svým zástupcům.
Hank bouchal Billa do ramene a kočkoval se s ním. „Slyšíš? Tys to dokázal, kamaráde. To mě podrž, dokázals to!“
Bill se chabě usmál a snažil se vypadat skromně.
„Měli bysme to oslavit,“ řekl šerif. „Co takhle dopít to šampáňo?“
Když se Dr. Litmouse a strážník Collins vrátili, všichni přešli na kukuřičnou whisky, kterou Balsam schovával ve spodním šuplíku. Nalili si na rozloučenou pár panáků a vesele si povídali. Dr. Litmouse slíbil, že o šerifovi a jeho zástupcích napíše pro ústředí veskrze pozitivní zprávu. Potřásli si rukama a oba hosté odešli. Strážník Collins jel pár bloků se zapnutou sirénou.
Poslouchali a pak si Balsam najednou na něco vzpomněl. „Do háje,“ řekl.
„Co se stalo?“ zeptal se Hank.
„Ten tajnej recept,“ řekl. „Doktor zapomněl na svůj tajnej recept.“ Vytáhl zavařovací sklenici z kartotéky a položil ji na stůl. Všichni si ji s obavami měřili.
„Co myslíte, že to asi je?“ zeptal se Hank.
„Netuším,“ řekl Balsam.
„No tak to ksakru zjistíme, ne?“ odhodlal se Bill. Odšrouboval víčko, strčil do tekutiny prst a ochutnal ji.
Hank a šerif se po sobě podívali. Bylo jasné, že Bill teď má odvahu tygra, že se nebojí ničeho.
„Co je to?“ zeptal se šerif.
Bill si olízl rty. „Omáčka na grilování,“ řekl. Ochutnal a chvilku přemýšlel: „Je v tom asi tak jeden a půl šálku Château Beychevelle, ročník 78.“

 

Poznámka:
Příroda, to je chrám se živým sloupovím,
kterým se chvílemi změť tichých hlasů nese,
a lidé chodí tu v tom symbolovém lese
bdělými pohledy se sklánějícím k nim
(Charles Baudelaire, „Spojitosti“, z Květů zla, Praha, SNKLHU 1957, s. 36, přel. Svatopluk Kadlec)

 

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

přeložil, sestavil a doslovem opatřil Marcel Arbeit, Argo, Praha, 2009, 174 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse