Halič, nejvýchodnější a nejchudší země bývalé rakousko-uherské monarchie, kde se setkávaly různé kultury a náboženství a pro niž byl charakteristický na některých místech až devadesátiprocentní podíl židovského obyvatelstva, dala vzniknout pozoruhodné literární tradici, jejímiž nejznámějšími reprezentanty jsou s největší pravděpodobností Joseph Roth a Bruno Schulz. Je to tradice vícejazyčná, zahrnuje několik proudů, včetně českého (Jiří Langer) a exilového (například Isaac Bashevis Singer); v českém překladu vyšel nyní jeden z románů, které tvoří její polskou větev: Hostinec Juliana Stryjkowského, druhý román v pořadí v rámci jeho volné „haličské tetralogie“.

Tento hostinec na tehdejší rakousko-ruské hranici, který patří Židovi zvanému prostě „starý Tag“, je dějištěm románu, jehož děj zaujímá jednu noc. V originále nese kniha název Austeria a je dobře, že se překladatelka či nakladatel rozhodli uvést tento název aspoň v závorkách na přebal a titulní stranu. „Austeria“ je označení, které se začalo užívat pro zájezdní hostince podél důležitých cest, když „krčma“ přestala být dost nóbl. Slovo sice pochází z italského výrazu „osteria“, ale zní v něm také „Austria“, název říše, která podle svého někdejšího hesla měla vládnout celému vesmíru. V době, kdy se odehrává román, však svíčka jejího panování už jen skomírá. Píše se rok 1914 a přes blízkou hranici se valí ruská vojska. Náhoda v hostinci svede dohromady pestrou směsici postav, lidiček s nejrůznějším zázemím, jež spojuje jejich židovství; ve vzduchu visí nervozita: všichni vědí, co asi cizí armáda jako první udělá, jakmile překročí hranice – vezme si víno a ženy; rodina, která má za sebou pogrom v Kišiněvě, ví i leccos jiného. Že těmto historkám ne každý věří, patří k vzájemnému hašteření, které tu nevyhnutelně propuká, a jak už to v mezních situacích bývá, odhaluje odvrácené strany mezilidských vztahů. Ke všeobecnému zmatení přispívá jedna mrtvá – a také hromada zbožných chasidů v čele s cadikem, kteří se věnují modlitbě a tanci, jako by se nechumelilo, jejich ženy a hejno dětí. Autor s mistrovskou úsporností líčí, jak v této nesourodé společnosti nervozita postupně přerůstá v paniku.

K tomu mu slouží práce s jazykem, a to v několika ohledech. Mnohojazyčnost, jak bylo řečeno, je v tomto koutě světa každodenní realitou. Slyšet je tu polština ve škole, ukrajinština na poli, němčina na úřadě, jidiš v obchodě, hebrejština v synagoze, maďarština v armádě, a dokonce esperanto – vedle ideje komunismu tu esperantismus, kterým se mělo dosáhnout porozumění mezi národy skrze jazyk, slouží jako reprezentant nových, pokrokových myšlenek, jichž se židovské obyvatelstvo v Evropě začátkem 20. století leckde chytilo, aby tak zkomplikovalo svou židovskou identitu. Jazyk tedy plní nejen funkci charakterizace postav, ale upozorňuje na úskalí lidského dorozumívání. To je ještě zřetelnější v další rovině, kdy Stryjkowski nenápadně rozrušuje a nakonec úplně bourá dialogy postav. Mluví tu jeden přes druhého, ale nikdo nikomu neodpovídá, nejspíš ani nenaslouchá. Konečně tu jde o jazyk, o psané slovo, v ohledu posledním: národ Knihy se tu ukazuje jako neúnavný partner v neustálém rozhovoru se svým Bohem, v němž se rozmlouvá prostřednictvím toho, co bylo napsáno. Známou spojnicí mezi Starým zákonem a každodenním životem jsou židovské mikropříběhy, exempla, často vysoce pointovaná a pohrávající si s absurdní poetikou. Tyto rysy se v Hostinci vyskytují takřka u všech rozsáhlejších židovských verbálních projevů. Biblické exegeze, které si tu lze přečíst, se pro mne svou komičností vyrovnají scéně s tančícími chasidy. Nad významy, jež ve Starém zákoně nacházejí někteří mudrci, by kroutil hlavou i leckterý hodně odvážný kabalista. Vedle toho Židé žijící v permanentním existenciálním ohrožení jak z ekonomických, tak z politických důvodů jsou mistry v zacházení se slovy a teologicky dokážou zdůvodnit úplně všechno, jako rabín, který před kozáckým důstojníkem hájí Žida nařčeného ze zabití kozáka, který se snažil znásilnit jeho sestru: „Žid nezabíjí, tak jako pták nemůže plavat a ryba nemůže létat. Copak má na to čas? […] Od rána do večera běhá po světě, aby něco vydělal a přinesl to domů. A takhle běhá po zbytek života od úsvitu do soumraku a neodpočine si dřív, dokud mu nepřikryjí oči hliněnými střepy a neodvezou ho na hřbitov. Dejte takovému člověku nůž do ruky a poručte mu zabíjet. Nebude vědět, jak se to dělá“ (str. 186–187). A přestože nad úvahami starého Taga a ostatních lze vykouzlit na tváři blahosklonný úsměv a pomyslet si něco o mudrlantech a mudrování, nejednou tu probleskne skutečná moudrost. Není žádným objevem, že se tu setkáváme s typickým židovským humorem, černým, ale laskavým, se smíchem, kterým prosvítají slzy.

Přes tyto vcelku humorné pasáže není Hostinec nijak odlehčující čtení. Je stále zřetelnější, že vše směřuje ke katastrofě. Vzhledem k tomu, že kniha vyšla v polštině v roce 1966, je dost možné, že Stryjkowski tu nepíše jen o první světové válce, ale o pekle, které se pro Židy rozpoutalo na zemi o třicet let později. Ať tak či tak, postavil svými haličskými romány pomník světu, který spoluutvářel identitu Evropy a její kultury. Světu, který už není.