Canevova Druhá smrt Johanky z Arku na prknech českého divadla
Lazarová, Světlana

Canevova Druhá smrt Johanky z Arku na prknech českého divadla

23. března letošního roku se v krásně zrekonstruované budově Divadla Horní Počernice v Praze konala česká premiéra hry populárního bulharského dramatika, básníka a spisovatele Stefana Caneva Druhá smrt Johanky z Arku.

23. března letošního roku se v krásně zrekonstruované budově Divadla Horní Počernice v Praze konala česká premiéra hry populárního bulharského dramatika, básníka a spisovatele Stefana Caneva Druhá smrt Johanky z Arku. Dílo z roku 1990, které se dočkalo jevištní realizace v řadě států napříč Evropou od Francie po Rusko a od Švédska po Turecko a stejně tak i ve Spojených státech, svými nadčasovými otázkami lidské volby v politicky zmanipulovaném světě hluboce oslovilo i filmovou režisérku, absolventku FAMU Světlanu Lazarovou. Autorka řady dokumentárních snímků Jedna bulharská diagnóza, Kaligrafie srdce, seriálů Bojová umění aneb Jednota osobnosti a Rodopská magie, dokumentárních portrétů z cyklu Příběhy slavnýchVáclavu Voskovi, Františku Nepilovi, Angelu Michajlovovi, Oldřichu Lipském aj. a z cyklu Světci a svědci o Cyrilu a Metodějovi, Anežce České, sv. Dominikovi apod. se poprvé ve své kariéře rozhodla pro rámcově klasickou divadelní inscenaci – i když pořád v duchu sobě blízkému pojetí „umění bez hranic“. Hru navíc sama přeložila, čímž se k českému publiku dostává již třetí text z dlouhé řady Canevových dramat (po Život – to jsou dvě ženySokratova poslední noc, která byla dokonce vysílána českým rozhlasem). A k „netradiční repríze posledních hodin před upálením slavné bojovnice Johanky“, jak režisérka sama hru uvádí, si přizvala pozoruhodné herecké trio: Vilmu Cibulkovou, Ladislava MrkvičkuStanislava Lehkého.

iLiteratura: Jak vznikl celý nápad pustit se do inscenace hry bulharského autora Stefana Caneva? Byl to takový ten pomalý zrod, kdy se spojí různé nápady vícero umělců a hledá se bod, ve kterém by se prolnuly a našly naplnění, nebo to šlo opačným směrem – oslovila vás Druhá smrt Johanky z Arku již v době přelomu, kolem roku 1990, a pak jen dozrával okamžik, kdy se do jejího vlastního zpracování pustíte?
Světlana Lazarová: Druhá smrt Johanky z Arku Stefana Caneva není reminiscencí smrti slavné bojovnice, ale cestou jejího duchovního růstu. Je zkouškou její vlastní zralosti. Každý z nás v sobě nese „svoji Johanku“. Umění „správně“ žít se nedá naučit. Dá se jenom procítit. Nakonec i „dnešní Johanka“ se stává sama sobě tvůrcem. Tím odpovídám na vaši otázku: já jsem ke ztvárnění této hry potřebovala dozrát. Je to ta moje „Johančina“ cesta.

iLiteratura: Lidé často žijí s určitými stereotypními představami o ostatních národech. Menší národy nebo menší jazykové skupiny jsou navíc často odsouzeny k tomu, že se o jejich literatuře, divadle a filmu ví přece jen o něco méně. Když je pak člověk s takovouto kulturou spřízněn, často jej i zamrzí názory zrozené z mezer v obecném povědomí. Logicky z toho plyne touha určitým způsobem prezentovat kulturu svého národa. Do jaké míry vás k inscenaci bulharského autora vedly nostalgie a potřeba představit národ, z kterého pocházíte (mimochodem, prostřednictvím díla autora, který není v českých intelektuálních kruzích zcela neznámou osobou)?
Světlana Lazarová: Autor Stefan Canev, kterého si jako osobnosti a tvůrce nesmírně vážím, nepatří jenom Bulharsku. Je už dlouho „celosvětový“ a o tom vypovídají jeho nesčetné cizojazyčné překlady. Jenom hra Druhá smrt Johanky z Arku je přeložená a úspěšně uváděná v dalších devatenácti zemích. Mně k překladu a uvedení hry nevedla nostalgie po Bulharsku, ale spíš „nostalgie po morálních hodnotách“, které v současné době postrádám. Realizací hry Druhá smrt Johanky z Arku bych ráda vyburcovala lidi z vnitřního stereotypu a pocitu duševní méněcennosti, aby si uvědomili svoje skutečné lidské kvality.

iLiteratura: V posledních letech se i ve svých dokumentech vracíte k Bulharsku. Ve vašem pohledu je ve snímcích Jedna bulharská diagnózaRodopská magie přitom zřejmý obdivuhodný nadhled, přes veškeré myšlenky a emoce spojené s tisíciletými kulturními kořeny na straně jedné a smutkem a rozhořčením nad stávající situací na straně druhé. Tentokrát jste právě nehledala to konkrétní, místní, ale naopak to obecné, všelidské.
Světlana Lazarová: Ano, obecenstvo bylo doslova a do písmene překvapeno a osloveno textem Stefana Caneva, jeho umem a inteligencí v interpretaci tématu „lidského sebeobětování“. Jsem ráda, že český divák má možnost ho poznat. Myslím si, že dnes ve světě obrovského technického pokroku je člověk velmi zranitelný, zmanipulovaný a osamocený a je to zcela globální jev. Nevnímá svoji skutečnou sílu a tvořivý potenciál. K osobnímu hrdinství je třeba dozrát. A neznamená to jenom být „upálen na hranici“. K Bulharsku a k bulharským reáliím se vracím ve filmech a teď prostřednictvím divadla nejen jako Bulharka, ale jako občan „nemocného světa“, kterému chci pomoci.

iLiteratura: Vaše volba je vskutku trefná. Zvolila jste dílo, které využívá jako nadčasové podobenství známý příběh Johanky z Arku. Canev je autor, který čas od času hledá v historii nadčasové pravdy, ale toto je snad jediné drama, které čerpá ze světových dějin, čímž asi bylo přijatelnější pro nebulharské publikum.
Světlana Lazarová: Nemyslím si, že jen proto, ale také proto, že v našich postkomunistických zemích prožíváme identické problémy: únavu ze zneužití moci, pocit občanské méněcennosti…

iLiteratura: V průběhu lidské historie jsme svědky stále se opakujících vzorů lidského chování a politických manipulací, které se promítají do každého řádu, a ty jsou v Canevově hře zcela zřejmé. Volba mezi „plazením se“ – za účelem přežití a vzestupu – a „neplazením“ – které vede když ne k fyzické, tak přinejmenším k společenské smrti, je jedno z věčných témat.
Světlana Lazarová: Ano, máte pravdu, je to jedna z nejdůležitějších myšlenek této hry. Ovlivnila mě v postupu mé práce nejvíce.

iLiteratura: Překládala jste text ke hře sama. V některých částech jste volila „aktualizace“, které zasazují hru do žhavé současnosti, ať již užitím jmen současných politiků, či uvedením paralel k situaci v České republice. Co vás vedlo k tomuto zdůraznění aktuálnosti nadčasového podobenství?
Světlana Lazarová: Sám autor, na kterého jsem se obrátila s otázkou, jaký má na tyto tzv. „aktualizace“ názor, mi je schválil. Doba se mění, politici a jejich hra také, ale šachovnice je stejná. Je to v podstatě dost „pesimistické zjištění“.

iLiteratura: Druhá smrt Johanky z Arku v sobě nese prvky politické satiry, která po roce 1989 z české scény vymizela, jako by každý, kdo si dovolí kritizovat současnost, byl automaticky obviňován, že je příznivcem dřívějšího řádu. Canev je právě také částí bulharského publika obviňován, že je věčně nespokojený. Jiní jej naopak obdivují za to, že je soudcem tří epoch – fašismu, socialismu, ale i nešvarů postsocialistického období.
Světlana Lazarová: Nevím, zda bych žánrově tuto hru označila za „satiru“, ale určitě souhlasím s její otevřenou kritičností. Myslím si, že právě proto ji i český divák tak vřele přijímá: on tato smělá a poněkud odsuzující slova „Pána Boha, Johanky a Kata“, zdá se, potřebuje a zřejmě se s nimi identifikuje. To, že Canev ve své tvorbě hledal a hledá „univerzálního buřiče“, nespokojeného ducha člověka, který protestuje a popírá „řád“, je jenom dobře. Co bychom bez takových autorů dělali?

iLiteratura: Canevův přístup k všelidským hodnotám a morálce zůstává v podstatě neměnný. Nejspíše právě v tom tkví i tajemství úspěchu Stefana Caneva, ale i jeho skoro vrstevníka Nedjalka Jordanova, kteří patřili mezi širokým obecenstvem k populárním dramatikům a básníkům jak v době před rokem 1989, tak i poté. Oba se přitom paradoxně setkávají s obviněními z novinářského přístupu k aktuálním otázkám dne a ze záliby v satirických manýrách. Jak vy sama vnímáte tyto dva autory?
Světlana Lazarová: Tajemství úspěchů obou autorů spočívá právě v jejich neměnném morálním krédu. A také v tom, že mají blízko k poezii „všedního dne“ (někdo ji bohužel vnímá jako „satirickou manýru“). Ale především a nade vše jsou si podobní svou velkou lásku k člověku! Ta je tím, co je povyšuje nad jiné současné autory.

iLiteratura: Údajně se s představitelkou hlavní role Vilmou Cibulkovou znáte již delší dobu. Chtěla jste současně najít roli, která by jí sedla, v které by byl prostor pro její jedinečný talent? Tím nemyslím konkrétní typ role, vzhledem k její všestrannosti to snad ani není nutné, ale role, kde by právě vyplnila prostor svojí přítomností?
Světlana Lazarová: Vilmu Cibulkovou jsem poznala v loňském roce při natáčení dokumentárního portrétu Neobyčejné životy Vilmy Cibulkové. Velmi jsme si lidsky a umělecky porozuměly a další spolupráce v divadle přišla do našich životů nenásilně a přirozeně. Vilma je mimořádná osobnost i mimořádná herečka. Vše, co na scéně a v životě vytváří, je odrazem její hluboké a čisté duše.

iLiteratura: Vilma Cibulková je plnokrevná herečka, která hraje celým svým tělem, celou svojí bytostí, až její dva herečtí kolegové vedle ní vybledávají. Bylo úmyslem nechat výrazně vyniknout její postavu, její myšlenky oproti rozpolceným symbolům Boha jakožto zprofanované duchovnosti, která vlastně jen pohrdá tímto světem, a kata jakožto lidu, který miluje, a proto zabíjí své hrdiny, resp. zabíjí je, aby je mohl milovat?
Světlana Lazarová: Postava Johanky je již upřednostněná autorem. Já jsem přišla se scénickým řešením, které ještě více potrhuje naši „bipolární podstatu“: každý z nás je bytostně rozdvojen mezi „zlem a dobrem“ (každá z těch postav má dvě tváře) a jen těžko se s tím dá bojovat. Můžeme jen doufat, že navrch bude mít „dobro“. To byl důvod, proč jsem všechny tři postavy umístila vedle sebe.

iLiteratura: Na scéně vzniká především velký kontrast mezi hraním Cibulkové a Ladislava Mrkvičky, který je od podstaty velmi minimalistický, hraje spíše mimikou. Byl tento kontrast záměrně hledán již při výběru partnerů pro Vilmu Cibulkovou?
Světlana Lazarová: Ne, nebyl. Nehledala jsem rozdíly v hereckém temperamentu, ale ve výrazových prostředcích. Bůh Ladislava Mrkvičky je „zoufalý staříček“, který je lidmi zklamán, ale zároveň je obdivuje, tak jako je pyšný sám na sebe. Tyto dva extrémy charakteru Boha v pojetí Ladislav Mrkvička jsou prezentovány virtuózně.

iLiteratura: „Druhá smrt Johanky z Arku“ je vaší první divadelní inscenací. Možná i z tohoto pohledu byla volba herců pro vás velmi důležitá. Potřebovala jste partnery, o které se můžete opřít, spolehnout se na jejich zkušenosti? Byla jste přímočarým režisérem s představami, do kterých jste nenechala nikoho mluvit, nebo jste hledala od herců zpětnou vazbu?
Světlana Lazarová: Ano, Druhá smrt Johanky z Arku je v takovém rozsahu moje první divadelní režie. Mám vazby k divadlu, a to už z dětství, kdy jsem hrála dětské role na scéně Plovdivského divadla. Později jsem vystudovala Divadelní konzervatoř v Plovdivu, kde jsem měla možnost scénického projevu, a pak v Praze mám za sebou tříletou praxi s Černým divadlem. Mám veliké štěstí, že dnešní cestu k naplnění ideového obsahu Stefana Caneva se mnou sdílely jedinečné a vynikající herecké osobnosti Vilma Cibulková, Ladislav Mrkvička a Stanislav Lehký. Svou invencí a bohatými zkušenostmi pro mě byli zároveň scénickými dětmi, uměleckými partnery a divadelními učiteli… Je to nesmírně krásné a tvůrčí setkání.

iLiteratura: Jaký byl přesně váš obor na Divadelní konzervatoři? Vracela jste se k poznatkům, k tomu, co vás kdysi na této škole učili?
Světlana Lazarová: Na Divadelní konzervatoři v Plovdivu jsem vystudovala obor „scénická tvorba“, jehož součástí byla obsáhlá výuka režie, herectví, scénografie, divadelní historie apod. Měla jsem štěstí na profesory: většinou to byli režiséři, herci, scénografové a další divadelní tvůrci. Ano, v současnosti jsem se k některým poznatkům ze školy vracela, zvlášť k těm, které se týkají rozboru „scénického jednání“.

iLiteratura: Scéna je jednoduchá a přitom velmi praktická, každý prvek je využitelný, často i mnohoúčelový, mnohovýznamový – použitelný k různým asociacím. Čerpala jste při uvažování nad scénografií ze zkušeností s černým divadlem?
Světlana Lazarová: Čerpala. Jelikož mám blízko k „umění bez hranic“, u kterého je výběr výrazových prostředků svobodný, nesvazující, bezprostřední, dost často „vcházím do pole působnosti“ dalších žánrů a uměleckých okruhů.

iLiteratura: Mě osobně fascinují řešení, která vypovídají o pozoruhodné představivosti. Pravda je, že někdy nutí omezený rozpočet lidi více přemýšlet, resp. vede k mnohem originálnějším řešením – jako je třeba zhmotnění sítě, do které se zaplétá i sám Bůh... Cítila jste také při hledání originálních řešení tlak minimalistického rozpočtu?
Světlana Lazarová: Rozpočet může být dosti omezujícím prvkem. I my jsme s financemi „zabojovali“, a proto pro „výtvarné řešení“ byla důležitá představa „co chceme ztvárnit“, symbolika, jednoduchost a flexibilita. Chtěla jsem navodit „pocit vězení“, a tak nám nápad sítě, se kterým přišel Jakub Vinklář, zcela vyhovoval.

iLiteratura: Jste filmová režisérka. Vystudovala jste FAMU. Práce na této hře byla nepochybně v lecčem novou zkušeností. Byla to výzva, i když je vám divadlo blízké? V čem se to přece jen podobalo vašim dřívějším zkušenostem? V čem naopak to vše bylo nové? Překvapilo vás něco? A chcete se k divadlu vrátit?
Světlana Lazarová: Víte, pro mě není důležité, jestli dnes natočím film, zítra zrealizuji divadelní představení anebo pozítří namaluji obraz. Pro mě je důležité, abych ve svém uměleckém projevu byla věrná především sama sobě a tím samozřejmě posloužila i ostatním. Zkušenost v umění se nedá „zahrabat“ do skříně a pak, když se mi to hodí, ji vytáhnout pro parádu. Ona „ je teď a tady“, zkušenost je vždy „nezkušená“. Myslím, že se k divadlu vrátím, protože to, co mě k němu vedlo, byla moje láska k „lidským osudům“, které můžeme ovlivnit. To nabízejí pouze dramatické žánry…

Rozhovor

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse