K poznání latinské literatury středověku
Olomoucký, Robert: Výklad Písně písní (in Listy filologické)

K poznání latinské literatury středověku

Oprávněně konstatuje editorka a autorka publikace ve své úvodní studii již v první poznámce, že „osobnosti Roberta Olomouckého dosud nebyla věnována pozornost, která by odpovídala jeho významu v soudobém politickém životě“.

Oprávněně konstatuje editorka a autorka publikace ve své úvodní studii již v první poznámce, že „osobnosti Roberta Olomouckého dosud nebyla věnována pozornost, která by odpovídala jeho významu v soudobém politickém životě“. V téže poznámce (v níž čtenář nalezne stejně jako pak na s. LXXX–LXXXVI informace o příslušné dosavadní literatuře) pak sama vymezuje záměr svého úvodu a ostatně celé knihy tak, že nemá v úmyslu usilovat o vyrovnání tohoto dluhu české historiografie, nýbrž že její práce je příspěvkem k Robertově literární tvorbě. Publikace, již máme před sebou, náleží tedy především, i když zajisté nikoli výlučně, historiografii literární. O literární činnosti tohoto církevního knížete ovšem můžeme říci ještě jednoznačněji, než je tomu u jeho politické působnosti, že jí dostatečná pozornost nebyla věnována. Záslužnou zakladatelskou práci v tomto ohledu vykonal Jaroslav Kadlec soupisem Robertovy literární činnosti, z Robertova díla však dosud nebylo nic vydáno, Pumprové edice jeho Compilatio super Cantica canticorum je zde prvním editorským činem.

V uvedeném ohledu je podstatná druhá a hlavní, také nejrozsáhlejší kapitola úvodní studie, nazvaná „U písařského pultu“. Její první část připomíná Robertovu totožnost s diktátorem listin Přemysla Otakara I. (tzv. notář Otakarus 5), což považujeme za důležité i z toho důvodu, že právě styl listin tohoto notáře přivedl v polovině 20. století Jindřicha Šebánka k poukazu na literární hodnotu mnohých diplomatických památek; historická diplomatika se tak stala oborem velmi blízkým literární historii a v jistém smyslu její součástí. Robert Olomoucký, notář i literát, je pro tyto dvě oblasti, diplomatiku a literaturu, výrazným případem personální unie. V dalších kapitolách úvodu probírá autorka postupně zachovaná Robertova díla, jsou to Summa confessionumOpus super epistolas. U obou je zde podána nejen důkladná charakteristika spisu, ale také poučení o jejich dochování, obsahu a struktuře: pro Summu confessionum s přihlédnutím a na základě práce Jaroslava Kadlece a Jiřího Kejře, avšak s novými důležitými poznatky, zejména o zdrojích této Robertovy penitenciální příručky. Zcela nový a zásadní je přínos A. Pumprové pro poznání kazatelského souboru Opus super epistolas (s. XXII– XXIX), kde jsou, jak čteme, Kadlecovy závěry opraveny a doplněny na základě rukopisného studia.

Následující kapitola úvodní studie (XXIX–LXV) se již týká samotné Compilatio super Cantica canticorum; jak je avizováno na s. XXXII, věnuje se zde pozornost výstavbě a okolnostem vzniku díla, inspiračním zdrojům, charakteristice obsahu a formy komentáře (nejen stylu všeobecně, nýbrž např. i colores, mj. cursus) a jeho vztahu k předchozí exegetické tradici. Jedním z nejdůležitějších výsledků práce Anny Pumprové s tímto exegetickým spisem je zjištění hlavního Robertova pramene. Byla jím Summa quae dicitur Abel Petra Cantora (dosud nevydaná), což je sbírka tzv. distinkcí, obsahující seznam slov užitých v Bibli a některých teologických výrazů s výklady různých autorit; olomoucký biskup z ní přebíral především místa „modernorum“, autorů 12. století – editorka je ostatně většinou určila již před zjištěním tohoto jejich zdroje. Jak vydatně Robert těchto distinkcí užíval, vidíme názorně v závěru publikace v oddíle „Index auctorum“ na s. 292–296. Je tak mj. korigována Kadlecova domněnka, že podle Robertových slov v dedikačním listu Compilatio navazuje autor na kantikální exegezi Bernarda z Clairvaux a na další cisterciáckou tradici.

