Deadline
Rosetti, Adina: Deadline

Deadline

Prolínající se příběhy skládají dohromady puzzle světa, ve kterém žijeme. Mísí se v něm hon za prací, blogová horečka virtuálního světa, nepodařené vztahy, obrázky z dob pozdního komunismu, zničené maloměsto, chaotická a hlučná Bukurešť, mikrosvět jednoho komunistického paneláku, svět z pohledu člověka, který žil celý život na okraji společnosti, a obsese neuskutečněných revolucí.

Kdybys se mnou, Lauro, ještě mluvila, kdybysme leželi v posteli, spolu, ve tmě, a kouřili a rozebírali všechno, jak jsme to dělávali v našich začátcích, předtím než začal křik, pláč a tvoje telefonáty, tak bych ti podrobně vyprávěl, jak se to všechno stalo. Jen tak, kouřil bych ve tmě a mluvil s tebou a přiznal bych ti, že v tu sobotu, když jsem pět minut nepřetržitě zvonil na zvonek bytu Miruny Tomescu, nejlepší a nejvýkonnější pracovnice v mém týmu, dokonalé podřízené, která nikdy nebyla unavená a nikdy si na nic nestěžovala, tak jsem měl hrozně blbý pocit, že můj život je jako domeček z karet, který se zhroutí při prvním záchvěvu. Lauro, ty víš, že jsme klidný člověk, nebo minimálně tak působím navenek, a neznervózní mě ani důležitá prezentace před managementem společnosti. Po celou tu příšernou sobotu se mi povedlo zachovat klid. Netřásl se mi hlas, když jsem volal policii, hasiče a záchranku, nepodlamovaly se mi kolena, když hasiči vyrazili dveře, nevstupoval jsem dovnitř v panice, a ani pak, když už byl zámek od dveří vylomený a vkročil jsem do předsíně toho bytu a ucítil shnilý smrad jídla od McDonald’s, páchnoucí dřez plný špinavého nádobí a vůni sladkého ženského parfému, kterou jsem nikde jinde nepotkal a která se v mojí čichové paměti připojila k nesmazatelně vrytým pachům z dětství. Nepadl jsem do mdlob, když jsem vešel do obýváku a uviděl jsem na vlastní oči výjev, kterého byly druhý den plné noviny včetně veškerých detailů a který vedl ke vzniku nové teorie o tom, že se lidská bytost může upracovat k smrti. Lauro, tolikrát jsem si v hlavě přehrál všechny tyhle podrobnosti, takže není možný, abych na něco zapomněl. Bylo to přesně takhle: jako každou sobotu loni jsem měl práci v kanceláři. Šel jsem tam téměř s lehkým srdcem, protože jsem věděl, že telefon mi nebude zvonit hodinu co hodinu a neuslyším tvůj uplakaný hlas, který by mě volal domů. Měl jsem hodně projektů a na jejich konci mě čekalo vysněné povýšení, které jsem měl oslavit s tebou na exotické dovolené, kdybys tolik nepospíchala a neodešla utrápená s očima napuchlýma od slz a s kufrem, do kterého se ti sotva vešlo dvacet šatů, jedny jako druhé. Utěšoval jsem se ale, že po povýšení odjedu tak jako tak, třeba sám. Přežíval jsem jeden den za druhým, šel jsem dál, odmazával jsem měsíce v kalendáři, odškrtával projekty a postupoval jsem krok po kroku vpřed.

Tu sobotu jsem se vzbudil s dobrou náladou, natáhl jsem si džíny a višňově červenou košili, podíval jsem se z okna – svítilo slunce, poprvé po mnoha týdnech nebylo pod mrakem. Ve vzduchu bylo cítit jaro tak silně, až jsem najednou začal s lítostí přemýšlet o kávě někde na zahrádce a rozhodl jsem se, že nebudu moc dlouho v práci. Podíval jsem se do diáře v telefonu, abych zjistil, s kým bych mohl večer vyrazit, a napsal jsem esemesku jedné holce z marketingu (promiň, Lauro, ale nejsi poslední žena v mém životě), pak jsem si to rozmyslel a smazal jsem ji, protože jsem usoudil, že bude jednodušší, když ji oslovím přes messenger, až se dostanu do kanceláře. Jel jsem, poslouchal svoji oblíbenou hudbu, kouřil jsem s otevřenými okýnky a venku bylo neskutečně krásně, první opravdový jarní den. Viděl jsem dvojice, jak se drží za ruce, mámy, jak jdou s dětmi do parku, osamělé chodce, kteří venčili čistokrevné psy, prostě jsem pozapomněl, že na světě existuje i něco takového, ale přísahám ti, že jsem necítil žádnou lítost, věděl jsem, že jednou na to bude čas, ale teď ještě ne.

Všichni přišli do práce v džínách, kolegyně nebyly nalíčené, některé seděly kolem láhve Coca-coly a mluvily o odjezdu na hory, až to bude hotové, ale stačilo, abych se objevil a otevřel si počítač, a diskuse jako na povel ustaly a bylo slyšet jen rytmické ťukání prstů do klávesnic, Lauro, přísahám, nejsem žádný tyranský šéf, jenom nechápu, jaký má smysl trávit sobotu v kanceláři a tlachat o ničem, místo abysme to už sakra co nejrychleji dodělali. Nasadil jsem si sluchátka, začal jsem kontrolovat e-maily (ta holka z marketingu nebyla on-line, asi šla na nákupy nebo se sprchovala), pak jsem si všiml prázdného místa v kanceláři po pravé straně: Miruna Tomescu tam nebyla. V tu chvíli jsem měl poprvé ten špatný pocit, který pak narůstal, když se věci daly do pohybu, nevím, jestli se tomu říká předtucha nebo divné tušení, každopádně to nemá mnoho společného s rozumem, je to jako zárodek, který ti začne klíčit v duši a svírat ji. Několikrát jsem jí volal, ale nebrala to. Nikdy se nestalo, aby mi nevzala telefon, i kdybych ji sháněl o půlnoci.

Ví někdo, co je s Mirunou? zeptal jsem se téměř lhostejným hlasem jejích kolegyň, ale ty zvedly oči od počítače, jako by si teprve teď všimly její nepřítomnosti, a pokrčily rameny na znamení, že netuší.

Možná jí není dobře, odpověděla mi stejně lhostejným hlasem jedna z nich.

OK, Lauro, nedívej se tak na mě, tím pohledem, který nasadíš pokaždé, když jsi rozzuřená a chceš mi dát najevo, že máš pravdu, nepleť mi hlavu svými nemilosrdnými otázkami, nezačínej s těmi teatrálními výstupy o tom, jak mě dobře znáš a co vidíš za mými slovy. Tentokrát ti řeknu celou pravdu, jak jsem slíbil: den předtím se Miruně udělalo špatně. Najednou jsem ji zahlédl, jak téměř sklouzla z kancelářské židle jako list papíru, jako by se život náhle rozhodl, že ji opustí, a všechna krev se jí najednou vypařila. Zvedl jsem se od počítače a včas jsem ji zachytil, než se čelem praštila o okraj stolu. Vyděsil mě její bledý obličej, hubené ruce, vystouplé klíční kosti a nemocný odlesk v jejím pohledu, když po několika vteřinách otevřela oči.

Je mi trochu špatně, zašeptala, nevím co mi je, cítím se nějaká zesláblá… Víc jsem nepřemýšlel: okamžitě jsem ji odvedl na lékařskou prohlídku na kliniku, se kterou má naše společnost smlouvu. Po cestě se jí vrátila barva do tváře a dokonce se usmívala. Doktoři řekli, že to není nic vážného, že je jen trochu chudokrevná a měla málo vápníku, dali jí kapačku a poslali ji domů s doporučením, aby brala nějaké vitamíny. Chtěla si zavolat taxíka – byla odjakživa nevtíravá a slušná, ani mouchu by neobtěžovala – ale já jsem trval na tom, že ji odvezu autem a osobně ji dovedu až ke dveřím bytu. Zeptal jsem se jí, jestli něco nepotřebuje, řekla, že ne, že zítra se určitě bude cítit líp a bude v kanceláři jako vždycky. Pak otočila svýma neuvěřitelně tenkýma rukama klíčem v zámku a téměř vklouzla jako duch do bytu, který vypadal jako prázdný a nevětraný.

Možná to bylo víc než iracionální předtucha, možná, že jsem se o ni začal bát, možná, že jsem pochopil, že ty neuvěřitelně tenké ruce a nepřirozeně bledá kůže – které jsem si ve skutečnosti všiml teprve den předtím – něco znamenaly, jakési volání o pomoc nebo byly signálem nějakého neštěstí, kterému jsem ještě mohl včas zabránit. Hned jsem se rozhodl, že se pojedu podívat, co s ní je, možná je sama a potřebuje aspirin, řekl jsem si, horký čaj, chtěl jsem jí říct, aby zůstala klidně v posteli do pondělí nebo i déle, týden-dva, aby se dala do pořádku, měla notebook a mohla nějaký čas pracovat z domova, nedívej se tak na mě, Lauro, proboha, já nejsem matka Tereza, ale manažer oddělení a musím myslet na to, jak to všechno vyřešit! Zaparkoval jsem auto někde na dvoře kostela pod klepadlem na koberce a doufal jsem, že jsem nezabral parkovací místo nějakému pomstychtivému obyvateli, který mi za trest prořízne pneumatiky, a vešel jsem do domu. Na chodbě v osmém patře byly cítit karbanátky, což mi připomnělo, že jsem od rána nic nejedl. Přiložil jsem ucho na její dveře, ale zevnitř nebylo slyšet nic. Zazvonil jsem nejprve krátce, pak déle a nakonec jsem se opřel prstem o zvonek. Žádná reakce. Volal jsem jí na mobil, znovu jsem přiložil ucho na dveře: z bytu byla slyšet telefonní melodie, ale dveřním kukátkem byla vidět jen tmavá předsíň.

Lauro, snadno jsem mohl být srab! Vrátit se zpátky k počítači, sehnat si tu holku z marketingového oddělení a těšit se na schůzku s ní někde na zahrádce. Nikdo mě neviděl, jak vcházím do domu, a i kdyby, nikdo by mě nepoznal. Mohl jsem odejít, odejít co nejdál a nemít nic společného s tragédií, které se odehrála v tom temném bytě. Ale místo toho jsem ještě jednou zabušil na dveře. V tu chvíli se otevřely dveře sousedního bytu a nějaká pobouřená tetka v květovaném županu vystrčila hlavu a chodbou se šířila vůně karbanátků. Proč děláte takový rámus? Nevidíte, že je oběd a lidi jedí? Hledáte někoho?

Ano, hledám Mirunu, tu dívku, která tady bydlí … vykoktal jsem.
No a? Proč zvoníte jako blázen? Třeba není doma…
V pátek se necítila moc dobře, tak jsem přišel, abych zjistil, jak se má. Nevíte o ní náhodou něco?
Nevím, pane, jak bych mohla něco vědět, ta holka je nějaká divná, odchází ráno, vrací se pozdě v noci, neviděla jsem ji už měsíce, a to jsme sousedky. Ani nepamatuju, kdy naposledy platila domovní poplatky…

Paní v květovaném županu vyšla ze svého bytu a začala tlouct na Miruniny dveře prsty, které připomínaly červené klobásky s obrovskými prsteny.

Slečno Tomescu, jste doma? No tak, hledá vás nějaký pán…

Od té chvíle už nebylo cesty zpět. Stejně jako Kryštof Kolumbus byl předurčen k tomu, aby objevil Ameriku, Philip Kotler aby se stal otcem marketingu a Alexander Bell vynálezcem telefonu, tak já, Augustin Duna, jsem byl předurčen, abych našel mrtvou Mirunu v jejím bytě obklopenou šanony, které jsem jí, v logickém sledu událostí, dal přímo já – její šéf – do náruče. Pak začaly zmatky, přesně jako to bývá ve snu: volání hasičů, policie a záchranky, strnulé čekání na chodbě paneláku v záplavě fíkusů a vůně karbanátků – byla sobota poledne a lidé seděli u stolu! –, stupidní otázky, na které jsem musel odpovídat, rachot demolovaných dveří, pocit něčeho hladkého a měkkého, asi nějakého neznámého zvířete, které mi proklouzlo mezi nohama a otřelo se mi o kolena, první kroky do nepořádku v předsíni u Miruny, té blonďaté hubené holky, o které jsem nikdy nic moc nevěděl kromě toho, že byla nejvýkonnější a nejpracovitější z celého mého týmu, ale už jsem nevěděl, jestli měla nějakého přítele, jestli byla zamilovaná, jestli někdy navštěvovala rodiče, jakou barvu vlastně měly její oči, co si dávala k obědu, jakou hudbu poslouchala, jestli někdy neprodělala potrat, jestli měla nějaké domácí zvíře nebo jestli se něčeho bála.

Kladl jsem si tyhle otázky, když jsem se díval na Mirunu, která ležela na gauči v jednom z těch vytahaných triček neurčité barvy, které holky doma nosí a nedovedou se ho zbavit, pravděpodobně kvůli vzpomínce na nějakého bývalého přítele. (Ta vidina mě trápí každou noc, Lauro, když ležím nahý v lůžku, ve kterém je stále znát tvar tvého nepřítomného těla.) Blond vlasy měla svázané do nedbalého drdolu a její pokrčené nohy byly bílé – strašně bílé – a jak jsem si s hrůzou všiml, byly hubené. Ležela natažená, jako by upadla do hlubokého spánku, když se dívala na televizi. Ta však byla vypnutá a v jejím náručí odpočívaly dva šanony z práce, což další den inspirovalo novináře k vymýšlení senzačních titulků jako „Miruna zemřela obklopena šanony“, „Příliš mnoho práce zabíjí“, „Miruna udělala za jeden den, co jiní za týden“, „Umřela s šanony v náručí“, „Podezřelý případ smrti vyčerpáním“, „Zaměstnaná na život a na smrt“, které měly nalákat čtenáře a zvýšit náklad. V obýváku byl nepořádek, nízký stolek byl plný obalů od jídla, oblečení bylo naházené přes opěradla křesel – saka a černé nebo tmavě modré sukně, bílé nebo blankytně modré blůzky, jak nařizovala firemní pravidla, boty bez ladu a skladu na koberci, miska na jídlo plná granulí pro zvířata, další granule byly rozsypané kolem, stříbrný notebook a jeho strnulá obrazovka s jasně čitelnou otázkou, která zůstala bez odpovědi program is not responding, do you want to end now?, několik kytek na okně, které trpěly kvůli zatuchlému vzduchu, a nespočet na zem spadlých papírů. Nevím, proč mě napadlo v tom zmatku mezi doktory, hasiči a policajty si jeden namátkou vzít a přečíst ho. Byl to seznam činností – to do list, jak se tomu říká v našem korporátním jazyce –, věcí, které Miruna plánovala udělat. Bylo vidět, že si je zapsala ve zcela náhodném pořadí, některé přeškrtla propiskou na znamení, že už je dotáhla do konce, o jiných nebylo možné říct, jaký měly osud, například: „zavolat mámě, dát jídlo Benovi, schůzka Landmark, dodělat zprávu Bendmark, epilace, koupit jar, ubrousky, mléko, máslo, vejce, chleba, zajít do Ikey pro poličky, zavolat instalatéra na koupelnu, zavolat Doře, e-mail Danielovi, zkontrolovat zprávu Zenmarku, zaplatit světlo“. Zmuchlal jsem ten seznam a strčil ho do kapsy od kalhot, aniž bych měl ponětí, proč jsem to udělal.

Potom se, Lauro, poprvé objevilo to prázdno v žaludku a v hlavě jako by se všechno, co jsem se snažil vybudovat do té doby, začalo lehce naklánět v poryvech nepřátelského větru, který začal zničehonic foukat. Měl jsem pocit, jako bych byl z pevného světa s jasnými obrysy, ve kterém jsem se pohyboval téměř se zavřenýma očima, vržen na kraj mlhavé propasti se zavázanýma očima: jeden chybný krok stačil, abych uklouzl a spadl do obrovské rokle, která čekala, aby mě pohltila. Byl jsem jak bezmocný kluk, který zjistil, že pitomost, kterou udělal, nebude moct nikdy svými silami napravit. Tu strašnou pitomost nejde zarazit, stále narůstá jako inkoustová skvrna na čerstvě napsaném domácím úkolu, až začerní celý sešit. Díval jsem se na bílé nohy, skrčené pod ztuhlým tělem, splývajícím s béžovou barvou gauče, úplnému splynutí bránily jen vybledlé pruhy, a opakoval jsem si mantru, kterou jsem se snažil pořádně vrýt do hlavy: „Nemůžu za to! Já za to nemůžu!“ Stejně jako to říkám i tobě, Lauro, když se na mě díváš tím obviňujícím pohledem!

Mezitím lékaři a policajti pobíhali kolem Miruniny mrtvoly a snažili se zjistit příčiny smrti. Hledali stopy po násilí, fotili, brali stopy, telefonovali, sbírali možné důkazy a vyslovovali hypotézy. Jejich hlasy jsem slyšel jako skrz mlhu z druhé strany propasti a mísily se s ozvěnou a kusými útržky vět: bylo přistoupeno k identifikaci, zesnulá nevykazuje stopy násilí, předpokládá se, že zemřela přirozenou cestou, prozatím nebyly nalezeny důkazy, které by prokázaly hypotézu o možné sebevraždě, zavolal jsem už pohřební ústav, auto je na cestě, dvě televize projevily o případ zájem, kdo ji naposledy viděl živou, ano, tady ten pán v rohu v džínech a červené košili, to je šéf zesnulé. Takže já, Lauro. Najednou se všechny reflektory obrátily na mě a musel jsem se nějak uklidnit, abych dokázal čelit téhle hrozné situaci.

Soustředil jsem se, jak jsem byl nesčetněkrát instruován, dokud zcela nezmizela imaginární propast a inkoustová skvrna, které se hrozivě zvětšovala, se smrskla jako pružný obr, který vyrostl nad svoje možnosti, nemohoucí kluk se beze stopy rozpustil a šéf oddělení, který zaujal jeho místo, začal věcně sestavovat prohlášení, které by uklidnilo dotěrnost novinářů, uspokojilo očekávání šéfů a zavřelo pusu policajtům. Já, pánové – přesně tak jsem jim to řekl, Lauro – jsem si všimnul, že se už v pátek necítila dobře, tak jsem se jí zeptal, co jí je, a řekla, že neví, že cítí nějakou nevolnost, tak jsem ji hned odvezl k doktorovi na kliniku, se kterou máme smlouvu – naše společnost se stará o zdraví svých zaměstnanců, kteří využívají bezplatné lékařské služby na luxusní soukromé klinice – ale tam jí doktoři řekli, že to není nic vážného, změřili jí tlak, dali jí kapačku, protože byla trochu oslabená, a poslali ji domů, a pak netuším, co dělala, v sobotu nepřišla do práce, volal jsem jí a nezvedala to, takže jsem se rozhodl sem zajet, řekl jsem si, že je možná nemocná a potřebuje aspirin nebo horký čaj, sedl jsem do auta a hned jsem přijel, ale na zvonek nereagovala, sousedi nic nevěděli, tak mě napadlo, jestli se nestalo něco zlého, volal jsem na policii, záchranku… Pánové, tak se to stalo, bohužel, naše společnost velmi lituje této tragédie a my, její kolegové, budeme stát po boku zarmoucených příbuzných a samozřejmě se postaráme o všechno kolem pohřbu. Nyní pro další informace můžete s důvěrou kontaktovat naše tiskové oddělení, děkuji vám! Tak jsem jim to řekl a teď, Lauro, si pojďme ještě jednou promluvit o nás dvou, o tom večeru, kdy jsi odešla s očima napuchlýma od pláče a s dvaceti šaty, které byly jedny jako druhé nacpané do příliš malého kufru…

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Bucuresti, Griffon & Swans, 2011, 294 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse