Oblíbenou frázi středoproudé kultury „tvůrce není třeba českému divákovi představovat“ nelze v tomto případě vůbec použít, protože italského režiséra Ermanna Olmiho (*1931) zná jen velmi málo diváků i  čtenářů. Vždyť jeho filmy byly uváděny v kinech zejména v 60. letech a v televizi byly dodnes ke zhlédnutí pouze třikrát. Recenzovaná kniha může mladší generaci diváků připomenout Olmiho filmy Strom na dřeváky (1978) a Sto hřebů (2007) a té starší generaci například filmy Čas se zastavil (1959), Místo (1961) a Snoubenci (1963). Přes podstatný význam své tvorby žije Olmi poněkud ve stínu svých viditelnějšich souputníků z oblasti italské kinematografie, De Siky, Antonioniho, Viscontiho, Rosselliniho, Pasoliniho či Felliniho. O to větší překvapení čeká na čtenáře knihy Rozhovory. Svět filmového klasika Ermanna Olmiho je naší většinové představě encyklopedického „klasika“ na hony vzdálen. Čtenářské dobrodružství je o to větší, že nechybělo mnoho a kvůli přemrštěným požadavkům italského nakladatele český čtenář knihu vůbec v ruce držet nemusel. Navíc je vydání mimo Itálii světovým unikátem. Původní Olmiho rozhovory s Charliem Owensem z roku 2008 z italštiny přeložil filmový historik Petr Slinták a překladatelka Martina Mezírková. Petr Slinták též české vydání obohatil o vlastní autorský rozhovor s tvůrcem z roku 2011. Kniha je doplněna pečlivě zpracovanou filmografií, v české filmové překladové literatuře unikátní galerií fotografií z většiny autorových děl, reflexí Olmiho díla v českém prostředí, výběrovou bibliografií z pera nakladatele Miloše Fryše a souhrnnou, avšak detailní předmluvou o režisérově životě a díle od Petra Slintáka.

Ačkoliv se to tvrzení může zdát jako hodně nadnesené, dílo Ermanna Olmiho nám umožňuje prožít zázrak, který je v současnosti naprosto ojedinělý. Tímto zázrakem je naše setkání s běžným životem a světem v jejich nejryzejší a pokud možno nejméně zprostředkované podobě. Nejedná se o žádné hlasitě vyvolávané a na nárožích vylepované životní pravdy, zde jde o co nejvěrnější zachycení plynutí života v jeho přirozeném a původním rytmu. Olmi se ve svých filmech pokusil zachytit svět, který se nenávratně vytrácí: například bezprostřední vztah rolníka k půdě, kterou obdělává, nebo vztah člověka k rukodělné výrobě. Před našima očima ožívají příběhy posvátných hájů, posvátných mezilidských vztahů, lidové zbožnosti, směřující k obrazům, které nemají daleko k primordiálnímu světu prvobytného společenství a „šamanismu“ – tedy k nezprostředkovanému vnímání spojitého světa, ve kterém žijeme. Zázrak prožíváme právě tehdy, kdy z našeho plně virtuálního světa dokonalých marketingových či konzumních vizí vystoupíme a vrátíme se zpět k bezpředsudečnému vnímání obyčejného nevzdělaného člověka či dítěte. Siločáry nosných uměleckých magnetů v Olmiho dílech plně respektují kosmický a přírodní řád člověka, který byl utvářen a fungoval po tisíciletí lidské existence. Tento řád je systematicky pošlapáván od doby, kdy člověk žije pod tlakem rozvinutých produktů industriální a postindustriální společnosti, které jsou k jejímu fungování nezbytné a které naše vnímání jednotného světa a jeho propojení s kosmem značně tříští a problematizují.

Zvolená forma knihy, rozhovory, se zdá v tomto rámci jako nejpříhodnější. Jedná se též o nejpřirozenější způsob vyprávění a mezilidského kontaktu, při kterém se vyměňují informace. Ermanno Olmi určitě není ten správný typ tvůrce, který by sepisoval rozsáhlé paměti nebo eseje na témata příbuzná s tématy jeho filmů. Ať se v Olmiho filmech setkáváme s mládeží, pijany, sapéry, válečníky či rolníky, autorovým záměrem je autenticky pojednat o nosných prvcích jejich existence, které se nikdy nevzdalují od bezprostředního a původního kontaktu se světem. Triviální námitky opustíme tehdy, když bezpečně zjistíme, že Olmi je vytříbeným obrazovým vypravěčem malých velkých příběhů. Tam, kde autoři popisují desítky a stovky stran, Olmimu stačí pár záběrů kamery, ve kterých i ta zdánlivě nejokrajovější místa mají své pevné místo. Tento předpoklad se potvrzuje i v rozhovoru tvůrce s Charliem Owensem, ve kterém je rozebíráno mnoho obrazových detailů z Olmiho filmů. Každému filmu je věnována jedna kapitola tohoto rozhovoru s úvodní synopsí, chronologicky od počátků tvorby až do roku 2008, kdy rozhovor vyšel knižně v Itálii. Navazující několikahodinový rozhovor Petra Slintáka s Ermannem Olmim v Asiagu z roku 2011, těsně před tvůrcovými 80. narozeninami, je veden poněkud jiným způsobem – kladením aktuálních otázek ohledně posledního tvůrčího období a též otázek týkajících se Olmiho vztahu k české kinematografii. Je velmi zajímavé sledovat, že Olmiho způsob vyjadřování a otázky, které ho zajímají, se velmi blíží způsobu vystupování Jeho Svatosti 14. dalajlamy. I Olmiho bezprostřednost v rozhovorech vnímám jako velmi blízkou právě dalajlamovi, neboť se nestydí přiznat nevědomost, skromnost a přirozenost. V žádném případě kolem sebe nešíří auru nedostupného a povýšeného umělce.

Ermanno Olmi je stejný jako jeho filmy. Nezaprodává se módním trendům ani uspěchané a přetechnizované době. Jeho světem se nadlouho stala rázovitá horská vesnička Asiago a jeho tvorba v principu vychází z vyprávěných příběhů, které Olmi slýchával od své vesnické babičky. Velmi sympaticky autorovi chybí rezolutnost, odsuzování a extrémní postoje, které bychom mohli u některých soudobých italských intelektuálů vystopovat: tak například neodsuzuje televizi ani populární kulturu, jenom jim vymezuje určité pole působnosti. Nemoralizuje, když například vypráví o své stárnoucí matce, které ke konci života začal pravidelně nosit čokoládové bonboniéry. V Olmiho díle též nenajdeme explicitní a křiklavou kritiku, tvůrcova poetika plně respektuje svrchovanost vypravěče, který zaujímá postoj celou svou existencí a tím, co všechno a jak toto všechno v příběhu organicky skládá. Skromný a obecný svět malých velkých příběhů filmových děl Ermanna Olmiho se tak stává jedním z největších a nejdůležitějších příběhů současnosti.

Ermanno Olmi: Rozhovory. Přel. Petr Slinták a Martina Mezírková. Camera obscura, Příbram, Svatá Hora, 2012, 332 s.