Text Compilatio je dochován v jediném rukopise Hornorakouské knihovny v Linci, sign. 400. Je to opis originálu a pochází z první poloviny 13. století, jeho písmo je dobře čitelné, o čemž se může čtenář přesvědčit v obrazové příloze. Má dosti spolehlivé čtení, jak vyplývá z editorčina textově kritického aparátu, na mnoha místech písař svůj zápis opravoval, bylo však patrně zapotřebí pouze drobných vpisků mezi řádky nebo na okrajích; menší rozsah kritického aparátu svědčí o tom, že zásadních editorských zásahů nebylo ve větší míře zapotřebí. Jedná se většinou o malé doplňky nebo drobné korekce, nikoli o emendace v pravém slova smyslu.

Celková výprava a výbava publikace se blíží podobě svazků Corpus Christianorum, Continuatio mediaevalis. Edice sama je zpracována pomocí programu Classical Text Editor, který umožňuje mj. vytvořit pod čarou trojitý aparát. Nejprve najdeme sám textově kritický aparát, poté napřed určení citátů a aluzí biblických, poté citátů (doslovných i volnějších) dalších autorit. Stojí za zmínku, že na mnoha místech, na nichž editorka zjistila Robertovu závislost na Petru Cantorovi, není uveden pouze tento zdroj, ale i autor, který je takto Summou Abel zprostředkován. Byla zde již zmínka, že tento Petrův soubor autorit není vydán, a editorka tedy byla nucena pracovat při určování shod Robertova a Petrova textu s rukopisem (užila kodexu berlínské Staatsbibliothek), což kromě zvýšené obtížnosti přineslo i problém, jehož je si editorka dobře vědoma: nevíme, s jakým a kterým rukopisem svého zdroje olomoucký biskup pracoval a jaké přesně bylo čtení onoho rukopisu.

Několikrát se v aparátu autorit objeví také odkaz k analogickému použití příslušné autority v obou dalších Robertových dílech. Při práci s autoritou Bible se A. Pumprová nedala svést častou tendencí editorů vydávat za biblické citáty nebo aluze běžná syntagmata a idiomata středolatinského literárního stylu, poplatná biblické dikci. K podobnému nedopatření (podle mého názoru) došlo v její edici, pokud vidím, pouze jednou, a to nikoli u biblické autority, nýbrž u Ovidiových Tristií. Na s. 149 dává editorka do uvozovek, což nadto v její edici ohlašuje dokonce doslovný citát, nikoli jen narážku, syntagma repelli timeo, a odkazuje k Ovid. Trist. I,4,23, kde čteme verš dum loquar, et timeo pariter cupioque repelli. Domnívám se, že autor toto místo latinského klasika na mysli neměl, stejně jako např. před ním Abélard v listu Historia calamitatum: quamcunque feminarum nostro dignarer amore nullam vererer repulsam. Jsme-li již u Robertova užití veršů latinských klasiků, právě, ovšem nejen v jejich případě je asi oprávněné editorčino zdůraznění, že ne vše, čeho Robert použil a z čeho čerpal, mohlo být nalezeno.

Kniha Anny Pumprové je podstatným příspěvkem k poznání latinské literatury středověku. Autorka se chopila předního a výsostného úkolu středolatinského filologa, edičního zpřístupnění textu, jehož obsah a ráz jsme dosud pouze tušili. To, že je Robertova Compilatio nyní vydána, a to bezesporu kvalitně, je třeba přivítat tím více, že je dílem, které – ještě víc než mnohé jiné literární výtvory vzniklé v českých zemích – není třeba vnímat úzce jen jako součást literatury českolatinské, nýbrž má a může být přijato jako produkt literatury středověké Evropy a jako významná součást vývoje kantikální exegeze. Proto je dobře, že se s tímto dílem olomouckého biskupa Roberta může díky této editio princeps seznámit i mezinárodní medievistická obec, jejímž příslušníkům zprostředkuje editorčiny poznatky a její editorský přístup poměrně obsáhlé (s. LXVII–LXXVII) anglické shrnutí úvodu.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Robert Olomoucký: Výklad Písně písní. Robertus Olomucensis: Compilatio super Cantica canticorum. Edice s původní studií Anna Pumprová, Matice moravská, Brno, 2010 (Prameny dějin moravských, 20), C + 299 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Témata článku: